Autobiografická fikce s názvem L’Échiquier (Šachovnice) obsahuje šedesát čtyři kapitol, tedy právě tolik, kolik má šachovnice polí. Do náročného projektu souběžného psaní několika děl se Jean-Philippe Toussaint pustil během koronavirové krize. „Přeložím Královskou hru a tím zároveň uskutečním svůj dávný záměr napsat esej o překladu. A k těmto dvěma plánům, překladu a eseji, přidám ještě třetí knihu, jakýsi deník, který si budu vést paralelně jako záznam o překladu a úvahách o psaní (…), který mě bude na této cestě provázet.“ Nakonec se jeho dny zaplnily jasným harmonogramem: dopoledne se věnoval psaní románu (který se postupně smísil s esejí), odpoledne překladu Zweiga.

V mém životě šly odjakživa literatura a šachy ruku v ruce

Tématu šachů se věnovala Toussaintova první kniha Échecs. Napsal ji v 80. letech a pojednávala o mistrovství světa v šachu, které trvalo celý život a vlastně tím životem bylo. Tato prvotina nebyla nikdy knižně vydána, ale jak autor píše v románu L’Échiquier, inspirovala ho k rozhodnutí pojmenovat překlad Zweigova díla totožně. Ostatně během překladu bylo pro Toussainta téma hranic mezi respektováním autora a určitým prosazováním sebe (či neztrácením sebe sama) všudypřítomné: „Šlo právě o tyto dvě protichůdné věrnosti, věrnost Zweigovi a věrnost sobě samému.“

L’Échiquier začíná jako svědectví o koronaviru, době restrikcí a zákazů vycházení. Toussaint se nachází v rodném Bruselu a popisuje jeho prázdné ulice i nové zvyky obyvatel. Hned na začátku ale potkáváme první, symbolickou šachovnici, v tomto případě jde o černo-bílou dlažbu v budově jeho základní školy. Právě tento moment čtenáře zavádí na dlouhou cestu plnou šachovnic, od nichž není až do poslední stránky úniku. Jean-Philippe Toussaint nabízí v první řadě šachovnici svého života, vypráví o místech, která ho poznamenala, a lidech, s jejichž osudy se v knize vypořádává. Chronologické kapitoly o dětství v Belgii, životě na internátu a založení rodiny se mísí s kapitolami ze současnosti a občasnými odbočkami k jeho tvorbě i jejím dopadům. Velmi často se zde vrací zejména ke svému prvnímu románu Koupelna.

Velkým tématem knihy je také smrt. Možná zde musí být, aby tvořila černá políčka na oné šachovnici autorova života, která leží rovnocenně vedle těch bílých – vzpomínek na bezstarostné dětství, probouzení vášně pro šachy a literaturu, seznámení se svou ženou Madeleine. Dočítáme se tedy i o předčasných úmrtích spisovatelových kamarádů, s nimiž nikdy neměl možnost se rozloučit. Vedle nich na stránkách dostává poprvé prostor i jeho otec, známý novinář z belgického deníku Le Soir, jenž ho přivedl k šachům i k literatuře. Toussaint s lehkostí popisuje jejich hry, ať už přímo v šachu, kdy sám sebe vybarvuje jako hráče, který především rád hraje, a svého otce jako toho, kdo v šachu pouze rád vyhrával. Nebo se zmiňuje také o jejich vlastních hrách, třeba o té, v níž mu otec mlčky dovolil stát se spisovatelem. Právě ty nelehké návraty k zesnulým přinášejí spoustu otázek o vlastní smrtelnosti i o tom, jak dlouho trvá, než člověk něčí smrt přijme. Vlastně je symbolické, že v době pandemie, kdy na světě umíraly tisíce lidí denně, Toussaint umožnil své paměti přivádět jiné k životu.

Setkáváme se také se stářím, autor se například svěřuje s tím, jak mu ochabuje tělo, ale i se svou potřebou nějak se s tím vypořádat, obhájit si své místo v literatuře, smířit se s časem, protože: „(…) my si v rozrušení, s pohledem bloudícím po šachovnici a úzkostlivě sledujícím hodiny, uvědomujeme, že čas, který nám byl vyměřen, se krátí a že praporek na našich hodinách brzy spadne.“

Nenechte se ale závěrečnými slovy této recenze zmást, Jean-Philippe Toussaint si i přes přiznání emocí, rozkrývání rodinných vztahů a okaté uvádění přesných adres zmiňovaných míst drží typický odstup a nepustí nás dál, než chce. Přes zavádějící deníkovou strukturu knihy jsme stále v rukou perfekcionisty, který nám téměř na konci autobiografické fikce jednoduše sdělí: „(…) ale nebudu vám přece vyprávět o svém životě.“

A nakonec – nebojte se, i na opravdové šachy v knize dojde!