Skončí to s Marií vůbec někdy? - ptá se hned v první větě vypravěč prózy Utíkat a tomu, kdo četl předchozí Toussaintovu prózu Milovat se, je hned jasné, že půjde o její „pokračování“. Na obálce se pak lze také dozvědět, že s Marií to hned tak neskončí - belgický autor totiž označuje Milovat se a Utíkat za první dvě části zamýšlené tetralogie.

Jean-Philippe Toussaint (1957), který upoutal již svým prozaickým debutem Koupelna z roku 1985, je v českém prostředí již „starým známým“. Překlady tří jeho knih (Fotoaparát, Televize a Autoportrét) vydalo před časem nakladatelství Dauphin, předloni na ně potom navázal Garamond českou verzí Milovat se. Totéž nakladatelství přináší rovněž nejnovější, v originále vloni vydanou knihu belgického prozaika, jehož tvorba navazuje na poválečnou vlnu francouzského „nového románu“. Ostatně také on publikuje v „novorománovém“ pařížském nakladatelství Minuit.

Žádné vzlyky, žádný křik
Zatímco předchozí próza Milovat se byla „baladou“ umístěnou do kulis Tokia, Utíkat se odehrává pro změnu v Šanghaji a také na Elbě. Vypravěčem je muž „jako vždy neslaný nemastný“, jenž prožívá složitě se vyvíjející vztah s „nemožnou, jedinečnou, neodolatelnou“ Marií. Vypravěč se však tentokrát ocitá v Šanghaji sám, přičemž jej Marie „pověřila jistým úkolem“. Jde o předání obálky s penězi jistému Zhangu Xiangzhimu. Ten se také stane vypravěčovým průvodcem, v určitém momentu i nedobrovolným. Hlavní hrdina se totiž seznámí s mladou Li Qi, která jej vyzve k výletu do Pekingu, na nádraží se ovšem za jejími patami objeví rovněž Zhang Xiangzhi. Vypravěč nemá dostatek energie, aby se dozvěděl, proč tomu tak je (mimo jiné i proto, že Zhang umí anglicky jen nepatrně), navíc není typem, který by se vzpíral, životem spíše povlává. Zálety se tedy nakonec příliš nekonají - jen chvíli, když Zhang usne v kupé a dvojice se ukryje v umývárně jedoucího vlaku. V ten moment se však zas ozve vyzvánění mobilu. Samozřejmě Marie: „Nejvíc mě v tu chvíli překvapilo, že nepláče. Žádné vzlyky, žádný křik, žádné lkaní, hlas měla zdánlivě klidný, jen roztřeseně posazený, zadýchaný, uspěchaný...“ Marie vypravěče volá k sobě na Elbu. Ještě před odjezdem nicméně zažije se Zhangem a Li Qi honičku s policisty na motorce kvůli jakémusi „hutnému balíčku mrtvé hmoty“, který hlavní hrdina v Zhangových rukou zahlédne jen na okamžik. Místo milování tak opravdu přišel útěk, jak slibuje titul. Poté se již konečně náš vypravěč vrací co nejrychleji, ovšem s několika přestupy, na Elbu, za Marií. A v samém závěru opět líbá její uplakanou tvář. Neboť ona se na svého milence zlobí. Nejenže nepřijel včas z Číny (kde byl kvůli ní), ale rovněž odešel z kostela (přestože mu předtím nedovolila, aby vedle ní usedl).

Jsem tam za dveřmi?
Utíkat nenabízí tak efektní a poutavou scénu, jakou byla v Milovat se vycházka nočním Tokiem zakončená milováním za zemětřesení, nicméně znovu setkání s prózou tohoto belgického autora zanechá ve čtenáři nepatrné, ale dlouho doznívající stopy-obrazy. Na první pohled se Toussaintovy prózy zdají až příliš nesené samotným stylem, pod nímž je život postav „přidušený“. Někdy však prozaikova metoda vyznívá velmi vtipně, kupříkladu když hlavní hrdina popisuje, jak jej Marie hledá: „To jsem já, řekla. To jsem já, otevři. Nic, nikdo neodpovídal. Zaklepala znovu, rázněji. Proč se neozývám, proč jí nechci otevřít? Jsem tam? Marie se vyděsila, cloumala klikou. Stalo se mi něco? Jsem tam za dveřmi na posteli mrtvý?“ Také exotickým prostředím nás prozaik nesnaží nijak ohromit, spíše se zdá, že tímto umístěním chce ukázat, že je prakticky jedno, kde se jeho příběhy odehrávají. Navíc Touissantovy prózy, taktéž zdánlivě příběhově velmi epizodické, přinášejí velmi hutnou esenci lidského života. V tomto směru vypravěč „neslaný nemastný“ rozhodně není - naopak velmi vnímavý a citlivý. Parafrází známé věty se tedy dá říci, že Toussaintův „literární polystyren“ není tím, čím se zdá být. A s trochou cynismu lze také dodat, že se můžeme ještě dvakrát těšit na další Mariiny slzy.

HODNOCENÍ LN ****