Když si nespoutaná a nonkonformní Claudia poprvé počká na svého stydlivého spolužáka Francesca a poví mu o milostném poměru probíhajícím mezi jejím otcem a jeho matkou, předurčí tím jeho následující život. Od doby dospívání bude Claudia pro Francesca stěžejní osobou a jejich zvláštní vztah vzpírající se jednoznačnému pojmenování bude pro něj darem i záhadou.

Celý příběh začínající v apulijském maloměstě jménem Martina Franca sledujeme Francescovýma očima. Od něj se dozvídáme o Claudiině potřebě opustit rodný jih a zmizet ve velkoměstech, jako je Londýn, Milán a později Berlín. Francesco bude naopak dlouho ten, kdo z kraje plného problémů i svébytného kouzla nedokáže odejít. Ostatně rozdílnost života na severu a jihu, v metropoli a na malém městě a různost povah obou protagonistů tvoří jednoznačné kontrasty a hlavní osy celého textu.

Claudia se nebojí, Claudia odchází, hledá a opouští své partnery, dře v korporátu, tancuje na techno party, medituje, zkouší, co ji napadne. Francesco zůstává s rodiči, pozoruje okolí, moc nemluví, dělá byznys a čeká, až zavolá Claudia. Zároveň je však cosi mocného spojuje, ani jeden z nich nezapadá, nemá hluboké a pevné vztahy se svým okolím ani jasný cíl či životní vizi. Oba jsou „spatriati“, tedy vyhnaní z vlasti, zároveň má ale toto příčestí minulé v jihoitalských dialektech významy jako například potulný či dezorientovaný. Překladatelka knihy Monika Štefková se rozhodla pro poetickou variantu a Francesco a Claudia jsou tak v jejím překladu zbloudilci.

Jsou to lidé, kteří opakovaně dostávají otázky jako „‚Máš nějakou práci?‘ ‚Máš nějakej byt?‘ ‚Máš nějakou budoucnost?‘ ‚Máš nějakej plán?‘ ‚Co ses zač?‘“ (s. 217) a na něž se jejich okolí často dívá podezřívavě či s nepochopením. Takovými zbloudilci v knize ale nejsou jen oba protagonisté, ale také další postavy, jež potkávají, zejména když žijí v Berlíně. Kniha s velkými časovými skoky a častými elipsami mapuje osud Francesca a Claudie narozených pravděpodobně na začátku 80. let od dospívání zhruba do jejich čtyřicítky a podává značné množství informací o době, v níž se příběh právě nachází – od historických událostí a milníků přes technologické novinky až po popkulturní odkazy. Je z ní proto patrné, že má ambici podat i jakousi generační výpověď, zprávu o lidech, již byli do velké míry formováni rozvojem technologií, přístupem k informacím, relativním blahobytem, životem v demokracii, možností cestovat a poznávat, kým vlastně jsou.

Identitární hledání však pochopitelně často nepřináší rychlé a jednoduché výsledky, jeho cesty bývají spletité a mohou vést, třeba jako v případě Claudie a Francesca, přes prozkoumávání nejrůznějších vztahových modelů či výstřední sexuální zkušenosti a více než čemu jinému se mohou podobat bezradnosti i tápání. Právě vztah obou protagonistů i jejich jiné vztahy jsou charakteristické tím, že pro ně neexistují jasná pojmenování, nejsou snadno zařaditelné, pro ostatní jsou těžko pochopitelné a jaksi samozřejmě překračují hranice konvencí i heteronormativity. Ukazuje se na nich, že přímočará označení, striktní dělení vztahů i lidí do kategorií může být nevýstižné, omezující, příliš zjednodušující pro zachycení složité skutečnosti. V opozici ke škatulkování stojí koncept proměnlivosti, fluidity, který je přítomen v životech obou hlavních hrdinů: „Část mého já už si uvědomovala, co hledá, ale jiná část tohle vědomí pohřbívala v pocitu viny a strachu, cítil jsem se jako beztvará bytost: ještě jsem netušil, že člověk může toužit po více lidech velmi odlišným způsobem.“ (s. 55)

Vyprávět o druhých, vyprávět o světě

Starší generace stojí v knize vzhledem k Francescovi a Claudii v určitém kontrastu. Rodiče obou postav dlouho setrvávají v manželství a navenek tak naplňují ideál dlouhotrvajícího monogamního vztahu. Když ale vypravěč Francesco odhaluje podrobnosti jejich soužití, čtenář objevuje neporozumění, vztahy čistě formálního rázu a jejich mučivou pragmatičnost. Nabízí se tak otázka, jestli ono bloudění a tápání hlavních hrdinů není jedinou cestou k autentickému a svobodnému životu, jestli setrvání na místě, které není pro nás, vlastně neznačí tu největší ztrátu. Bloudit tak může znamenat stále se o něco snažit, mít naději, hledat cestu.

