Haruki Murakami si mezi českými čtenáři vydobyl postavení bezmála kultovní, a to především díky překladům románů Norské dřevo a Kafka na pobřeží. V Norském dřevu osvědčil Murakami schopnost vystihnout pomocí několika málo slov těžko uchopitelnou nostalgii a krásu vycházející z dávné minulosti i třeba ze ztráty blízké osoby. Čtenáři také získali pocit, že autor stojí na pomezí východní a západní civilizace a dokáže z obou břehů extrahovat dobré stránky a ty špatné (především konzum i postupující technologizaci společnosti) nechat v životě svých leckdy zoufale nemoderních protagonistů stranou. Tento mix vynesl Murakamimu mnohokrát obvinění z nejaponskosti – tvrzení o to absurdnější, když se podíváme na díla, která Norskému dřevu předcházela i následovala.

Lze říci, že Murakami má vášeň pro hrdiny zasažené samotou. Jeho protagonisté volí tváří v tvář okolí, které nedokážou pochopit a přijmout, raději únik do paralelní reality vlastní mysli. Ve snech si tvoří svět, v němž lze dosáhnout na věci, jež jim jsou jinak zapovězeny. Autor je často nechává žít na pomezí reality a představ, takže čtenáři si někdy nejsou jisti, jestli to, čeho jsou svědky, se stalo doopravdy, nebo jen v hlavě jedné z postav. Murakami využívá potenciálu tohoto prostředí bezezbytku, což jeho románům v minulosti nejednou vyneslo nálepku science-fiction či magického realismu.

Metodu balancování na pokraji světa reálného a imaginárního dovedl Murakami k dokonalosti právě v románu Konec světa & Hard-boiled Wonderland, který v originále vyšel ještě před Norským dřevem. Poněkud neobvyklý název odkazuje jak na klasický příběh Lewise Carrolla Alenka v říši divů, tak i na autorovu oblíbenou školu hardboiled fiction a jejího představitele Raymonda Chandlera.

Chandlerovy postavy život jen málokdy překvapí, berou jej tak, jak je, a podobně je na tom Murakamiho bezejmenný protagonista, žijící v Tokiu blízké budoucnosti, v němž souboj o kontrolu nad městem i civilizací svádí dvě anonymní organizace Systém a Továrna. Náš hrdina se živí jako kalkulátor (šifrovač) dat, které je třeba skrýt před kódmany protistrany. O podstatu sporu mezi oběma organizacemi se ani trochu nezajímá, po rozvodu žije sám, je mu pětatřicet a k životu mu stačí něco dobrého si uvařit, vypít pár piv, poslechnout si jazzovou desku a čas od času prožít vztah na jednu noc. Jednoho dne však přijde neobvyklá pracovní nabídka – v podzemní laboratoři jej jakýsi vědec požádá, aby mu data zakódoval pomocí zakázané metody shufflingu. Ukáže se, že protagonista je jediný na světě, který tuto metodu zvládá a nadto jeho mozek skrývá tajemství, jež v důsledku povede k onomu v názvu zmíněnému konci světa.

Ovšem nebyl by to Murakami, kdyby takto jednoduchou zápletku nezakomponoval do složité formální struktury dvou spolu na první pohled nesouvisejících příběhů, podobné té z Kafky na pobřeží. V druhé rovině vyprávění se totiž znenadání ocitneme v jakémsi Městě, jež je obehnáno vysokou zdí. Hned při vstupu přijde hrdina o svůj stín, který drží strážný v kobce hned u brány. Když je mu přidělena práce čtenáře starých snů, zjistí, že lidé ve Městě, ač jsou sympatičtí a milí, postrádají kromě svého stínu i věc daleko podstatnější, totiž duši. Město je nádherné, čisté a vládne v něm přísný řád, avšak postrádá jakoukoli spiritualitu i cit pro umění. V důsledku je to tedy bezútěšné místo na konci světa, odkud nevede žádná cesta ven.

