Rok 2024 se v literárním světě nesl v duchu oslav jednoho z nejvlivnějších světových autorů dvacátého století Franze Kafky, od jehož předčasného úmrtí uběhlo přesně sto let. Zejména v Česku a německy mluvících zemích probíhaly po celý rok festivaly, konference, výstavy, školní projekty a inscenace nejrůznějších formátů, jako třeba originální venkovní hra Hledá se Odradek pořádaná Židovským muzeem v Praze. U příležitosti oslav vyšla i celá řada publikací v širokém žánrovém rozmezí od odborné literárně biografické eseje Kafka. Um sein Leben schreiben (2024) Rüdigera Safranského přes komiksový životopis Nicolase Mahlera Kafka v kostce (2023, č. 2024) až po film režisérky Agnieszky Holland Franz, který by letos měl být uveden do kin. Hold v kabátu zběsilé jízdy ve vídeňském taxíku a v hlavě jeho řidiče skládá Kafkovi také rakouský spisovatel, esejista a hudební skladatel Hans Platzgumer (nar. 1969), jenž ve vídeňském románu Die ungeheure Welt in meinem Kopf (Příšerný svět v mé hlavě, 2024) navozuje vskutku kafkovskou atmosféru. V poutavém příběhu se prolínají sny s realitou, mrtví promlouvají s živými a jedna pražská tanečnice zažije nelítostný boj při potyčce se svým nadrženým milencem.

Do krátkého, dvoudenního děje vstupujeme na začátku února roku 2015 v rychle plynoucím dialogu mezi sympatickým hrdinou Saschou Konjovicem a jeho starším bratrem Milem. Již v úvodu je zřejmé, že se událo něco nepříjemného, což má Sascha za úkol vysvětlit. Postupně z promluv vykrystalizuje Saschova extrémně samotářská povaha a psychická labilita. Ve Vídni se živí jako noční taxikář – práce v noci mu vyhovuje, jelikož trpí chorobnou nespavostí s příliš živými sny a bolestmi hlavy. Obojí se snaží utlumit různými prášky, které si ordinuje sám. Ve svém útulném taxíku se cítí dobře, protože se během čekání na rito může v klidu opřít do korálkové masážní podložky, poslouchat jazzové skladby McCoye Tynera a číst své oblíbené autory. Sascha upřednostňuje deníkovou formu před beletrií a jeho poslední rozečtenou knihou jsou deníky Franze Kafky, jejichž autenticitu nesmírně oceňuje.

Sním, či bdím?

Popisy Kafkových realistických i velmi bizarních snů hrdinu fascinují: jeden z nich pojednává o baleríně Eugenii Eduardowě, která v podobě stejnojmenné tanečnice z Prahy pronikne až do Saschovy reality, když se svým ženatým vídeňským milencem nastoupí do jeho nočního taxíku. Sascha se tak stane svědkem jejich nevydařeného rande a Eugeniina odchodu do laciného penzionu, zatímco čtenáři jsou přitom pozorovateli hned dvou dějových linek: jedna vypráví o nevyrovnaném mileneckém vztahu mezi Eugenií a Herbertem, jehož téměř kriminální dohra je čistě konstruktem Saschovy fantazie, a druhá linka referuje o Saschově životě, jeho denních rutinách i nelehké minulosti plné ztrát blízkých osob.

Pozornému čtenáři jistě neunikne, že příběh začíná retrospektivně formou jakéhosi výslechu či schizofrenního vnitřního dialogu, ve kterém Milo dává Saschovi za úkol (sám sobě) popsat události posledních dvou dní a vysvětlit, proč se právě ocitl v cizí budově nacházející se mimo Vídeň – i když není příliš složité odhadnout, o jaké místo se jedná, explicitnímu vyzrazení se zde raději vyhneme. Román vyniká unikátním stylem, neboť autor pro naprosto celou knihu volí přímou řeč, což ději dodává na dramatičnosti a vyprávění na rychlém spádu. Rozhovoru se Saschou se účastní reálné i nereálné postavy, jako jsou Eugenie, Herbert, Saschova zesnulá matka či sám Franz Kafka, a to skrze citáty korespondující s dějem. Nejvíce prostoru však dostává Milo, jenž se svou ženou zemřel při autonehodě a po smrti rodičů byl Saschovým opatrovníkem a mentorem. Ačkoliv spolu měli dobrý vztah, z jejich vnitřního rozhovoru lze cítit Saschovy snahy o osamostatnění a odpor k bratrovým neustálým radám do života.

Stísněnost, osamělost a lidskost

V prvních kapitolách dá trochu zabrat, než si zvykneme na styl přímé řeči a než se zorientujeme v jednotlivých dialozích, nicméně Platzgumer četbu naštěstí výrazně usnadňuje použitím různých typů písma pro jednotlivé postavy. Zároveň píše jasným, srozumitelným jazykem bez metafor, avšak se smyslem pro detail. V danou chvíli autor prozrazuje přesně tolik, kolik potřebuje, abychom chtěli číst dál a přišli celé zápletce na kloub.

Z rozhovorů vyplývají podstatné detaily ze Saschova života a o jeho psychickém stavu, kdy se ke slovu dostává řada existenciálních a nelehkých témat. Vedle ztráty všech členů své nejbližší rodiny (rakovina, sebevražda, autonehoda) má hrdina zkušenost i se sebepoškozováním, insomnií, migrénami a narušenou psychikou, prožívá tedy „příšerný svět ve své hlavě“, čímž autor opět cituje slova z Kafkových deníků. Střípky informací o Saschově životě si slepujeme postupně v průběhu románu a vytváříme si kafkovský obraz stavu jeho duše.

Smývání hranic mezi snem a realitou – hlavní pojítko mezi Saschou a Kafkou – působí na jednu stranu přitažlivě, neboť stav polospánku má velký vliv na emoce a tvůrčí myšlenky (vzpomeňme na romantické básníky), na druhou stranu ale také děsivě, neboť nás sny odtrhávají od reality a dokážou vyvést z rovnováhy. Z románu je znát Platzgumerův cit pro kvalitní narativ a precizní znalost Kafkova díla. Román Die ungeheure Welt in meinem Kopf dokáže čtenáře teleportovat na sedadlo Saschova taxíku, z něhož vidí ruch vídeňských ulic, a dovolí mu nahlédnout do spletitých cest mozkových závitů traumatizovaného mladého muže. Jízda se Saschou garantuje velký emoční zážitek a také vzbudí obdiv ke kvalitní literární práci, kterou Hans Platzgumer na svém románu odvedl.