Výrazným znakem Francescova vyprávění je pak i to, že dokáže lépe přemýšlet i vyprávět o druhých a o světě než o sobě. Je zajímavé si povšimnout, že po dlouhou dobu v textu kupříkladu víme mnoho o Claudiině práci a jejích vztazích, ale téměř nic o Francescově povolání. O svých vztazích se zase vypravěč často zmiňuje jen v obecnosti, povšechně a někdy takové pasáže působí až frustrujícím, nekonkrétním dojmem: „Vzpomínal jsem na dívky z posledních měsíců: jedna spolužačka, jedna gymnazistka, která chodila s vysokoškoláky, jedna holka s kraťoučkými vlasy a ulomeným zubem.“ (s. 93) Několik témat z Francescova života se dokonce jeví jako promarněná šance – kolem vypravěčovy víry a jeho postoje ke katolické církvi se pořád jen tak trochu krouží, aniž by se odhalily veškeré souvislosti v jejich hloubce i ambivalentnosti.

Některé pasáže zase mají zřejmý angažovaný náboj a skoro se zdá, jako by se v nich bez většího vlastního vkladu reprodukovaly argumenty dnes běžně dostupné ve veřejné debatě: „Mezitím do Martiny dorazilo padesát Somálců, dvacetiletých kluků… Nešlo jen o lokální záležitost, v zemi se nemluvilo o ničem jiném; zdálo se, že tito snědí muži, kteří se potulují ulicemi, jsou příčinou krize, chudoby, vražd, hladomoru, zemětřesení. Ta slova mě znepokojovala, jako dítě jsem je slýchal na adresu Albánců a jako kluk zase na adresu Rumunů, teď byli na řadě černoši. Byla součástí scénáře, který opakovali ti nejnaivnější a ti nejzlejší, často i ti nejbohatší.“ (s. 145)

Pokud si čtenář vyhledá, že autor románu Mario Desiati se narodil v roce 1977 v městečku Martina Franca a střídavě žije v Berlíně, rychle jej napadne, že další charakteristikou Francescova vyprávění je i částečná autobiografičnost. K textu je připojen i neobvyklý spisovatelův dovětek, v němž například vysvětluje název románu či některé dobové reálie, ale především jde o výčet inspirací a zdrojů, z nichž při psaní vycházel. Dočteme se v něm, že „Claudiina knihovna představuje základ pro ty, kdo by chtěli hlouběji poznat apulijskou beletrii dvacátého století, a především pak její přední autorky.“ (s. 297) Desiati se tak doznává z toho, že za jeho textem stojí i neskrývaný vzdělávací úmysl.

Tento záměr se projevuje i na struktuře díle – jednotlivé části knihy jsou uvozeny slovníkovými hesly objasňujícími slova z martinského dialektu nebo z němčiny. Na jazykové úrovni je pak kniha zvláštním způsobem nesourodá. Výstižná a poetická vyjádření („Claudia zdvihla hlavu a mírně zalepenou pusou zašeptala větu, která se zaryla do hrudi jako ledové šídlo…“, s. 249) střídají i podivně těžkopádné obrazy, jež jsou již v originále na hraně srozumitelnosti: „Vypít si s ním kafe bylo jako vylézt na trampolínu spočívající na záhadě a ona si na ní chtěla zaskákat a dát mu šanci.“ (s. 72)

Román Zbloudilci, za nějž Desiati v roce 2022 získal nejvýznamnější italskou literární cenu Strega, se hemží současnými tématy od politiky přes sexismus po netradiční vztahy, a čtenář si tak u něj určitě „neodpočine“ od dnešního světa a jeho dění. Nebojí se sexuální explicitnosti a svou vyhraněností možná bude někdy dráždit. Přináší ovšem také útěchu v tom, že ztrácet se a bloudit může být mimořádně zajímavá životní cesta.