Je mu jednašedesát, napsal téměř dvě desítky celosvětově vydaných knih, každý den uběhne deset kilometrů a každý rok jeden maraton. Už více než čtvrtstoletí je Haruki Murakami nejslavnějším japonským spisovatelem současnosti a nejzarputilejším běžcem mezi spisovateli.

Následující text není zasvěceným literárním doslovem, jaký doprovází každé nově přeložené dílo japonského mistra. Není psaný literátem, překladatelem, ani japanologem, ale běžcem, který stejně jako autor knihy propadl ve středním věku osamělé hloubce dlouhých tratí. Začal jsem pravidelně běhat v osmatřiceti, abych vyvážil devastující vliv, který měla na mou kondici léta strávená v křesle šéfredaktora Lidových novin. Murakamiho sportovních výkonů sice zdaleka nedosahuji (běhám jenom třikrát týdně a mám za sebou jenom tři maratony), naběhané tisíce kilometrů mi ale umožňují jej upřímně obdivovat a snad i pochopit.

Kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání dělí své čtenáře do tří skupin: autorovy fanoušky, hledače receptu, jak se stát spisovatelem, a běžce na dlouhou trať.

Milovníci Murakamiho románů by mohli knihu číst v naději, že se dozvědí něco víc o soukromí svého uzavřeného idolu. Ostatně sám ji označuje za své „memoáry“. O autorově životě se ale dočtou jenom velmi stručný příběh: měl jazzový bar, ve třiatřiceti se během baseballového zápasu rozhodl psát romány, bar prodal, začal běhat kvůli nadváze, psaní a běhání v dalších letech splynuly do každodenního rituálu v poměru 1:4 (hodina běhu, čtyři hodiny psaní). Nic víc.

Knížka je ve skutečnosti esej o běhu na dlouhou trať zkřížený s běžeckým diářem čtyř měsíců příprav na maraton v New Yorku. Co je esej, tuší každý, ale co je běžecký diář, ví málokdo. Část běžců si totiž nutkavě zapisuje údaje o trénincích a závodech: vzdálenost, rychlost, čas, průměrnou a maximální tepovou frekvenci, pocity při běhu atd. Pro běžce mají zápisky velkou hodnotu. Kontroluje si tím výkon a uchovává vzpomínku na euforii z vyplavených endorfinů. Diář zaujme i další běžce. Pro neběžce je ale leckdy nepochopitelný a nudný. Murakami samozřejmě nepřináší doslovný přepis běžeckých poznámek. Využívá je ale všude tam, kde by jiný memoárista zmínil jméno manželky, trauma z dětství či vzpomínku na milenku.

I jazyk knihy je ovlivněn jejím tématem: je monotónní, postřehy i celé věty se často opakují. Jednotlivé kapitoly vznikaly během dvou let a vracejí se ke stejným otázkám (překonávání fyzické bolesti, osamění, stárnutí). Styl vlastně odpovídá dlouhému běhu, který je také jednotvárný a repetitivní: když běháte, hlavou se vám jako mantra honí často tytéž věty. Sem tam v knize „zahlédnete“ silný obraz, který utkví v paměti: nahý šestnáctiletý kluk, který si před zrcadlem sepisuje nedokonalosti svého těla, krásná neznámá, kterou autor potkává několik let každé ráno v tokijském parku a nikdy ji neosloví, tmavě červený kabriolet projíždějící se na pozadí žloutnoucího listí podzimní Nové Anglie, mrtvou bernešku a mrtvou veverku na břehu řeky Charles… Tyto obrazy se ale objeví jenom na okamžik. Než je zahlédnete, už „běžíte“ dál.

