Jean-Philippe Toussaint uzavírá románový cyklus, složený ze čtyř útlých svazků vydávaných od roku 2002, knížkou Nue. Obnažuje v něm zejména literární řemeslo. Kromě toho, že prozrazuje další peripetie příběhu vypravěče a jeho milované i nenáviděné Marie, jež mu nadále uniká.

„Nue“ je v překladu „Nahá“, nicméně výraz může znamenat i „akt“, a také „oblaka, mraky“ – všechny tyto významy, i mnohé další, jež výraz získává v konkrétních slovních spojeních, lze v románu najít. Tetralogie dostala ex post souhrnný název, Marie Madeleine Marguerite de Montalte, a zahrnuje svazky Faire l’amour (2002, česky Milovat se, 2004), Fuir (2005, č. Utíkat, 2006), La Vérité sur Marie (2009) a letos vydanou knížku Nue. Nominace na ocenění Prix Goncourt, četné oslavné kritické články, ale i dobré umístění v žebříčcích prodejnosti potvrzují, že francouzská odborná i čtenářská veřejnost román přijala vstřícně. I když v Toussaintově případě samozřejmě nelze tvrdit, že by šlo o literaturu bestsellerovou, která míří k tomu, aby se zalíbila všem. Přes provokativní název je Nue kniha pro literární labužníky, pro ty, kdo ocení dobře napsaný text, kdo přijmou autorovu výzvu přemýšlet o možnostech literární tvorby.

Tetralogie nebyla komponována, a ani prezentována chronologicky. Toussaint využívá poslední díl k pospojování, přemostění jednotlivých částí, a ačkoli na pár místech malou narážkou připomene, že jde o peripetii příběhu rozvedenou v některém z jiných svazků, poslední knížka se dá číst i bez znalosti těch předchozích. Správné pořadí románů v celku tetralogie určuje jen nenápadně vepsaný časový údaj – označení ročního období – jako motto každého z dílů. Ale ani to vlastně pro orientaci ve sledu dění příliš nepomůže: Toussaint je mistr v matení časové stopy, s potěšením si hraje s časem románového vyprávění, kdy čtenáře volně převádí z minulosti do přítomnosti i budoucnosti, mezi ději údajně uskutečněnými a čistě hypotetickými (a přitom neopomene místy ještě zdůraznit, že to vše je – nejspíš – pouze fikce).

Říct o ní, co dosud nebylo řečeno
Knížku uvádí věta vypůjčená z Danta: „Říci o ní, co dosud řečeno nebylo.“ Ona, Marie, je je středobodem celého cyklu, ale v podstatě jde spíše jen o záminku, tím pravým tématem je vypravěč, a možná autor sám, schovaný za mimikry svého vypravěče: o svém vztahu k fikci, o tom, jak vznikají jeho romány a do jaké míry jsou texty autobiografické, Toussaint hodně prozradil v nedávno publikované knížce L’Urgence et la patience (2012). Příběh (je-li vůbec možné mluvit o příběhu či ději, protože obsahem knihy je v podstatě výlet do vypravěčovy mysli) běží mezi místy známými už z předchozích svazků: Tokio, Paříž, ostrov Elba.

V Tokiu asistujeme na módní přehlídce, kde Mariina modelka předvádí medové šaty, a spolu s vypravěčem pozorujeme vernisáž její výstavy. Avšak shodou bizarních okolností nikoli mezi hosty, ale shora, střešním oknem. Popis vernisáže je jedním ze skoků dějem tetralogie vpřed do chvíle, kdy se na scéně poprvé objevil Jean-Christophe de G., onen Mariin milenec, jenž v knize La vérité sur Marie podlehl infarktu, právě když dostal protagonistku do postele. I tentokrát má smůlu (a vypravěč si to škodolibě užívá), protože na vernisáž přispěchá s úmyslem Marii sbalit, avšak splete si ji s jinou Marií... V Paříži jsme v jiné části té zamotané historie nejasného vztahu Marie a vypravěče, dění se omezuje na to, že on čeká, až ona zavolá. Když se Marie konečně ozve, scházejí se v kavárně, Marie mu původně potřebovala sdělit cosi závažného, nakonec ho jen poprosí, aby ji doprovodil na pohřeb na ostrov Elba (kde spolu nedávno prožili krásné a slibné dva týdny). Na ostrově hoří továrna na čokoládu, všechno včetně našich dvou postav je zahalené do hořkosladkého odéru doutnajícího popele a také do podezření, že jde o sabotáž zdejších mafiánských struktur. Vyústění je překvapivější, než bychom se nadáli, Marie totiž nakonec přece jen prozradí, co chtěla vypravěči sdělit.

Marie se povýšením na titul tetralogie stává víc než hlavní postavou – o tuto roli se tím, jak je sebestředná a sebevědomá, dryjáčnicky pere s vypravěčem –, emblémem celé knižní série. Je krásná, svůdná a dokonalá, ale někdy i na zabití („tuante“). Dokáže být praktická, až nadlidsky schopná, je ztělesněním příkladného typu korporátní manažerky, úspěšné umělkyně moderního rázu, jež se vyrovná svým mužským konkurentům, a dokonce je (jako v případě svého partnera) srdnatě předčí. Toussaint se tímto způsobem prezentování genderových rolí stává sociologem soudobé společnosti, model ostatně rozvíjel už v prvotině La Salle de bains (1985, č. Koupelna, 2013). Sázku na převrácení ženské a mužské role škodolibě dotahuje ad absurdum, až si můžeme klást otázku, jak by příběh vyzněl, kdyby si postavy prohodily noty a staly se každá svým protějškem: stal by se uslzenou sentimální historkou?

Čtenář je stále stavěn před volbu, zda nadržovat akční, ale žensky nesnesitelné Marii, anebo spíše defétistickému vypravěči, jehož Marie neodolatelně přitahuje, ale není ochoten se jí podřizovat, a přitom se nedokáže odhodlat k tomu, že by ji nadobro opustil. Jejich tahanice se mohou zdát literárně nastavované a natahované, ale zároveň jsou tak dokonale lidské.

Kromě toho, že Toussaint dokázal dostát flaubertovské výzvě a psát román „o ničem“, zároveň si umí nad svým psaním zachovat nadhled, který korunují jeho pověstné ironické komentáře uváděné v závorkách, v nichž zlehčuje, co bylo řečeno, vysmívá se postavám, anebo i ústy vypravěče sám sobě (či jemu). Francouzské kritiky nadšeně vyzdvihují také to, jak dozrává autorův styl. Poslední kniha se chvílemi nese v proustovském tónu, přináší svou verzi hledání ztraceného času. Toussaint zkouší, co literatura dokáže, a postupuje stále dál. Poté, co si v prvním knihách dával za úkol zachytit čas, jak plyne, v prvních svazcích této tetralogie se snažil slovy vyjádřit pohyb – znehybnit ho, a zase rozproudit –, a tím si ověřit, že román nese jeho vlastní energie, v posledním díle je pro něho nejvyšší metou popsat vjemy. Jeho text se stává malířským plátnem i symfonií, má i taktilní a čichové pozadí. Toussaint používá slova k tomu, aby zachytil to, co jinak vnímáme smysly.