Postupem času začne být zřejmé, jaká je souvislost mezi oběma hrdiny, také kvůli tomu, že se oba světy jeden druhému až překvapivě podobají. V obou vládne šero, přítmí či úplná tma, v obou provázejí protagonisty podobné postavy – a oba také na konci čeká odchod z dosavadního života.

A opět se dostáváme k názorům, jež Murakamiho viní z nejaponskosti témat jeho děl. Konec světa & Hard-boiled Wonderland je samozřejmě plný aluzí na západní civilizaci – všudypřítomné zmínky o jazzových skladbách a muzikantech (z pozice bývalého majitele jazzového baru v Tokiu disponuje Murakami znalostmi takřka nekonečnými), ale také o Jorge Luisi Borgesovi či ruské literatuře (náš kalkulátor si rád čte Turgeněva a na konci knihy nachází útěchu v paralele s osudy hrdinů Dostojevského Bratrů Karamazovových). A typicky západní je samozřejmě i volba žánru: Konec světa začíná jako iniciační román střídaný antiutopickou vizí Města za hradbami a postupně se mění v příběh s prvky sci-fi a kyberpunku.

To jsou však pouhé propriety dotvářející celek – a ten je výsostně japonský. Hlavní úlohu v něm hraje prostor mezi našim světem a hájemstvích mrtvých; v tomto mezisvětí není hlavní hrdina ani úplně naživu, ale ani úplně mrtev. Smrt je tu nadto prezentována jako nevyhnutelná součást života, jak na jednom místě protagonista prohlásí, "nedovedl jsem si dost dobře představit svět, v němž neexistuje smrt". V absenci lpění na bytí na tomto světě se Japonsko nejvíce liší od současné západní společnosti, která svou existenci zakládá na zdraví, dlouhověkosti, lpění na životě a úspěchu. U Murakamiho je to jiné: když už není jiné cesty, náš hrdina prostě přijme fakt, že jeho pobyt na tomto světě je u konce, a odchází veskrze klidný, oholený a dobře oblečený. Žádné srdceryvné scény se nekonají, o věčném životě ani zmínka; přesto smrt podle této filosofie není tak hrozná, jak se na první pohled může zdát.

Mnohem horší je podle Murakamiho ztráta vlastní duše – to je ostatně hlavní úkol muže ve Městě obklopeném hradbami. Pokud pozbyde duše, bude stejně šťastný jako všichni ostatní – ale stejně tak odsouzený k věčnému životu na jednom místě. V jedné z nejkrásnějších pasáži celé knihy objevuje hrdina pomocí hudby, jak zachránit sebe i místní knihovnici, které její ztracená duše pořád chybí. Umění a krása vítězí nad strohou uměřeností. A jen v takových chvílích může být hrdina sám sebou, svobodný. Koncept duše je v Murakamiho podání čistě japonskou záležitostí, což přesvědčivě dokazuje ve fundovaném doslovu i dvorní překladatel Murakamiho Tomáš Jurkovič.

Konec světa & Hard-boiled Wonderland není knihou stejně přístupnou jako třeba zmíněné Norské dřevo či Na jih od hranic, na západ od slunce. Nenabízí ani relativně pochopitelný příběh patnáctiletého chlapce Kafky Tamury, který musí projít údolím smrti, aby se posléze mohl vrátit zpět na svět. Jde o román, v němž je naděje jen málo, kde na člověka v podzemí útočí odporní pokoutníci a kde si jeden musí hlídat i vlastní stín, aby o něj nepřišel. Na druhou stranu tu najdeme pasáže, jež se krásou a poetičností směle vyrovnají všemu, co jsme dosud od Murakamiho mohli v češtině číst. Konec světa sice není radostná záležitost, ale i přesto se dá vylíčit s noblesou a jistou špetkou zklidňující nostalgie.