Díky péči nakladatelství Garamond, vychází v těchto dnech český překlad frankofonního belgického spisovatele Jeana-Philippa Toussainta Utíkat (Fuir, 2005, oceněno Prix Medicis, český překlad Jovanka Šotolová). Román volně navazuje na předchozí Toussaintovu novelu Milovat se (Faire l’amour, český překlad Jovanky Šotolové vydal Garamond přede dvěma lety).

První věta románu zní povědomě, ale nenechme se ji zmást: „Skončí to s Marií vůbec někdy? Léto před naším rozchodem jsem strávil několik týdnu v Šanghaji, nebyla to vyloženě pracovní cesta …“ Kde jsme již něco podobného slyšeli? Nejsou to první věty předchozího románu, ten přece také začíná koncem: „Je to příběh rozchodu, odehrávající se jedné noci v Tokiu. Noci, kdy jsme se naposledy milovali. Kolikrát jsme se naposledy milovali? Nevím. Mockrát.“ Jenže v Utíkat nepůjde o neschopnost udržet vztah, ale o neschopnost komunikovat i přes neustálou snahu o to. Setkáváme se sice s oběma protagonisty, ale téma bude jiné. Místo neschopnosti být s někým nás Toussaint provede neschopností plnohodnotně komunikovat. Budeme svědky výčtu různých podob možností a nemožností komunikace.

Román Milovat se byl ve znamení boha Eróse. Ten byl synem bohyně lásky Aforodité a boha války Area a Toussaint nechává oba plně působit. Hlavní hrdinové se zraňují, válčí spolu, aby si pak opět padli do náruče a roztočili kolotoč vášně do dalších obrátek. Kdybychom měli co nejlépe personifikovat boha a energii jeho nového románu, byl by jím Hermés. Ten byl patronem komunikace dobré i špatné – jako patron cestovatelů, posel zpráv mezi bohy a lidmi, stejně jako ochránce zlodějů a miláček básníků, stále se objevuje jako skrytá energie příběhu, příběhu o komunikaci.

Nesmíme si však představit jakoukoli podobu absurdního či existenciálního dramatu, toho je Toussaint dalek. Předkládá nám itinerář forem styku, které denně uskutečňujeme. Na příkladu vypravěče ukazuje, že i my sami se prožíváme jen jako záhyb různých forem spojení. Komunikaci musíme chápat v její původní, latinské podobě tedy jako ­sdílení, spojení. Okamžik, kdy s někým sdílíme: čas i prostor, místo v přítomnosti. Dálnice, letadla, posunky, ale také řeč a sex, to vše jsou formy komunikace, jenže nemusí být úspěšné.

Hlavní hrdina románu se stále snaží komunikovat, spojovat se, být ve spojení, sdílet s někým přítomnost. Od první stránky románu, kdy přiletí do Číny, aby předal balíček s tajemným obsahem, se možnosti jeho komunikace stále komplikují. Je v cizí zemi, jejíž jazyk neovládá. Ke komunikaci s několika málo domorodci musí navíc použít angličtinu, tedy jazyk, který ani není jeho mateřský. První věc, kterou obdrží je mobilní telefon. K čemu mu však je v zemi, kde nikoho nezná a nemá číslo na nikoho dalšího? Telefon ruší prostorovou vzdálenost a nutí nás neustále přemýšlet o tom, co znamená přítomnost.

Přesně jako když uprostřed intimní scény zazvoní a ze sluchátka do daleké Číny vpadne hlas Marie, která mu ohlašuje smrt svého otce. Sex jako další forma styku, je narušena jinou zprávou o nemožnosti komunikace - smrtí. Událost se protnula s jinou a už nikdy nebude návratu zpět. Čas utíká, nestojí. Hlavní hrdina stále cestuje. Významné místo prostoru v románu zabírá cesta vlakem - nejdůležitějším předchůdcem telefonu. Také on dokázal spojit místa, také on narušil představu přítomnosti. Sledujeme pohyb jedné existence, která se po návštěvě Šhangaje a Pekingu vrací zpět do vlasti, aby byla přítomna pohřbu. Tedy, aby se naposledy rozloučila…

Francouzské slovu "fuir" znamená "utíkat, prchat", nikoli jen prostě "běžet". Potud je podobné anglickému "escape", bohužel české "utíkat" ztrácí v češtině tuto konotaci. Utlumuje se tak paradox setkání s Marií. To se uskuteční na ostrově Elba, místě, které je takřka synonymem pro útěk. Mariin otec, který na ostrově Elba umřel, ukázal další možnost útěku – totiž smrt. Událost, která zamezuje veškeré komunikaci a taky událost, která je opět spojena s bohem komunikace Hermem. Je to právě on, kdo doprovázel duše zemřelých do Hádu.

Před lety kritici Toussainta odepisovali jako autora, který ztratil dech. Pak přišel úspěch románu Milovat se, po němž se zdálo, že není kam stupňovat jeho mistrovství. Jeho technika zvětšených detailů, která tak připomíná film, byla dovedena takřka k dokonalosti. Jenže román Utíkat ukazuje, že to jde. Došlo ke kvalitativnímu přerodu a Toussiant se dnes stává mistrem montáže. Doufejme, že autor završí volná pokračování třetím dílem. Dovolím se odhadnout, že bude ve znamení smrti druhého a vyrovnání se s ní.