Koupelna je sedmá kniha belgického autora Jeana-Philippa Toussainta, která byla přeložena do češtiny. Nakladatelství na reklamní pásce nadšeně oznamuje, že „změnila francouzskou literaturu“. Ve francouzské, resp. frankofonní literatuře jsou literární „projekty“ a paradoxní – či parodické – „koncepty“ literatury málem domáckým standardem, nemusí nás tedy překvapit, že se v útlé, avšak myšlenkově nadité knížečce po dějové stránce dohromady nic nestane.

S ohledem na děj, na způsob vyprávění či psychologii postav, tedy na poměrně klasické prozaické principy, je kniha skutečně chudá. Čtenář v ní sleduje zahálčivou cestu kafkovsky bezejmenného a nešťastného intelektuála z Paříže do Benátek a zpět. Protagonista rezignoval na porozumění světu a svá traumata z nutnosti reagovat na lidi kolem sebe (přítelkyně s výmluvně komplikovaným jménem Edmondsson a s parádní vyřídilkou, kýchající malíř pokojů s polským jménem, který velkou část prvního oddílu knihy stahuje kůži z chapadel chobotnice, dotěrně významný dopis z rakouského vyslanectví atd.) léčí intenzivním rozptylováním sebe sama v duchu Pascalových Myšlenek (výňatek z nich je součástí románu i doslovu). Slouží k tomu některé činnosti – těžko je nazvat vášněmi: hraje tenis, hází šipky, courá se po městě s rukama v kapsách svrchníku, chodí do baru, provozuje vztah se svojí dívkou a zejména se poddává svůdnému bezpečí a přehlednosti, které poskytuje koupelna.

Mladíkův portrét lze i po několikerém přečtení sestavit jen pracně. Běžná strategie popisu osoby selhává: nic není platná informace, že je historikem, že kouří a že dobře ovládá angličtinu. Zajímavější pak je jeho věk: „sedmadvacet, za chvíli už devětadvacet“. Elementární informace jako motivace jeho činů a příčiny toho či onoho mírného dějového posunu jsou zamlčeny, podružnosti naopak „rozmáznuty“. Dobře například známe jeho vztah k matce, názory na konkrétní umělce a jeho vášně. O mladíkově osudu rozhodují maličkosti, do jejichž tenat je nemilosrdně zapleten – podobně jako postavy románů Toussaintova oblíbence Witolda Gombrowicze. Vše se ale v Koupelně děje nenápadně, bez rétorické okázalosti, pod povrchem vyprávění v ich-formě, jež plyne konstantní rychlostí a vyznívá jaksi odtažitě, až nezúčastněně.

Toussaint ve své Koupelně, jak je ve vyčerpávajícím doslovu Jovanky Šotolové zdůrazněno, představil nesympatického intelektuála s pozorovacím talentem a komunikační a vztahovou neschopností, která ladí s onou laxností vyprávění. Charakter hlavního antihrdiny je paradoxní, rozepjatý mezi cynismem a arogancí na jedné straně a určitým „formálním“ pragmatickým dobráctvím (často prosakují motivy něhy a přátelství – s lékařem, s barmanem) na straně druhé.

Myšlenková potence výjimečné knihy tkví především v množství podnětů, jež poskytují neopodstatněné jevy a činy, „závěry“ myšlenek a mladíkovy principy. Z těch několika desítek stran textu, z nichž za nejzajímavější lze považovat střední, benátskou část, čiší samota, zároveň je ale v Koupelně celá řada vedlejších postav. Mezilidské vztahy jsou inspirativní po stránce sociologické, psychologické, genderové; debaty o konkrétních výtvarnících pomrkávají na niterné kunsthistoriky v nás. Nejzajímavější a nejaktuálnější vrstvou knihy ovšem zřejmě bude pascalovská tematizace poměru ke světu skrze aktivní rozptylování, kdy je pro člověka lov závažnější než sama kořist.