Jeho knihy mají velký ohlas například i v Japonsku. Věnuje se i tvorbě filmové, první dva scénáře psal na objednávku jako adaptace svých úspěšných knih, poslední film, La Patinoire (Kluziště), vznikal již bez literární předlohy. Dosud vydal romány La Salle de bain (1985, Koupelna); Monsieur (1986, Pan); L´appareil-photo (1989, česky Fotoaparát, Dauphin, 1997); La Réticence (1991, Zdrženlivost); La Télévision (1997, česky Televize, Dauphin, 2000) a soubor textů L´Autoportrait (a l´étranger) (2000, česky Autoportrét (v cizině), Dauphin 2002).

Často bývá srovnáván s autory a idejemi období Nového románu (Robbe-Grillet, Sarrautová, Beckett...), někdy je spolu s některými generačními druhy (Echenoz, Deville, Redonnetová, Gailly) řazen ke skupině tzv. Nového nového románu, případně nazývané též Neteční. Sám se ale necítí být ani žákem, ani následovníkem zmíněné literární školy. "Publikuji v nakladatelství Minuit, kolébce Nového románu. V jistém slova smyslu tu jistě určitá návaznost je. Avšak já přišel až po bitvě. Robbe-Grillet a ostatní udělali všechnu tu těžkou práci, vedli polemiky, teoretizovali... Já už nemusím být tak "radikální". Když jsem začal psát, kritika už byla smířená s tím, že kniha nemusí nutně být postavena na příběhu, vyprávění. Vydal jsem Koupelnu, aniž bych si připadal jak revolucionář..."

Jeho romány jsou charakteristické tím, že vypravěčem je vždy člověk s lehce ironickým nadhledem na svět, který nemá rád v životě zbytečné komplikace, nebouří se, neprotestuje, spíš konstatuje a komentuje, co vidí. Je trochu prostořeký, se sklonem k filozofování - o uplývání času, o smrti, ale i o zcela běžných věcech a záležitostech. Neváhá na sebe prozrazovat drobné nezdary, občasnou nelibost, stejně jako malé radůstky, slabosti: třeba jak si zašel nechat ošetřit kuří oko (Fotoaparát) nebo že tráví většinu času ve vaně (Koupelna), jak ho sousedé mají za alkoholika, přičemž on se jim jen snažil zachránit kapradinu před uschnutím (Televize). Toussaint má rád směšné, ironicky laděné, avšak většinou sympaticky vyznívající scény. Přestože vystudoval na prestižní vysoké škole ve Francii politické vědy, jeho romány nemají sociální ani sociologický kontext, nevyjadřují se k politice. Nejsou postaveny na příběhu. Hlavní roli má způsob psaní.

Novináři se Toussainta velmi často ptají, vypráví-li ve svých knihách o sobě: jeho rukopis navozuje dojem velké důvěrnosti, intimnost sdělení ještě dokreslují drobné postřehy, komentáře uvedené v závorkách, v nichž jako by vypravěč zašeptal čtenáři do ouška nějakou zcela soukromou připomínku. Toussaint přiznává jistou míru fikce. Postavy jsou mu blízké, vycházejí z jeho zkušeností, z toho, kým je autor - ale nejde tu o autobiografii. I když shodné rysy existují, například jeho vypravěč stárne spolu s ním. I Toussaintův styl se postupně rozvíjí, zíkává rozmach, jistou volnost. Zatímco v prvních knihách (Koupelna, Pán) autor píše velmi úsporně, ani slůvko nepadne navíc, v románu Televize už je znát, že povolil uzdu své výřečnosti.

Autoportrét (v cizině) se od předchozích textů liší. Není to román, ale soubor dvanácti autobiografických textů, postřehů o různých místech na Zemi. Ovšem kdo by čekal cestopisné črty, bude zklamán. Jednotlivé texty nesou sice zeměpisná jména: Tokyo, Berlín, Praha, Japonsko, Tunisko, Vietnam..., avšak jejich námětem jsou, jak je pro Toussainta typické, skutečně jen drobné zážitky, které vyznějí komicky nebo trochu šokují. Některé zápisky pocházejí z civilního života Toussaintova, většina vznikala při spisovatelových cestách do Japonska a jinam, kam byl pozván, aby se představil, aby reprezentoval francouzskou kulturu. Při mezipřistání na letišti v Hongkongu prožívá nepříjemný okamžik, kdy už neví, odkud a kam směřuje, kde se vlastně nachází. V Japonsku bojuje s bolavými zády: vytáhlý Evropan má co dělat, aby vůbec dokázal vstoupit nízkými dveřmi do obchůdku, v restauraci ho navíc ještě čeká povinnost vyzout se a setrvat v sedu po celou dobu jídla. Z výletu do Prahy autora zaujala především cesta vlakem, na Korsice zažil nejkrásnější den života, protože vyhrál utkání v koulené. Při putování do tuniského Safákisu se nemůže zbavit nepříjemného tušení, že tu asi zemře: místo toho shodou náhod cestuje se dvěma archeoložkami, které pak pozná na čtení, kde představuje své knihy: v publiku čítajícím deset osob. V Hanoji se spolu se dvěma evropskými kolegy účastní setkání čtyř generací vietnamských spisovatelů, den uplývá v nekonečných proslovech a debatách, když tu někdo mezi diváky zpozoruje zpěvačku Jane Birkin a celý sál začne vytleskávat, aby zazpívala.

Toussaint ale není jen taškář: navnadí čtenáře k zamyšlení, sdílí s ním i nostalgické pocity, melancholii. Když se po dvou letech vrátí do Tokya, zapíše si postřeh o tom, jak nezadržitelně plyne čas: "Pocit, že mě čas unáší s sebou, jsem až dosud tlumil tím, že jsem psal: psát byl určitý způsob, jak vzdorovat proudu, jenž mě unáší, způsob, jak se v dané chvíli zaznamenat, udělat v nehmatatelnosti plynoucího času určité značky, zářezy, škrábance."

Letos vydal Tousaint další román: Milovat se. Kritika se shoduje, že tento příběh o nekonečně smutném rozchodu je nejlepší Toussaintův text. Vypravěč doprovází Marii de Montalte, svou nastávající bývalou (román se točí kolem rozpadajícího se vztahu, odehrává se zčásti v přítomnosti, zčásti v minulosti) do Japonska. Marie je výtvarnice a návrhářka módy a jede na vernisáž výstavy moderního umění do muzea v Šinagawa. On, vypravěč, hraje roli milence. Ale jejich láska, jako v každé tragedii, je od prvních stran odsouzena. Celá historie rozchodu je zpomalená, dramaticky rozfázovaná a také, jak jinak, velmi - příjemně - erotická. Rozchod nebývá šťastný, a i tento text ho ukazuje v celé jeho kyselosti. Radost zmizelá ze srdcí škrtí a dusí slova i věty, z nichž čiší takové potěšení z psaní, jež čtenáře úplně uchvátí. Toussaint se v tomto textu s požitkem literárního gurmána opravdu vrhá do mistrných popisů krajiny - městské i té, co máme uvnitř sebe. Pohlcují ho i zdánlivé banality, východ slunce, neony v noci. Pokus zachytit takové okamžiky s detailním zaměřením na tonalitu barev, ale třeba i zvukové efekty, mnohokrát opakované úsilí popsat odmlky, čekání, prázdné chvíle, to vše je pro Toussainta výzvou, jak po svém odpovědět na otázku co je literatura. Podobně je jeho kniha též zamyšlením o tom, co je to láska, poněvadž ačkoli pojednává o rozchodu, vlastně se zaměřuje na rozmýšlení o všem, co mu předchází.