ČLC, toto oddělení Moravské zemské knihovny, o jehož slibovaném statusu samostatné příspěvkové organizace se již zcela přestalo mluvit, poptává pro účely propagace české literatury ve Frankfurtu, kde bude ČR v roce 2026 hlavním hostem, román, který, „má potenciál zaujmout mezinárodní publikum“.

Primární ohled na to, co by „mohlo zaujmout“, nejen nic zajímavého obvykle negeneruje, ale ČLC tím deklaruje přístup k umění, který podporuje naprosto ohavné mentální způsoby. Jen si to představme: tvůrce usedajícího k práci či editujícího svůj text s tím, aby „zaujal mezinárodní publikum“. Nebo rovnou, aby zaujal v Německu na veletrhu. Představte si takový filtr mezi tvůrcovstvem a textem, na kterém dělá, představte si, že text opravuje a přepisuje s ohledem na to, aby zvýšilo jeho potenciál „zaujmout v Německu“. Takto se pracuje na textu, pokud jste jako autorstvo věrni výzvě ČLC. Nebo to beru zase zbytečně moc doslova a vážně?

Protože to celé je jen ne/dobrý vtip? Pouhá neohrabanost? Nebo chladnokrevný atentát na to, co ještě nevybombardovala kreativní Evropa se svými tematickými pobídkami a nucenými mezinárodními a mezioborovými spolupracemi, které tvůrčí starosti nahrazují bolehlavem typu: jak naši věc o tom, co nás zajímá, prodat jako věc o něčem jiném, co nás ve skutečnosti nezajímá, a fejkově zaangažovat někoho z Visegrádu, protože jen tak můžeme žádat o podporu? Toto znám z prostředí performance (viz naše performance Komitét pro řešení kanalizačních otázek, kterou uvede 2. listopadu Meetfactory). No a ČLC, to je takové divadélko a já jsem nejspíš i z divadelního prostředí přecitlivělá na to, jak jsou takové výzvy formulovány.

A taky si promluvme o financích. ČLC vyhlásilo, že vybraný román odmění pouhými osmdesáti tisíci korunami, neboť má autorstvo evidentně za totální zavodáctvo. Protože když částku propíchnu známým z jiných oborů, tak si řeknou s lehkou závistí: pisálci evidentně plavou v penězích, to my bychom si na rozdíl od nich takhle symbolicky honorovanou podporu bohužel dovolit nemohli. Jiným slovem, ČLC pracuje i na prestiži oboru. A navíc jsou pisálci umělci, takže na prachy stejně kašlou.

Ale nakonec jde více než o peníze o onen zrůdný princip zvnějšnění tvůrčí práce ve smyslu „čiň tak, aby se líbilo“. ČLC autorstvu nepokrytě odcizuje jeho vlastní práci. „ČLC nám bere práci!“ stojí na transparentech antisystémové demonstrace v mé hlavě, ale protesty se nekonají, a to ani z žádných jiných důvodů, protože český literární provoz je prorostlý Českým literárním centrem jako modrý sýr ušlechtilou plísní.

Nebudu zde opakovat argumenty svých několik let starých textů, které ČLC od jeho vzniku systematicky kritizovaly. Jsou k dohledání na webu včetně videa na youtube České literární centrum je průser.

P. S. Víte, že dramaturgická rada ČLC nemá absolutně žádné pravomoci, protože je pouze orgán „poradní“, a tak jako taková slouží především k zakrytí absolutní rozhodovací moci ředitele Moravské zemské knihovny Tomáše Kubíčka?

Věděli jste, že tato dramaturgická rada nadpoloviční většinou – díky kamarádstvu, které si tam Tomáš Kubíček nazval, potvrdila do nedávna prozatímního ředitele ČLC Martina Krafla (Kubíčkova podřízeného) do postu natrvalo bez výběrového řízení, které bylo avizováno a oba předchozí ředitelé jím museli projít?

Toto všechno je veřejné tajemství. Je to totiž právě ČLC, kdo u nás do velké míry rozhoduje o tom, které autorstvo pojede kam a kdo z autorstva bude nějak finančně podpořen, takže se nedá říci, že by se členstvo literárního provozu vyloženě přetrhlo, aby vygenerovalo kritiku, která hrozí tím, že má „potenciál zaujmout České literární centrum“, a tím si udělalo nepřátele.

Na závěr je třeba dodat, že tento text není míněn jako kudla do zad týmu ČLC. Tým ČLC dělá pro podporu české literatury plno vynikající, potřebné a užitečné práce prostřednictvím péče o rezidenční pobyty či důležité finanční podpory propagace překladů českého autorstva v zahraničí spojené s podporou mobility. Pes je zakopán v institucionálním rámci ČLC. Ve skutečnosti, že ČLC není samostatným subjektem jako Institut umění (IDU) či příspěvková organizace, jako je Muzeum literatury či Památník ticha věnovaný památce šoa. Věřím, že i ČLC se může podařit totéž – vyvázat se z nedůstojné hegemonie jednoho jediného muže, jehož institucionálně zakotvená absolutní rozhodovací pravomoc je zásadním limitem fungování ČLC i podoby podpor, které poskytuje; nehledě na to, že se příčí zdravému rozumu.