Vít Groesl absolvoval v roce 2022 studium oboru Katalánský jazyk a literatura na Masarykově univerzitě. Ve stejné době spoluzaložil plzeňské nakladatelství Euskaldun, jehož „hlavním cílem je vydávání překladových knih z malých a přehlížených jazyků“. Vedle sbírky povídek Hostina Uroborova českého autora Martina Holého tvoří dosavadní portfolio nakladatelství dvě překladové knihy z katalánštiny, román Irene Solà Zpívám já a hora tančí a antologie povídek V zahradě Ramonově, představující průřez katalánskou povídkovou tvorbou 20. století.

iLiteratura: Otázka na začátek, kterou už jste dostal určitě aspoň stokrát, ale přece jenom ji člověk nemůže vynechat: co bylo tím impulsem, který vás přivedl ke katalánštině?
Vít Groesl: Fotbal. Já jsem odmalička hrál fotbal a měl jsem vlastně celý život postavený okolo fotbalu a mimo jiné fandění Barceloně jako mému vysněnému klubu. Když potom moje zaujetí fotbalem začínalo upadat, přišla myšlenka ze strany mé maminky, že bych mohl studovat na tehdy v Plzni otevíraném česko-španělském gymnáziu. To jsem ještě ani neměl moc ponětí o nějakých rozdílech mezi španělštinou a katalánštinou a vůbec o těchto souvislostech a reáliích. Po maturitě se pak objevil zase náhodný impuls vydat se s kamarádem stopem do Španělska. Objeli jsme celý Pyrenejský poloostrov, přičemž naše cesta začínala právě v Katalánsku. Třetím zásadním impulsem bylo, když jsem narazil na nabídku dálkového studia oboru Katalánský jazyk a literatura v Brně na Masarykově univerzitě. Tam jsem se přihlásil, abych dokončil vysokoškolská studia, která jsem tady v Plzni nedokončil.

iLiteratura: Řekl byste, že je lepší se ke katalánštině dostat přes španělštinu? Nebo se vyplatí začít se zabývat přímo katalánštinou?
Vít Groesl: Myslím, že ta cesta přes španělštinu je obvyklá, ale ne nutná. Minimálně v českém kontextu je to, řekl bych, nejčastější cesta ke katalánštině: studenti studující primárně hispanistiku si přibírají na univerzitě další předměty. Ale Brno je, pokud se nepletu, unikát v tom, že jde o jediné místo v Evropě mimo španělské území, kde se katalánština učí jako samostatný obor, a tam jsem měl spolužáky, kteří studovali třeba francouzštinu nebo k jazykům a literatuře měli blízko, ale nešli přes španělštinu. Občas jsem však vnímal jako ulehčení to, že jsem španělštinu znal, a proto se mi katalánština pak učila snáze.

iLiteratura: Právě třeba v povídkové sbírce V zahradě Ramonově se v medailoncích spisovatelů píše, že často nějakou dobu svého života psali španělsky, nebo tam vystupují postavy, které mluví španělsky, aby autor zdůraznil, že nejde o postavy místní. Takže pokud někdo studuje katalánštinu bez španělštiny, zůstávají mu tyto části katalánské literatury zřejmě nedostupné, popřípadě dostupné jen s obtížemi.
Vít Groesl: V Katalánsku se znalost španělštiny považuje za samozřejmou, a když člověk čte katalánskou literaturu, tak ta často obsahuje i pasáže ve španělštině. Také v románu Zpívám já a hora tančí je v originále celá kapitola ve španělštině, aniž by tam musela být nějaká poznámka pod čarou nebo něco podobného. Prostě se předpokládá, že tomu každý čtenář rozumí, takže když pak student katalánštiny čte literaturu v originále, znalost španělštiny mu může chybět. Ale samozřejmě je pro studenta katalánštiny snazší se naučit španělsky alespoň pasivně než třeba v baskickém kontextu, kde baskičtina je jazykově svět sám pro sebe, tam je ten přechod úplně jiný.

