Witolda Gombrowicze (1904–1969), autora románů Trans-Atlantik, Ferdydurke, Kosmos či Pornografie, není potřeba nijak blíže představovat. Jeho stěžejní prozaická tvorba byla přeložena do češtiny, nyní přicházejí na řadu méně známá díla. Jedním z nich je román Posedlí, který autor publikoval v průběhu roku 1939 na pokračování v novinách pod pseudonymem Zdzisław Niewieski. V témže roce odjel do Argentiny a do Polska se už nikdy nevrátil. K autorství Posedlých se spisovatel přihlásil až krátce před svou smrtí v roce 1969 během diktování své biografie. V Polsku vyšli v úplné verzi teprve v roce 1990. U jejich zrodu stála výzva napsat „špatný“ román, který bude vyhovovat vkusu nejširších lidových vrstev.

Gombrowicz proto do svého díla zakomponoval prvky tehdejší brakové literatury: atraktivní prostředí vyšších společenských vrstev Varšavy třicátých let, starý zámek Mysłocz obklopený tajemstvím a dávnou kletbou (odkazující na gotický román), téměř detektivní zápletku a milostný románek urozené dívky Maji Ochołowské s jejím trenérem tenisu Marianem Leščukem. Postupné odhalování dávného prokletí, které hrozí zničit oba zamilované mladé lidi, jejich snaha o únik a opětovné sbližování jsou hlavní nosnou osou příběhu. Formát románu na pokračování zajišťuje dramatický spád událostí a neustálé udržování pozornosti čtenáře, který je v četbě poháněn zvědavostí, jak to celé dopadne.

Nicméně tento způsob psaní má i svoji stinnou stránku, která spočívá v určité nedůslednosti. Čtenář se sice dočká vytouženého rozuzlení, ale nad některými nesrovnalostmi musí shovívavě přimhouřit oči, protože román se především ve druhé polovině proměňuje v autorovu experimentální dílnu, v níž lze snadno vystopovat motivy použité v pozdějších Gombrowiczových dílech (Pornografie či Kosmos). Navíc i předvídatelné postupy a zápletky převzaté z „nízké literatury“ jsou ovlivněny rukopisem svého tvůrce, takže například láska mezi hlavními hrdiny není něžný milostný cit, ale neustále se zmítá v pochybnostech, osciluje mezi náklonností a nenávistí, protože oba mladí lidé nacházejí mezi sebou příliš mnoho podobností, které vedou až k vzájemné hluboké nedůvěře a zbytečným krutostem.

V některých momentech můžeme podezírat autora, že si s čtenářem pouze pohrává, např. ve scéně hospodské rvačky vyvolané zabíjením much na mucholapce. Jinde zase důmyslně paroduje prvky pokleslých žánrů – zdrojem až hororového strachu na starém hradě je stará kuchyň s téměř nenápadně vlajícím hadrem. Otázkou tedy je, zda a nakolik lze brát spisovatele vážně. Toto důmyslné dovedení postupů a motivů z jiných žánrů až do konce (tedy ad absurdum) je však charakteristické i pro jeho další prozaickou tvorbu. Snad proto, že své čtenáře neustále zneklidňuje a vyvolává v nich více otázek, než nabízí odpovědí, je Gombrowiczovo dílo stále živé. V jeho kontextu tvoří Posedlí zajímavý experiment, jenž mnohé předjímá, ale bezpochyby zaujme i čtenáře, který se s tímto polským autorem setká poprvé.