Spisovatel z amerického Středozápadu Joe Siple je povoláním sportovní reportér, a přestože se psaní vždy věnoval, svůj první román Pět přání pana Murrayho McBridea(The Five Wishes of Mr. Murray McBride, 2018, č. 2024) vydal až po sedmnácti letech práce v roce 2018. Po úspěchu této knihy Siple napsal ještě románovou elegii o otcovské lásce The Town With No Roads (Město, odkud nevede cesta, 2019) a dystopii pro mládež The Last Dogs (Poslední psi, 2020). V próze Charlie Fightmaster and the Search for Perfect Harmony (Charlie Fightmaster a hledání dokonalého souznění, 2021) se tematicky věnuje sportu, zvláště baseballu, a na úspěch svého debutu se pokusil navázat románem The Final Wish of Mr. Murray McBride (Poslední přání pana Murrayho McBridea, 2021). Do češtiny však byla zatím přeložena pouze autorova prvotina, v níž Siple zachycuje křehkost a složitost mezilidských vztahů ‒ téma, které prostupuje všemi jeho romány.

Protagonista románu Pět přání pana Murrayho McBridea Murray zrovna oslavil sté narozeniny, ale žádný velký večírek se nekonal. Murrayho žena Jenny zemřela před více než deseti lety a mrtví jsou také jeho synové a přátelé. Jediný, kdo mu ještě zůstal, je vnuk Chance, který dědečka navštěvuje pouze občas. Murraymu tak gratuluje pouze místní kněz, prodavačka a lékař, jenž se starce snaží přesvědčit, že se musí něčím zaměstnat a dbát na své zdraví, jinak s jeho mizernou náladou ustrne také dosud zázračně zachovalé tělo: „Dovolte, abych k vám byl upřímný, Murray. Pokud se něco nezmění – a hodně brzy ‒, zemřete jako starý ubožák. Smutný a osamělý.“ Murray se však nemůže zbavit pocitu, že jeho život už nemá žádný smysl. Starcovy dny jsou monotónní, snídá a obědvá to samé a neměnný je také jeho program. Murray se rozhodne, že tak už to dál nejde a že prostě přestane brát ranní pilulku, která ho drží při životě, a pomalu se vytratí ze světa. Plán mu však překazí desetiletý Jason, s nímž se seznámí v nemocnici. Jason s Murraym sdílí pokoj a chová se ke starému muži velmi neuctivě, oslovuje ho jako jednoho se svých dětských kamarádů a kroutí hlavou nad starcovou neznalostí moderních technologií: „Ježíši, čéče, kde jste se tady vyloupnul? Z roku 1986?“ Murray má chuť Jasonovi pořádně vyhubovat a udělat mu kázání o slušném chování, ale drží se, jelikož je mu chlapce, který má neustále v ruce dýchací masku a za sebou táhne vozíček s kyslíkovou bombou, líto.

Když Jasona propouští z nemocnice, Murray si všimne, že chlapci při odchodu upadl papírek, pro který mu spěchající otec nedovolí se vrátit. Když oba odejdou, Murray lístek zvedne a zjistí, že je na něm pět přání, která si chce chlapec splnit, než „mu umře srdce a odejde do nebe“. Murrayho chlapcova nejistá životní prognóza zasáhne, a když si vzpomene, že byl sám jako dítě velký snílek, rozhodne se Jasonovi seznam přání nejen vrátit, ale také mu pomoci sny uskutečnit. Je nadšený, protože konečně našel smysl své existence. Z Murrayho se tak neplánovaně stává superhrdina. S chlapcem se mu podaří navázat kontakt a stane se jeho velkým bratrem – dobrovolníkem v rámci programu, který pomáhá nalézt společníky pro těžce nemocné děti. Murray po pár schůzkách s Jasonem zjistí, že je to vlastně všímavý, chytrý a vtipný kluk, s nímž ho baví trávit čas. Zpočátku se ho snaží umravňovat, hlavně jeho vyjadřování v písemné korespondenci a to, jak jedná s vlastní matkou a kamarády, ale brzy se začne vézt na jeho vlně a opět se stane malým dítětem. Užívá si se svým svěřencem hraní videoher, procházky, a především plnění jeho přání, mezi něž patří i odpálit homerun na slavném baseballovém stadionu. Starý morous se postupně mění v empatického společníka a zjišťuje, že možná i on sám často v minulosti nejednal se svými syny a blízkými správně a že jim stejně jako Jasonovi měl věnovat více času. Plněním chlapcových přání se tak Murray nejen vrací do doby a na místa, kde realizoval vlastní sny, ale částečně také napravuje chyby, kterých se v minulosti dopustil. Jasonova přání se najednou stávají i jeho přáními.