iLiteratura: Jaký je rozdíl mezi katalánskou a španělskou literaturou? Je mi jasné, že to je asi téma na samostatnou knihu…
Vít Groesl: Katalánská literatura je ve všech ohledech – tematicky, žánrově, genderově – stejná jako jakákoliv jiná zdravá literatura, v tom není žádnou raritou. Určitě podprahově, u některých autorů třeba i explicitně, hraje roli právě příslušnost k jazyku a kulturní skupině, která nemá úplně na růžích ustláno nebo nemá budoucnost zaručenou tak jednoznačně jako třeba španělština. Protože nikdo nepochybuje o tom, zda se za sto nebo dvě stě let bude mluvit a psát španělsky. Zde určitě tento aspekt hraje roli, úlohou spisovatelů je i přispívat k tomu, aby jazyk byl živý, měl budoucnost a prestiž. Ale nenapadá mě něco konkrétního, na co by v tomhle smyslu mělo být poukázáno.

iLiteratura: A kdybychom katalánskou literaturu pro změnu porovnali s literaturou dalších menších jazyků Pyrenejského poloostrova, případně jihofrancouzské pyrenejské oblasti, tedy baskickou, galicijskou, byť Galicie je od Katalánska trochu dále, na francouzské straně pak s literaturou provensálskou či okcitánskou?
Vít Groesl: Z těchto jazyků má katalánština nejsilnější pozici, primárně proto, že mluvčích katalánštiny, tedy potenciálních čtenářů, je co do množství nejvíc. Když si vezmeme, kolik lidí čte nebo vůbec je schopno číst galicijsky nebo baskicky, katalánština má velkou výhodu. I institucionální provoz je snazší, festivaly, nakladatelství, to vše je robustnější než v Galicii nebo v Baskicku. Řekl bych, že je potom i snazší pro katalánské autory se vědomě rozhodnout psát katalánsky. Mají kam nosit své rukopisy, mají kde představovat své knihy a podobně. Což je v Baskicku nebo Galicii složitější, institucionální podpora a vůbec zázemí pro literaturu tam není takové a autoři pak asi častěji volí, že budou psát spíše španělsky, nebo ve španělštině a třeba galicijštině, ale nestává se, že by psali jenom tím menším jazykem.

Ohledně jižní Francie obecně platí, že Francie a francouzská kultura si hodně zakládá na tom, že francouzština je kulturní jazyk, a katalánština má proto ve Francii horší pozici než ve Španělsku. Nejde přitom o to, že by Francouzi vůči ní sahali k silným represím, ale je považována spíše za jakýsi druh folkloru – a to mi v případě jazyka, který má deset milionů mluvčích, přijde jako degradace. Zmíním příklad Joana Lluís-Lluíse, což je katalánský spisovatel z jihu Francie, jehož dílem hodně prochází linka uvědomění si svého kulturního a jazykového zázemí a snaha pozici jazyka ve společnosti kultivovat. To, že katalánština má ve Francii pozici méněcenného jazyka, ji degraduje víc než výslovný zákaz. Paradoxně třeba v době frankismu, kdy katalánština byla hodně potírána a zakazována, byla v kulturních kontextech dost živá a zdravá, protože lidé se vymezovali vůči režimu tím, že si udržovali jazyk.

Boom českých překladů z katalánštiny?

iLiteratura: Přesuňme se k recepci katalánské literatury v Česku: zaujalo mě, že teď během jednoho roku vyšly či vyjdou na českém trhu hned čtyři knihy přeložené z katalánštiny: Zpívám já a hora tančí od Irene Solà, povídková antologie V zahradě Ramonově, detektivka Alberta Villaróa Pruská modř a Argo chystá triptych Evy Baltasar Tři divoká těla. Je to spíše náhoda, nebo výsledek soustavné, ale pro veřejnost neviditelné práce v zákulisí?
Vít Groesl: Náhoda to určitě není, už jen proto, že když se člověk podívá na jména v tirážích, tak ta se celkem opakují, což v případě menších literatur tedy není nic výjimečného. Zrovna katalánská literatura tady nikdy neměla armádu překladatelů a propagátorů. Určitě tu ale lze vidět souvislosti. To, že Pruská modř vyšla právě teď, je sice trochu náhoda, nicméně chystané vydání triptychu Tři divoká těla, složeného ze tří novel, kde každou překládá jiný překladatel, je dle mého názoru možné i díky úspěchu knihy Zpívám já a hora tančí. Tato naše celkově druhá kniha i bez velké propagace slušně zarezonovala v překladatelské komunitě, dostala se do užšího výběru Ceny Josefa Jungmanna, objevila se i v září na Noci literatury. Troufám si tvrdit, že udělala současné katalánské literatuře slušnou reklamu. Domnívám se, že v Argu o Evě Baltasar asi už uvažovali dříve, ale přece jen naše kniha asi byla tím impulsem, který jim ukázal, že by nemuselo být špatné představit u nás další katalánskou autorku.

