Klára Soukupová

Román v Belgii žijícího konžského autora Ina Koliho Jeana Bofaneho (nar. 1954) zachycuje zkorumpovaný svět velké politiky, do nějž vstupuje bystrý Célio, který vyrůstal na okraji společnosti mezi nejchudšími. Svým matematickým vyjadřováním a neotřelým způsobem myšlení okouzlí jednoho z nejvlivnějších mužů a stane se součástí politického boje.

Kniha Zpívám já a hora tančí získala v roce 2020 jako první katalánsky psané dílo Cenu Evropské unie za literaturu. O rok později ji autorka představila na Světě knihy v Praze a po čtyřech letech od vydání originálu vyšla loni v překladu Michala Brabce.

V novele Průzračné věci sloupává Vladimir Nabokov z předmětů vrstvy jejich minulosti a lidské otisky. Zároveň s tím nám epizodicky předestírá historii vztahu redaktora Hugha a jeho ženy Armande.

Salman Rushdie se ve svých esejích představuje jako milovník knih a zkušený myslitel, který stále sleduje aktuální dění a komentuje ho z pozice autora rozkročeného nad kulturami i jazyky.

Petr Šmíd si ve své druhé knize hraje s literárními rekvizitami různých žánrů i dob. Nerozvíjí příběhy, ale zůstává u náčrtů a melancholických povzdechů nad zákruty historie.

Novela japonského autora Jukia Mišimy, která původně vycházela na pokračování v časopise Playboy, si ironicky pohrává s popkulturními vzory a nabízí zajímavý žánrový mix.

Vějíře markýze de Sade spojují rafinovanou eleganci šlechtických salonů s buranstvím pařížské ulice, ale i brutalitou jihoamerických křesťanských misií. Text americké autorky Rikki Ducornet je jako pohled do kabinetu kuriozit, vypleněného revolučním davem.

Po pozoruhodné novele Zmizení Ettora Majorany (česky 2017) se překladatel Jiří Pelán vrátil k dílu italského autora Leonarda Sciascii. Variace na slavný Voltairův román Candide neboli Optimismus se však od své předlohy odpoutává a od alegorické hříčky přechází v sladkobolnou oslavu prostého a skromného života.

Sbírka Dopisy k narozeninám přináší básně-vzpomínky, básně-momentky i básně-výčitky. Jejich adresátem i objektem je Hughesova žena, americká spisovatelka Sylvia Plathová, jejíž poezie tak stojí v pozadí jako memento i měřítko.

Matěj Hořava ve své nové knize Mezipřistání stylisticky navazuje na oceňovanou Pálenku. V odlišných kulisách i životních epizodách, o nichž vypráví, se však tyto postupy odhalují jako nedostatečné a pouze recyklované. Surová východní exotika Gruzie, kombinovaná s upomínkami na jižní Moravu i brdskou krajinu, nabízela podnětnější využití.

Láska, čas… či disciplína – taková témata rozehrává nečekaně moderní text argentinského spisovatele Juana Filloye (1894–2000) s hluboce propracovanou strukturou a ironickým nadhledem. Filloy je považován za předchůdce Julia Cortázara či Jorgeho Luise Borgese a v českém překladu je představen vůbec poprvé. Román Op Oloop přitom pochází už z roku 1934.

Proč by nás měly zajímat předobrazy slavných románových postav? Předčí literatura život, nebo je realita pestřejší? Francouzský novinář a literární publicista Nicolas Carreu se pustil do pátrání po tajných i přiznaných inspiračních zdrojích kanonických děl.

Dramatik, filmový režisér, autor komiksů, mim a mystik Jodorowsky se ve své autobiografii představuje hlavně jako psychomág, tedy terapeut využívající svérázný syntetický přístup na pomezí šamanismu, psychoanalýzy a divadla.

Román Zlaté vidění vypráví o nesnázích bytí, když jste přesvědčeni o svém předurčení k velikosti, ale jste svobodná žena, žijete v severních Čechách a za řešení většiny potíží považujete bramborák s lněným semínkem.

Román, od něhož se čtenář neodtrhne, přestože mu zůstanou odepřeny odpovědi na základní otázky, které samo dílo nastoluje – co se skutečně stalo a co bylo pouhým výplodem fantazie, jak se postavy mezi sebou proplétají nebo kde končí krása a začíná zrůdnost.

Novela Marka Bieńczyka, oceněná několika literárními cenami, balancuje mezi jazykovým experimentem a sentimentálním kýčem. Nesklouzává však ani do jednoho extrému, a díky tomu představuje zajímavý čtenářský zážitek.

Autorka se ve svých vzpomínkových črtách vrací především do sedmdesátých a osmdesátých let, prožitých v heterogenní skupině českých exulantů. Přináší historky a anekdoty o úspěšných i neúspěšných kariérách, překážkách i nečekaných osudových zvratech.

Jako zjevení působí debut dvaasedmdesátileté básnířky Svatavy Aubrechtové. Suverénně a bez křečovitých experimentů nám předkládá ucelenou a usazenou sbírku poezie, jež by neměla uniknout pozornosti.

Ve sbírce Život lidí, zvířat, rostlin, včel Pavel Kolmačka ustoupil od přílišné rafinovanosti, jež zatěžovala předchozí knihu Wittgenstein bije žáka, a znovu ukázal, že je jedním z nejosobitějších básnických hlasů současné české poezie.

Výbor představuje básnickou tvorbu Zagajewského pomyslného třetího tvůrčího období – první změnu jeho poetiky zapříčinil odchod do pařížského exilu roku 1982, návrat z emigrace do Polska v roce 2002 pak způsobil druhý (i když ne tak radikální) zlom v jeho díle.