Letos v dubnu uběhne deset let od okamžiku, kdy na následky plicní infekce ve věku 87 let zemřel držitel Nobelovy ceny a jeden z největších evropských autorů druhé poloviny dvacátého století Günter Grass (1927–2015). Nesmrtelnost si u čtenářů a literárních kritiků zajistil fenomenálním, tragikomickým Plechovým bubínkem (1959, č. 1969), rozsáhlým meziválečným románem s prvky groteskna, ironie a magického realismu, jehož hrdina Oskar Matzerath se ve třech letech rozhodne přestat růst. Originální, hluboký příběh vedený pod taktovkou bubnujícího liliputa zasáhl prostřednictvím oskarové filmové adaptace Volkera Schlöndorffa (Plechový bubínek, 1979) i ty, kdo k četbě více než šestisetstránkového provokativního díla nenašli odvahu.

Gdaňský rodák Grass byl však nejen brilantním vypravěčem a angažovaným humanistou, ale také plodným výtvarníkem, kameníkem a sochařem, jehož početné algrafie, bronzové sochy či akvarely jsou stále volně dostupné k prodeji. Grassova vášeň pro kamenictví se stala ústředním tématem útlé knihy Živé sochy (2022, č. 2024), která byla původně koncipována jako kapitola v autobiografickém románu Při loupání cibule (2006, č. 2007) a veřejnosti málem zůstala navždy skryta. Povídku napsanou již v roce 2003 totiž v autorově pozůstalosti až skoro o dvacet let později objevila jeho dlouholetá spolupracovnice Hilke Ohsoling, a proto Živé sochy ani nejsou součástí souhrnného 24svazkového autorizovaného díla Günter Grass Werke, Neue Göttinger Ausgabe (2020), vydaného dvojicí znalců Grassovy tvorby Dieterem Stolzem a Wernerem Frizenem. Letos se tento unikátní objev dostává v překladu Jiřího Stromšíka k českým čtenářům.

Nechat na sebe působit opracovaný kámen

Báze příběhu reflektuje výjezd manželů Grassových do východního Německa na sklonku 80. let, kam se jim po zdlouhavém získávání výjezdních dokumentů podaří vycestovat v rámci autorských čtení z románu Potkanka (1986, č. 1992). Během pobytu v „chátrajícím“ státu „rolníků a dělníků“ si najdou prostor i k navštívení sasko-anhaltských turistických cílů. V naumburském dómu ich-vypravěče zcela pohltí původní raně gotické sochy dvanácti světských donátorů-zakladatelů z dílny neznámého mistra, jež jsou v sochařství opěvovány pro netradičně individuální, přirozené rysy. Nejvíce ho fascinuje markraběnka Uta z Naumburgu, jedna z nejkrásnějších žen středověku, kterou mimo jiné velmi obdivoval i Umberto Eco. Ačkoliv o pozadí postav zakladatelů dodnes nevíme zhola nic, existuje spousta domněnek: z Utina pohledu zčásti zahaleného límcem pláště může někdo vyčíst například odmítavost interpretovanou jako nevoli vůči manželovi Ekkehardovi, jejichž manželství zůstalo bezdětné.

V dómu se přednáška východoněmecké průvodkyně nevyhne obligátní ideologické interpretaci, jelikož sochy Naumburského mistra vyzdvihuje jako třídně prostupné a zejména Utu jako jednu z nás, neboť se emancipovala od tlaků třídy. Vypravěč výklad relativizuje připomínkou dalších dobově poplatných významů, jež se osobnostem donátorů připisovaly včetně „národoveckých nesmyslů“. Na výzvu průvodkyně na sebe nechává působit opracovaný kámen a rozhodne se, že všech dvanáct donátorů, respektive ty, kdo Mistrovi ve středověku stáli modelem, pozve na hostinu k sobě na zahradu.

Na papíře je možné vše

Autofiktivní povídka se tak záhy přesouvá do říše fantazie, přičemž se postavy volně pohybují v čase. Čtenář se stává svědkem nemožného ahistorického setkání, kterému však na papíře, jak praví vypravěč, nestojí nic v cestě. Grass pro historické osobnosti rád „vyvařuje“ i v dalších dílech (Při loupání cibule, Platejs, 1977, č. 2015, Setkání v Telgte, 1979, č. 2022) a pouští se s nimi do rozmanitých rozprav. Hostinu s naumburskými donátory popisuje autenticky, vyžívá se v líčení svého menu (višňová polévka s moučnými noky, brambory s tvarohem, rybí prsty) a s Mistrem vede nenucený rozhovor o kvalitě vápence a odvážné volbě světských postav k výzdobě katedrály.

Setkání s předlohou Uty ve vypravěči probouzí obsesi a nedokáže ji pustit z hlavy. Po pádu zdi dívku náhodou spatří před kolínským dómem v realistickém kostýmu středověké Uty jakožto živou sochu, nehybnou umělkyni vydělávající si peníze. Nepromluví spolu ani slovo, ale její nic a zároveň všeříkající pohled mu opět uhrane. Čas plyne a Utu u dalších dómů hledá marně. Když ji pak konečně potká v Milánu, všímá si jejího podezřelého partnera kazašského původu, Aliho, jenž čte arabské noviny a pro kterého Uta musí jako „pro pasáka“ pracovat – dle vypravěče přítelkyni utlačuje stejně jako středověký Ekkehard kdysi svou choť. Při následném rozhovoru s Utou v nádražní restauraci ho zaujmou její zkažené zuby a na dvojici mu celkově něco nesedí. Místo kostela Uta nyní navíc předvádí své umění před frankfurtskou bankou. Když má vypravěč pro Utu vyzvednout podezřelý balíček, nabírá zdánlivě nevinná povídka naprosto jiné obrátky a ke slovu se dostává i náboženský fanatismus.

Živé sochy jsou stylem a tématy veskrze grassovskou povídkou. Jako by se nechumelilo, staví vedle sebe témata vážná a banální, prokazuje historický přehled, líčí bohaté asociace, bravurně popisuje detaily a proplouvá epochami. Není to sice povídka nabitá napínavým dějem a přímočarou dějovou linií, ale díky autorově přirozenému, osobnímu vypravěčskému stylu se čte snadno. V textu se ukrývá spousta odkazů na historické osobnosti, epochy, německé reálie a, jak poukazuje Jiří Stromšík v poznámce překladatele, na další Grassova díla. Knihu doplňují autorovy ilustrace a v podtitulu najdeme žánrové označení „legenda“, v níž ani v Grassově podání není nouze o zázraky a roli svatých mučedníků přebírají živé sochy světců stojících před kostely s kasičkou na peníze. Živé sochy zvládnete přečíst za hodinu, ale i krátké setkání s Günterem Grassem potěší.