A nakolik mám správné informace, tak ještě jiné nakladatelství, neprozradím které, chystá další překlad Irene Solà. U nás v Euskaldunu by měl na podzim vyjít román Pola Guascha. Věřím tedy, že tento trend není nějakou krátkodobou chimérou, ale že se udrží déle. Jedním z cílů našeho nakladatelství je právě takovéto otvírání ne tolik probádaných území. Snažíme se přesvědčit další nakladatele, aby se tím směrem vydali. Není naším záměrem udělat si na katalánskou literaturu monopol, naopak nás těší, že Katalánsko začíná zajímat větší a etablovaná nakladatelství. Samozřejmě nejsme tací altruisté, abychom jen tak přepustili něco, co může mít komerční úspěch, ale budeme rádi, když se katalánská literatura jako taková dostane trochu dál do mainstreamu. Já mainstream nevnímám jako zapovězené území, naopak. Čím je mainstream kvalitnější, tím je to lepší pro celou literaturu i literární prostor.

iLiteratura: Překladatel Michal Brabec mi přiznal, že nápad přeložit do češtiny právě román Zpívám já a hora tančí jste dostali nezávisle na sobě – vy i on. Proč vás napadlo představit moderní katalánskou literaturu českým čtenářům právě tímto titulem?
Vít Groesl: Nejprve jsem měl možnost přečíst si fragment textu, pak jsem zachytil rozhovor s autorkou. Když jsem se o knihu začal zajímat více, moji důvěru vůči ní posílilo přijetí z řad kritiků a novinářů, ale zároveň i čtenářů. Je dobré mít na paměti, že autoři i čtenáři v Katalánsku si jsou vědomi toho, že obě literatury tam existují paralelně, knihkupectví prodávají knihy v obou jazycích. Řekl bych, že i proto tam čtenáři asi více vyhledávají náročnější literaturu, umělecky hodnotnější. I autoři kvalitních knih dokážou mít zajímavý odbyt, co se týče prodejních čísel, vůbec si nemyslím, že to je špatně. Nepřijde mi tedy marné sledovat, o které knihy je v Katalánsku zájem: myslím si, že to je docela dobrý ukazatel. A důležité pro převod do českého kontextu byl takový mix jazykových reálií. Moc jsem nepřemýšlel nad tím, že by nějaké riziko mohla přinést skutečnost, že kniha není úplně konvenčně napsaná, což mohlo potenciální čtenářskou základnu zredukovat. Naopak jsem viděl jako pozitivum, že jsme mohli ukázat, že katalánská literatura není žádná folklorní rarita, ale že v ní vznikají texty, které jsou odvážné, formálně neotřelé, prostě současné. To tahle knížka splňovala. A šťastné bylo i tvůrčí shledání s Michalem Brabcem, který k překladu přistoupil s rozhodnutím, že se nebude snažit text nivelizovat, aby byl konvenčnější, snáze přijatelný. I když dá samozřejmě mnohem víc práce snažit se zachytit všechny zvláštnosti a specifičnosti i kulturní aluze. Zaslouženě za tu knihu dostal tvůrčí prémii Ceny Josefa Jungmanna, zároveň dostal ocenění i v Katalánsku.

iLiteratura: Jaké to vlastně bylo z pozice nakladatele spolupracovat s překladatelem, který je váš bývalý učitel?
Vít Groesl: Troufám si tvrdit, že jsme se během toho skamarádili, netrvalo dlouho a už jsem ho úplně jako bývalého učitele nevnímal, spíše jako kolegu a potom i kamaráda. Michalovi patří velký dík, že jsem mu mohl být rovnocenným partnerem a že jsem mu do toho mohl kecat. Zároveň jsem dostal po této zkušenosti ještě větší chuť do další práce.