Napjaté či narušené mezilidské (zvláště rodinné) vztahy jsou stěžejním tématem románu. Jasonovi rodiče jsou rozvedení, a zatímco matka o syna neustále pečuje, jeho otec je workoholik, kterého zajímá pouze vydělávání peněz a starost o Jasona ho spíše zdržuje. Jako jediná funkční rodinná vazba je v knize vykreslen vztah mezi matkou a dítětem, ať už se jedná o Jasona a jeho matku, nebo Jasonovu kamarádku Tiegan, jež také žije pouze s matkou. Jak se ukazuje, i Murrayho zesnulá manželka Jenny byla středem rodiny, k němuž si synové na rozdíl od otce chodili pro podporu a péči. Kromě tématu stárnutí, jež autor zobrazuje jako paralelu k postupnému chřadnutí těžce nemocného dítěte, je tak zásadním tématem románu i absence otce nebo přinejmenším selhání v otcovské roli. Siple naznačuje, že pouze pokud jsou vztahy v rodině zdravě nastavené, je možno překonat či alespoň lépe zvládnout tak složité situace jako je vědomí nadcházející smrti seniora či smrtelně nemocného dítěte.

Z předchozího popisu se sice může zdát, že je tón románu vážný a depresivní, ale omyl. Ve chvílích, kdy si Jason bezstarostně hraje s Murraym a autor čtenáře baví humornými dialogy založenými na mezigeneračních střetech, chlapec občas Murrayho překvapí otázkami, zda se člověk má smrti bát a jestli to bolí. Jinými slovy, Siple emoce a vážná témata vhodně dávkuje a po každém těžce stravitelném úseku následuje odlehčení. Zvláště komické jsou přepisy emailové konverzace mezi stoletým mužem a jeho desetiletým protějškem, které ozvláštňují Murrayho subjektivní vyprávění v ich-formě:

„Čéče! Fakt používáte slova jako ‚patřičně‘? To je mazec. A ‚milý mladík‘, jo? Mi jako mažete med kolem pusy? Nejste úchyl, že ne? To byl vtip, hahaha. Tak zatím. Ps. Použil jsem patřičný velký písmena a tu interupci dobře, že jo? LOL. Mějte se, nový brácho!“

Emailová konverzace prostupující celým románem také velmi dobře vystihuje, jak se chlapec a stařec vzájemně obohacují. Chlapec postupně začíná se svým velkým bratrem jednat s respektem, což se projevuje i na stylu jeho psaného vyjádření, a Murray naopak opouští své škrobené vystupování a začíná chápat, že některé lidské touhy zůstávají i přes věkový rozdíl pořád stejné. V románu se však nemění pouze jeho dva protagonisté, ale i ostatní postavy, jež nejsou ploché ani černobílé ‒ pokud v určité situaci jednají nepatřičně či nemorálně, autor se vždy snaží poskytnout vhled do jejich uvažování a dává jim možnost ukázat se v lepším světle.

Román na první pohled působí jen jako další variace na téma „stoletý stařík“ (viz Jonassonův Stoletý stařík, který vylezl oknem nebo Backmanův Muž jménem Ove), ale třebaže se jeho protagonisté a zápletka mohou zpočátku jevit jako nevěrohodné až absurdní, autor skrze poslední přání nemocného dítěte a nenaplněné touhy starého člověka nabízí působivou sondu do duše těch, kdo musí žít s neustálým vědomím konce. Rovněž poukazuje na to, jak velkou roli v našich životech hrají dobré mezilidské vztahy založené na empatii. I přes vážné téma, které román zpracovává, je Sipleův příběh čtivý, humorný a v neposlední řadě také plný naděje, že pokud budeme k sobě i ostatním laskaví, nepřestaneme snít a hledat smysl života, dokážeme zvládnout i ty nejtěžší situace.