Čtenáři ze skupiny hledačů receptu, jak se stát spisovatelem, dostávají celou čtvrtou kapitolu s výmluvným názvem „O psaní knih mě hodně naučily každodenní ranní běhy“. Pro neběžce a nespisovatele je to ovšem kapitola s poměrně vysokou koncentrací zdánlivých banalit a patetických rad jakoby z amerického rádce jak být bohatý a úspěšný. Vévodí jim žebříček toho, co spisovatel potřebuje: talent – koncentrace – vytrvalost. Pozornější čtenář ale najde i cennější postřehy: doba nepřeje romantickým typům, kteří chlastají, berou drogy a píšou skvěle. Globální spisovatel je spíše manažer sebe sama. Ostatně být v kondici a mít přísný režim je u špičkových manažerů běžné. Pozoruhodná je pasáž, ve které Murakami srovnává psaní s fyzickou dřinou: Jsem si jasně vědomý toho, že psát román je hlavně a především fyzická práce. Sepsat nějaký text je dost možná práce duševní. Dotáhnout ale do konce nějakou tlustou knihu má už mnohem blíž k fyzické námaze než k čemu jinému. Při psaní samozřejmě není nutné zvedat těžká břemena, běhat sprintem, ani skákat do výšky. Což svádí hodně lidí k tomu, že se nechají oklamat tím, jak se věci jeví a považují pak práci spisovatele za poklidné intelektuální spisování někde v pracovně. Myslí si, že k napsání románu nepotřebujete o nic víc síly, než k tomu, abyste zvedli šálek s kávou. (…) Přemýšlení pochopitelně obstarává hlava – mysl. Spisovatel ale na sebe příběh obléká jako oblek a uvažuje pak celým tělem, a tahle činnost po něm vyžaduje, aby zapojil veškeré své fyzické schopnosti – v mnoha případech dokonce aby je i vysloveně přepínal. Třetí skupina čtenářů, čtenáři-běžci na dlouhou trať, rozhodně nejsou titulem knihy podvedeni. Knížka je opravdu o běhání. A nabízí jim porovnání s opravdu mimořádným běžcem. Většina běžců totiž pořád srovnává svůj výkon s ostatními. Pro ně znamenají Murakamiho dávky (seriózní běhání = 220 km měsíčně, přísné běhání = 300 km) zcela čitelné údaje, za kterými tuší slast ze sebezapření. Také detailní popis autorových fyzických stavů si dokáže běžec velmi dobře vyvolat z vlastních zkušeností. Tak například popis Murakamiho utrpení na rozpálené trase mezi Aténami a vesnicí Marathón si každý maratonec může porovnat s krizemi, které jej zajisté někdy během závodu postihly. (Mně se vybavilo květnové slunce a rozpálený asfalt v Karlíně během loňského a předloňského pražského maratonu.)

Kromě porovnání nabízí Murakamiho texty milovníkům dlouhých tras i něco mnohem cennějšího: upřímnost a pokoru. Opravdový běžec ve skutečnosti nesoutěží s nikým. Ano, chce lepší čas, ale aby ho dosáhl, musí překonat pouze a jenom sebe. Běžec nemá spoluhráče, ale nemá ani protihráče. Je sám, i když je na trase spolu s několika tisící dalších běžců. A právě vzácná příležitost soustředěného osamění uprostřed davů je pro Murakamiho to nejcennější, co mu jeho oblíbený sport dává.

Pokud patříte pouze do jedné ze tří skupin – fanoušků, hledačů spisovatelského receptu, či běžců – a nemáte nic společného s těmi dalšími, můžete být touto knihou lehce zklamáni. Největší požitek Murakamiho úvahy přinášejí těm, kdo patří do průniku všech tří množin. Nebo také těm, kdo uvěří autorovi, že život, psaní a běhání jsou navzájem propojeny metaforickým vztahem. Že lze žít, psát a běhat podle stejných pravidel, ze kterých nejdůležitější je následující: Bolest je nevyhnutelná. Utrpení nikoli.

Napsat knihu pro takto úzkou cílovou skupinu je každopádně riskantní. Sám Murakami je si toho velmi dobře vědom, a proto s vydáním otálel a váhal. Přesto to udělal, a tak vznikl unikátní opus, který se vymyká srovnání v kontextu světové literatury. Mimo jiné proto, že se málokdy skloubí literární talent s mimořádně intenzivním sportovním životem jako u Murakamiho. Ano, například Albert Camus také hrál vášnivě fotbal a tvrdil, že vše, co ví o morálce a povinnosti, se naučil na hřišti, ale nikdy si netroufnul napsat o tom sportovní memoáry.

O čem mluvím, když mluvím o běhání je zvláštní dílo, napsané zvláštním člověkem. Je snadné se v něm ztratit, nebo ztratit o něj zájem. Chce soustředění a výdrž, jakou mají běžci. Možná proto sklidil Murakami za něj na svoje poměry hodně rozpačitých kritik. Není divu, překryv mezi literárními kritiky a aktivními sportovci je možná ještě menší než mezi spisovateli a běžci. Hodně britských, amerických či francouzských kritiků si klade otázku, proč Murakami tuhle (z jejich pohledu) „obyčejnou“ knihu vůbec napsal. To je stejné jako ptát se běžce, proč běhá.

Vztah literární kritiky ke knize O čem mluvím, když mluvím o běhání tak připomíná historku, kterou Murakami vyprávěl časopisu Runner’s World a kterou v té či oné podobě zažil každý běžec: Žil jsem nějakou dobu na malém řeckém ostrově. Byl jsem jediný, kdo tam běhal. Místní na mě v jednom kuse nechápavě volali: „Kam se tak ženeš?“ – „Aby sis ještě něco neudělal?“ – „Nedáš si radši panáka?“