iLiteratura: Šlo by říct, že katalánská literatura může být v českém kontextu srozumitelnější nebo bližší lidem mimo Prahu? Přece jen se nabízí paralela Praha versus Brno a Madrid versus Barcelona a skutečnost, že katalánština se jako samostatný obor dá studovat pouze v Brně, jako by ji ještě zdůrazňovala.
Vít Groesl: Tato konotace mi v době, kdy jsem jezdil do Brna na studia, také několikrát vytanula na mysli. Ale vážně, dichotomie Praha a zbytek země je u nás přítomná, přeci jen jsme však menší země a provázanost jednotlivých oblastí je u nás větší. Román Zpívám já a hora tančí čtenáře opravdu přenáší do srdce hor a město je tam vzdáleným prvkem, kterému moc nerozumíme. Ale pokud mohu zmínit osobní zkušenost, část rodiny máme v Beskydech, několikrát do roka tam jezdíme. Tak jsem těmto příbuzným tuto knihu vzal. A ne, že by na mě koukali jako na blázna, ale nemyslím si, že by je nějak výrazně oslovila, že by tam měla větší ohlas než mezi čtenáři v Praze.

Nejen hory, moře a Franco

iLiteratura: Motiv hor, Pyrenejí ostatně poměrně silně akcentují oba překlady z katalánštiny vydané v Euskaldunu. Myslím, že je to samozřejmě jedna z věcí, které si člověk představí, když se mluví o Katalánsku. V těch příbězích ale chybí tematika moře, přitom Katalánsko leží také na mořském pobřeží. Je pro katalánskou literaturu typické, že se obrací spíše k horám než k moři?
Vít Groesl: Jak píše Michal Brabec v doslovu románu Zpívám já a hora tančí, Pyreneje jsou pro katalánskou literaturu až iniciační prostor, tam vznikaly první texty. Třeba Josep Pla, který je zastoupen v antologii V zahradě Ramonově, pocházel z pobřežního městečka, ale chtěl psát o horách. I když pak žil v Barceloně a byl velkou část života spjat právě s přímořským prostředím, do hor se přes literaturu stále vracel a snažil se v nich hledat něco, teď nechci, aby to vyznělo úplně klišovitě, ryze katalánského. Katalánsko, katalánská identita, patří do hor, Pyreneje se odrážejí v katalánské mytologii a pak v literatuře. I slavný epos Canigó od Jacinta Verdaguera, což je taková skoro národní báseň, popisuje jeden katalánský vrcholek. Takže přítomnost této tematiky v naší produkci není náhoda, ale není to ani explicitní záměr. Určitě to vypovídá více o povaze katalánské literatury než o našem rozhodnutí, jaké texty k překladu vybrat.

iLiteratura: Jiný motiv, který mi přišel v obou knihách častý, bych popsal asi takto: když se referuje o nějaké jiné oblasti než o Katalánsku, mnohem častěji je to Francie než Španělsko. Zejména pozitivní konotace se spíše týkají Francie, například v povídce Karneval ženská postava namlouvá svému společníkovi, že se bude stěhovat do Paříže, zatímco Španělsko a španělština tam spíš vystupuje v roli cizího prvku. Třeba postavy policistů, nebo tedy civilních gardistů, hovoří španělsky, a to nejspíš proto, aby autoři zdůraznili, že jde o lidi dosazené sem z centra, kteří sem tak úplně nepatří. Nebo v povídce Krásky a ošklivky je postava důstojníka, který je odvelen do Madridu, a tím skončí jeho láska k místní ženě.
Vít Groesl: Trošku mi to připomíná takovou tu logiku, že zlý soused je ten, kterého máme hned za domem, a hodný je ten z konce ulice, s nímž se vlastně tak moc nevídáme a jen o něm občas něco zaslechneme. Se španělskou společností či spíše španělskou mocí se Katalánec střetával napříč dvacátým stoletím, k němuž se obrací antologie V zahradě Ramonově i děj, jestli to tak můžeme nazvat, románu Zpívám já a hora tančí, často konfrontačně a nepříjemně. Dosazená policie, Guardia civil, to je přesně jeden ze symbolů dosazené moci. Z toho vyplývá tato negativní konotace. Kdežto Francie byla tou zemí, přes kterou Katalánci utíkali za svobodou. Ačkoliv třeba povídka Ztroskotání popisuje, jak hrdina, než se dostane do Mexika, ve Francii tráví veškerý svůj čas v koncentračním táboře. Ale v porovnání se Španělskem, kde ta konotace je konkrétní, jsou tam konkrétní pořádkové složky a tak, francouzská konotace byla naopak spíše abstraktní: vzdálená krásná Paříž a podobně, tedy něco, co nepociťujeme na vlastní kůži každý den. Ale je to optika daná dvacátým stoletím. Když zamíříme hlouběji do historie, zjistíme, že během opakovaných válečných konfliktů bylo Katalánsko pustošeno ze španělské i francouzské strany stejnou měrou.

