Sbírka L’urgence et la patience (Naléhavost a trpělivost) nabízí jedenáct textů, v nichž Jean-Philippe Toussaint dává nahlédnout do své tvůrčí dílny anebo vzdává poctu svým oblíbeným autorům (Dostojevský, Proust, Kafka, Beckett) či uctívanému nakladateli Jérômu Lindonovi (1925–2001), který vedl nakladatelství Minuit a s Toussaintem ušel kus jeho tvůrčí dráhy.

Jsou to krátké i delší úvahy, eseje, zpovědi, které většinou už byly otištěny jinde – v japonské literární revue, ve švýcarském deníku nebo v belgickém internetovém literárním časopise, jako předmluva či příloha knižního vydání některého z francouzských překladů Dostojevského děl, nového japonského překladu Hledání ztraceného času M. Prousta anebo norského vydání překladu Beckettovy trilogie. Jiné se objevily v katalogu k výstavě o S. Beckettovi v pařížském Centre Pompidou či byly zařazeny jako doplněk kapesního vydání Toussaintovy slavné Koupelny (La Salle de bain). Případně vyšly jen v zahraničí, což je případ textu Mé psací stoly, který doposud bylo možné číst jen italsky v knížce Mes bureaux, luoghi doce scrivo, publikované pouze v této jazykové verzi roku 2005 v Itálii. Všechny ty texty ale autor pro sebrané vydání přečetl a místy i upravil, jak se doznává v závěrečné poznámce.

Název kniha dostala podle nejdelšího a nejzásadnějšího textu, který obsahuje. Jean-Philippe Toussaint v něm popisuje protichůdné, ale komplementární fáze tvůrčí činnosti. Naléhavost, urputnost a neodkladnost, jinými slovy frenetické psaní, mocně se přelévající na papír, v jeho podání (podloženém připomínkami Baudelaira, Prousta, Kafky, Barthesa) vždy doprovází uvolnění, zpomalení, zrání. Přitom obě tyto etapy přinášejí radost i utrpení a jejich pořadí není dané. Toussaint vypráví, z jak skoupé, podružné myšlenky se rodí kniha, a co všechno (od autora) potřebuje, aby vůbec vznikla a dozrála. Vysvětluje, jak je složité v textu zachytit plynutí času, jak je důležité umět psát věty, jež trvají, nebrzdí a nezastavují četbu. Prozrazuje tajemství rytmu, úlohu, jakou má v textu zrychlení či přerušení, náhlý přeryv (děje, ale i toku slov). To vše ale sděluje zlehka, s odstupem, beze snahy poučovat.

Toussaint uvolněně rozkládá o podrobnostech své práce, často si bere k ruce trochu jedovaté dovětky, usazené do závorky, což je postup, jejž známe spíše z jeho rané tvorby. Rozpovídá se o vážných věcech i maličkostech a kupí je zdánlivě nepořádně, ovšem ve skutečnosti s tvrdou sebekázní řízenou tak, aby text čtenáře pořád táhl k pokračování a autora bavil. K některým momentům se vrací, pokaždé ale prozradí jen kousek té informace, navíc se v údajích – jistě úmyslně – liší. Jeho skrývačky jsou zábavné a někdy detektivní: nakonec nás donutí listovat knihou zpět a hledat, kolik že mu to vlastně bylo let, když četl Dostojevského, Prousta či Becketta, co dělal, četl a psal v Alžírsku, jak to bylo s dědečkovým bytem a pracovnou.

Čteme si o tom, jaké psací stroje a počítače Toussaint používal, jaké písmo si zvolí, když začíná psát nový rukopis. Dozvíme se, že k určitým detailům si pořizuje pečlivé podklady, jiné si bohapustě vymýšlí. Autor tak například konstatuje, že hotelové pokoje se obdobně jako postavy románů rodí jen v jeho představě (hotely a postavy tu uličnicky hází do jednoho pytle), skládají se z několika předobrazů a propracovanost jejich kontur se odvíjí od toho, jak jsou pro knihu důležité. Napovídá, kde v jeho díle lze najít větu, co začíná v jednom románu napsaném v 90. letech a končí v jiném, vznikajícím o patnáct let později, a přiznává, že se s oblibou tváří, že mluví o čemsi, ačkoli očividně mluví o něčem jiném (jsme opět u záměny hotelů s postavami): rozlišit smyšlené od skutečného, oddělit vlastní autorovy pocity a zážitky od vykonstruovaných, je nakonec už nemožné.