iLiteratura: Z povídek zařazených do sbírky V zahradě Ramonově by se každá dala dlouze rozebírat na literárních seminářích. Ale alespoň ke dvěma povídkám bych měl dotaz. V povídce Nejsme nic, avšak těžko říct vystupuje postava pana Peretky, což je takový neambiciózní, bezcílný, bezstarostný, průměrný člověk. Čtenář, pro něhož je sbírka V zahradě Ramonově prvním seznámením s katalánskou literaturou, a takových bude myslím většina, si položí otázku, jestli je taková postava symbolem toho, jak autor Josep Pla své krajany vnímal, nebo jestli naopak Katalánce vnímá jako činorodé lidi a pan Peretka je svou pasivitou spíše postava záporná?
Vít Groesl: Pan Peretka bude mezi Katalánci spíše raritou, než že by v něm Josep Pla viděl archetyp Katalánce. Josep Pla se po většinu života živil jako novinář a jeho prózy v sobě punc novinařiny nesou, třeba v tom, že jsou takové věcné, střízlivě popisné. Pla měl i právě díky novinářské dráze velký talent objevovat lidi a postavy, které by spousta spisovatelů přehlédla, nepřipadali by jim dost zajímaví. On naopak byl schopen za takovými lidmi jít, mluvit s nimi, poznávat je a pak na papír přenést tu jejich neobyčejnost, která se jeví zdánlivě nezajímavá, ale člověk literárních a jazykových schopností Josepa Pla je schopen ukázat, proč se takovou postavou zabývat, ať už reálnou, nebo fiktivní. Přijde mi, že pan Peretka se ke stylu psaní Josepa Pla hodí, proto jsme tuto povídku do sbírky vybrali. Zajímavé by samozřejmě bylo, do jaké míry byl předlohou pana Peretky někdo reálný.

iLiteratura: V povídce Ztroskotání se hovoří o zkušenosti Katalánců s odchodem do exilu. I vy sám jste na křtu knihy zmínil, že v době frankismu relativně mnoho Katalánců odešlo do zahraničí, často do Mexika, jako je tomu v právě v této povídce. Je toto téma vázáno na dobu, kdy bylo aktuální, nebo se k němu současná katalánská literatura vrací a opouští tak svůj domovský sevřený prostor mezi Pyrenejemi a mořským pobřežím?
Vít Groesl: Řekl bych, že nějaká výrazná tendence tam není. Možná by mi to někdo, kdo má současnou katalánskou literaturu víc načtenou, vyvrátil, ale já osobně nepozoruji, že by se současná katalánská literatura nějak víc obracela k tématu exilu. A ani si nemyslím, že by současní katalánští autoři tematicky zůstávali na Pyrenejském poloostrově, spíše je to věc jednotlivých autorů, reflektují nějakou svou zkušenost. Irene Solà strávila nějaký čas na Islandu a v Anglii, novela Evy Baltasar, kterou pro Argo překládám já, se nejdříve odehrává v Chile, potom se přesune na Island.

iLiteratura: A samotný frankismus a jeho dědictví? Při četbě románu Zpívám já a hora tančí mi přišlo, když to trochu přeženu, že na každé druhé stránce některá z postav zakopne o pistoli, střepinu granátu nebo jiný pozůstatek občanské války.
Vít Groesl: Narážky nebo zmínky o občanské válce a frankismu vyplývají i z toho, že to je něco stále přítomného ve společnosti. Nejde přitom jen o pozůstatky války v horách. Když člověk sleduje politické dění ve Španělsku, něco takového tam stále hraje podstatnou roli. Před pár lety se řešilo přesunutí Francovy rakve, dosud existuje nadace propagující Francův odkaz, má sídlo přímo v Madridu a vydává jeho projevy, některé politické strany se, byť třeba ne úplně explicitně, k Francovi hlásí, letos to navíc bude padesát let od jeho úmrtí. Ve společnosti to zkrátka právě i v souvislosti se španělsko-katalánským konfliktem stále nějak rezonuje. Ne nutně tak, že by to autoři chtěli reflektovat a zaujmout v té souvislosti nějaký jasný postoj, spíš je to téma ve společnosti natolik přítomné, že ho nemůžou ve svých textech opomíjet.

iLiteratura: Zaujal mě také název antologie V zahradě Ramonově: neodkazuje na jednu povídku, jak to většinou u knih tohoto typu bývá, ale poeticky označuje celý povídkový soubor, vyvolává ve čtenáři představu jazyka jako zahrady, kterou před staletími zasadil středověký vzdělanec Ramon Llull. Co vás k názvu inspirovalo?
Vít Groesl: Dlouho jsme promýšleli nejen název, ale i celou koncepci knihy. Záměrem od začátku bylo, aby povídky byly různorodé, aby v knize byli autoři píšící každý jinak, napříč celým stoletím, muži, ženy, z měst, z venkova. Chtěli jsme ukázat, že katalánská literatura není jeden směr nebo jeden žánr, ale že představuje mnoho různých světů, mnoho různých přístupů a tak. Nechtěl jsem se v názvu uchýlit k jedné povídce, vybrat ji jako zastřešující, aby na sebe strhávala pozornost, taková volba asi víc dává smysl u antologie textů jednoho autora. Tak jsme hledali nějakou zastřešující ideu. Na rozdíl od Tomáše Štítného zmíněného v předmluvě je Ramon Llull postavou, k níž se lidé v katalánském kontextu hodně vracejí, hodně se o něm mluví. I institut, který podporuje překlady, a jestli to tak mohu říct, export katalánské kultury do zahraničí, se jmenuje podle něj. Myšlenka zahrady pak vznikla tak, že jsem začal dohledávat, co vlastně znamená slovo antologie, a zjistil jsem, že jde o starořecký výraz odkazující na výběr z květů. Postupně nám tak před očima vznikala představa květů rostoucích na louce nebo na zahradě, která roste vlastně samovolně. Pojali jsme to tak, že Ramon byl tím, kdo zahradu založil, zasadil první kvítka, a zahrada potom byla schopna sama se rozvíjet dál a dál a katalánskou literaturu donést až do toho dvacátého století. I když byly okamžiky, kdy někdo přišel a tu zahradu pokosil nebo dlouho nezaléval, třeba v osmnáctém století nebyl literární prostor pro katalánštinu téměř žádný. Ale kvítky vždycky vyrašily a byly schopné zase rozkvést.

Zaměřeno nejen na katalánštinu

iLiteratura: Nakladatelství Euskaldun na webu prezentuje svou vizi. Asi není nijak překvapivé, že vám nejde o komerční úspěch, ale právě o objevování literatur málo zastoupených v českých překladech. Na křtu knihy V zahradě Ramonově jste mluvil o tom, že chystáte překlady z maďarštiny, dánštiny, rumunštiny a dalších jazyků. Na co se tedy čeští čtenáři mohou výhledově těšit?
Vít Groesl: Z maďarštiny nic konkrétního zatím nechystáme. Překlad z dánštiny je na spadnutí v dubnu nebo v květnu, půjde o překlad románu Metry za vteřinu autorky Stine Pilgaard, který pořídila Markéta Kliková. Překlad z rumunštiny připravujeme a v hledáčku máme i bývalou Jugoslávii, aktuálně řešíme, jestli půjde o překlad z bosenštiny nebo srbštiny, ale tímto směrem se určitě chceme vydat.

iLiteratura: Aktivně oslovujete překladatele z těchto menších jazyků, nebo se oni se ozývají vám?
Vít Groesl: I ve zmíněné vizi mluvíme o tom, že důležitou součástí naší činnosti je pořádání kulturně-literárních poznávacích večerů. Název, který jsme jim dali, Ezagutu, je výraz z baskičtiny a znamená „poznej“ – nějakou oblast nebo jazyk. Tímto způsobem si sami rozšiřujeme obzory. Zároveň se tak propojujeme i s překladateli a obecně s lidmi, kteří se jednotlivým jazykům a jazykovým oblastem věnují. Chceme poznat, jakým způsobem přemýšlejí o literatuře, co by chtěli dělat, chceme jim dát nějakou míru autonomie, aby oni přišli s něčím, co jim přijde v jejich jazykové oblasti zajímavé a co by stálo za to přivést do českého kontextu. Baví nás takové kontakty navazovat a v roli nakladatele pak umožnit i dalším zájemcům, aby mohli objevovat pro ně nové literatury.