Toussaint popisuje své setkání s románem Zločin a trest F. M. Dostojevského, jenž měl pro budoucího spisovatele zásadní význam. Zpovídá se ze své úcty k Samuelu Beckettovi a prozrazuje, jak mu ještě v roli začínajícího spisovatele napsal dopis s dotazem, zda by Beckett, jeho literární modla, byl ochoten posoudit text čerstvě napsané divadelní hry, a pro jistotu žádost odlehčil výzvou ke korespondenční partii: list končil slovy „Kdyby náhodou, 1 e4.“ (Beckett odpověděl stručně: „Černý to vzdává. Pošlete text. Srdečně, Samuel Beckett.“) Podobně důležitou úlohu v začátku Toussaintovy spisovatelské kariéry hrála jistě i fascinace psacím stolem vlastního dědečka, jeho pracovnou („ta místnost přinášela ochranu před vnějším světem, ústraní, úkryt, koupelnu“, píše autor s jasnou narážkou na knihu, která jeho samého proslavila).

Zmiňuje se, že u některých rukopisů původní hory konceptů a prvních verzí spálil, u jiných se mu varianty dochovaly. (Ty mimochodem může vášnivý Toussaintův čtenář získat v případě prvotiny Échecs – románu s víceznačným názvem, protože „échecs“ jsou česky „nezdary“, ale také „šachy“ ve smyslu deskové hry i „držet někoho v šachu, šachovat“ – nákupem elektronické knihy, kde jediné vydání obsahuje více verzí a podrobný komentář, který je zastřešuje.)

Toussaint se umí na svět, na sebe a na psaní knih podívat jinak, svérázně, tu jen zběžně a letmo, tu nečekaně do hloubky. Zrovna tak je i z těchto krátkých textů vidět, jak umí psát: ať zrovna napodobuje Prousta nebo stylizuje po svém, dokáže do věty vložit překvapivou metaforu (psací stroj se stává naleštěným italským bourákem, počítač trpí autismem), zvláštní detail, řízný komentář, pádný úsudek. Některé texty prokládá úryvky z jiných vlastních knih, a dokládá tak, že o dané věci psal už dávno, ukazuje, že jeho svět se příliš nemění a že svými texty žije: Toussaint za svůj život nenapsal mnoho knih a jejich svazky nejsou objemné. Jeho psaní je totiž tolik promýšlené a promyšlené, že to, co nakonec dostává čtenář do rukou, je skutečně hutný výtažek, esence dlouhé práce.

Spisovatel musí dozrát věkem i tvůrčí zkušeností, aby mohl podobnou knížku vydat. (Což ostatně Toussaint přiznává v jiné souvislosti, když se svěřuje s tím, že autor musí „spálit mnoho paliva skutečného života, aby získal tresť pro jednu stránku fikce“.) A čtenář musí mít ve svého autora potřebnou důvěru, aby se mu chtělo takovou zpověď číst. I když Toussaint umí psát odlehčeně, vtipně a se sobě vlastní (sebe)ironií, přesto u těchto textů funguje cosi, čemu literární teorie říká narativní pakt: autor a čtenář musí mít jeden ve druhém oporu. Pro francouzské publikum má nicméně J.-Ph. Toussaint cestičku poměrně umetenou: například kritik Jérôme Garcin svou recenzi v Le Nouvel Observateur začíná slovy: „Je to jeden z našich nejlepších spisovatelů, a také jeden z nejskromnějších.“ Onu skromnost pak rozvádí nejen jako autorův charakterový rys, ale vztahuje ji i na jeho psaní – obdivuhodně úsporný, zdánlivě jednoduchý styl. Tím se vyznačuje i tato tématem nabubřelá, ale zpracováním poníženě (úctou k velkým autorům i k samotnému aktu psaní) veselá knížka.