iLiteratura: Název zmíněných literárně-kulturně poznávacích večerů stejně jako název vašeho nakladatelství vychází z baskičtiny. I přímo na webu nakladatelství zmiňujete plán „vydat první přímý překlad z baskičtiny do češtiny“. Nemohu se tedy nezeptat, jak to s realizací tohoto plánu vypadá?
Vít Groesl: Je to takový horizont, kam směřujeme, bylo by to hezké završení nějaké, dejme tomu, počáteční fáze našeho fungování. Že bychom si mohli říct, že jsme zvládli úvod, a zhodnotit, zda má cenu pokračovat dál. A abych byl konkrétní: náznaky příprav překladu existují, ať už personální, nebo jak by kniha mohla vypadat, i trošičku máme představu, jaký titul by to mohl být, ale rozhodně ještě nic konkrétního v ruce nemáme.

iLiteratura: V antologii V zahradě Ramonově je za každou povídkou ne zrovna stručný poznámkový aparát. Jsou v něm vysvětleny různé metafory, přiblíženy méně známé názvy oblečení nebo jídel, ale i třeba některé poznámky, kterých si český čtenář ani nevšimne, třeba zmínka o široké ulici v Barceloně, která je katalánskému čtenáři jasná, ale ten český neví, že autor nemá na mysli nějakou náhodnou širokou ulici, nýbrž konkrétní místo. Je to takový hezký konkrétní příklad vaší snahy představit danou literární oblast českému čtenáři v celém kontextu. Zajímalo by mě, jak jste určili, co ještě je pro české čtenáře srozumitelné a co už je potřeba vysvětlit. Vedli jste debaty v širším kruhu nebo jste to nechali na překladateli dané povídky, aby sám určil, co je potřeba dovysvětlit a co už čtenář pochopí sám?
Vít Groesl: Debaty vedeme a často jsou ne snad ostré, ale určitě živé. Jedna strana říká, tohle už je moc, druhá říká, ještě tohle by stálo za zmínku. Snažíme se pak vybrat ten únosný střed. Třeba u knihy V zahradě Ramonově byl v původní verzi poznámkový aparát dvojnásobný. U jednotlivých povídek jej primárně navrhoval jejich překladatel, další z kolegů později doplňovali nové návrhy hesel, vznikalo to tedy živelně. Vedle diskuse o tom, jaká hesla vybrat, je pro nás důležitá i otázka, jak je zpracovat, aby poznámky nebyly dlouhé, ale aby zároveň nebyly úplně triviální. Naší snahou je čtenáře udržet u knihy, nechceme úplně, aby šli na internet a často skončili u povšechných informací, typicky na Wikipedii, které jsou sice základní a pravdivé, ale zároveň obvykle i nejméně zajímavé. Bereme jako výzvu podat informace zajímavé, zasadit je do kulturních souvislostí, dané reálie nějakým způsobem přenést do českého kontextu. Chceme čtenáře udržet nebo je podpořit v zájmu o ten jazykový a kulturní kontext, který je na pozadí těch textů. Samozřejmě je důležité, aby text zněl českému čtenáři přirozeně, aby při čtení nezakopával o jazyk originálu u každé druhé věty. Pokud ale chceme čtenáře zároveň udržet v kontextu dané jazykové oblasti, přišel nám poznámkový aparát jako nejlepší řešení. Kulturní souvislosti jsou jednou z červených nití naší činnosti, to platí i pro zmíněné literárně-kulturní večery: kontext, který je mimo knihy, je pro nás zásadní a i nás baví ho objevovat, zároveň dáváme možnost čtenářům nebo návštěvníkům besed, aby se do toho objevování také zapojili.

iLiteratura: Kdybyste měl na závěr vybrat jedno jméno z katalánské literatury, autora nebo autorku, které by Češi rozhodně měli poznat, kdo by to byl?
Vít Groesl: Možná Josep Pla, protože kdyby někdo chtěl přečíst celé jeho dílo, má čtení na celý život. Byl asi nejčinnějším katalánským spisovatelem, valencijský esejista Joan Fuster o něm říkal, že je autorem půlky katalánsky psané literatury. Obtíží může být to, že Josep Pla je hodně zasazený do katalánského kontextu čili pro čtenáře odjinud může být těžší ho pochopit, ale jeho záběr je široký, člověk četbou jeho díla pozná katalánskou kulturu, jazyk, povahu, spoustu míst i spoustu dalších autorů.