Dozvuky (2020) na Ráj (1994) navazují tematicky, geograficky i časově. V poslední větě Ráje se hrdina Júsuf rozbíhá za zástupem bojovníků askarů pod vedením německého důstojníka. V Dozvucích se pak jeho postava objevuje v druhé třetině románu pod jménem Hamza a přebírá hlavní roli vyprávění, již dosud zastávala vykořisťovaná Afíja a její laskavý bratr Iljás. Nová kniha se tak částečně soustředí na boje afrických žoldáků ve válce mezi Němci a Brity o koloniální území ve východní Africe a následně na hledání nového místa v životě, kde za činy člověka nenesou odpovědnost velitelé, pánové či otrokáři, ale on sám.

Ráj, zachycující Júsufovu iniciační dobrodružnou cestu s karavanou „strýčka“ Azíze, však inovativně využíval biblický příběh o Josefovi, svahilské cestopisy, prózy Josepha Conrada, pohádky Tisíce a jedné noci a mnohé další pretexty, jež si přetvářel do koherentního a silného příběhu. Báje, pohádky a povídačky, které si na cestách postavy vyprávěly, zmnožovaly a obohacovaly význam románu považovaného za autorův nejslavnější. To v Dozvucích chybí.

Jádro druhé části Gurnahova nejnovějšího díla tvoří zajímavý vztah Hamzy a bělošského důstojníka, na němž se explikuje německá disciplína, mesiášský komplex, pohrdání černochy, pocit civilizační nadřazenosti, ale i vzrůstající zoufalství a nespokojenost. Součástí líčených bitev a vojenského drilu je pochopitelná, ale s ohledem na žánr snad až příliš explicitní obžaloba evropských mocností z rozvrácení Afriky, z níž si udělaly bitevní pole: „Askarové za sebou zanechávali zbídačenou zemi a hladové obyvatele, kteří po statisících umírali, a sami se slepě a zuřivě rvali za věc, jejíž kořeny neznali a jejímž cílem byla cizí sláva a nakonec i jejich vlastní porobení.“ (s. 129) Neměli tušení, že se „budou vzájemně zabíjet s armádami národů, o jejichž existenci nikdy neslyšeli – s Paňdžábci a Sikhy, Fanty a Akánci a Hausy a Joruby, Konžany a Luby, vesměs se žoldáky, kteří bojovali v evropských válkách za Evropany“ (s. 125).

Svědectví o hrůzách války se ovšem návratem Hamzy do města a seznámením s Chalífou a Afíjou překlopí do sentimentálního příběhu, v němž je nejasné pouze to, jaké překážky budou muset Hamza s Afíjou překonat, aby jejich láska došla naplnění – zda to bude nedostatek peněz, tchyně Aša, náboženství, Hamzovo zranění či neznámá minulost. Nakonec však nic nebrání jejich šťastnému životu, což ovšem rovněž znamená absenci napětí a předvídatelnost.

V Ráji se do vyprávění skrze rozhovory obchodníků, nosičů, hlídačů i řidičů dostávalo plno dalších témat, obohacujících jak postavy, tak svět románu. Východní Afrika působila jako jedna z velkých světových říší, které jsou křižovány karavanami obchodníků s nejrůznějším orientálním zbožím. I Evropané vystupovali jako exotičtí dobyvatelé s magickými schopnostmi. Dozvuky jsou střízlivější, ale zároveň ztrácí i zemitost a plnost popisu pachů či světla.

Liší se i styl překladu – Rani Tolimat mnohem více využívá nespisovných gramatických koncovek, a to i na místech, kde by to v českém převodu ani nebylo nutně potřeba. Text působí přízemněji, což je nicméně dáno i způsobem vyprávění. Ráj byl nesen naivní i zvídavou perspektivou protagonisty, v Dozvucích si vypravěč zachovává odstup a o konání či myšlení postav jednoduše referuje. V Ráji se vypravěč nezdráhal v jedné scéně proměnit způsoby zprostředkování řeči, od přímé řeči k nepřímé či neznačené přímé, a dovedně se tím vyhýbal monotónnosti; v Dozvucích je oproti tomu patrná jakási snaha o návrat k přímočarosti či prostotě vyprávění. To však působí ploše, očekávatelně a až nudně, protože dění pouze shrnuje: „Málim Abdalláh mu oznámil, že se za ním později staví a seznámí ho s pár lidmi. Později odpoledne opravdu za Iljásem dorazil a vzal ho na procházku po městě. Ve dvou kavárnách si dali kávu a popovídali s místními.“ (s. 36) Ve čtvrté části se mnohdy v jednom odstavci smázne několik let naráz: „Když bylo Iljásovi pět let, světová ekonomika se zřítila do velké hospodářské krize, i když zrovna on o tom nic nevěděl. […] Vláda zrušila plány na nové nemocnice a školy, lidé přicházeli o práci a městy i vesnicemi se začal šířit hlad. Zdálo se, že zlé časy nikdy nemizí na dlouho.“ (s. 326)

Ráj se v prvním plánu zdál být cestopisem či vývojovým románem, ale v závěru se ukazuje, že je především (neboť nekončí návratem, dokonce ani nalezením sebe sama) studií poníženosti či zbabělosti. Zpětně se tak přeznačuje a posouvá vyznění celého vyprávění – ať už vztahů mezi postavami, nebo geopolitických souvislostí – do hořké roviny marnosti či malosti lidského konání. S ohledem na titul měl nový román zjevně znázornit, jakým způsobem současnou Afriku ovlivňuje historie. V duchařské epizodě, v níž Hamzova syna Iljáse trápí nevyřešená minulost, se vyjevuje mezigenerační přenos válečných traumat. V bojích o Německou východní Afriku zmizel Afíjin bratr Iljás a jeho stejnojmenný synovec po něm v závěru románu pátrá – tedy i po své (africké) minulosti, potažmo celé Afriky. Vynořuje se však otázka, zda bylo potřeba na tak rozsáhlé ploše vyprávět nevýrazný příběh, jen aby dospěl k tomuto tezovitému konci. Postava ztraceného Iljáse není detailněji vykreslena, Iljás je pouze stručně načrtnut jako člověk s dobrým srdcem a bezprostředním rozhodováním, a proto není jasné, proč jeho ztráta způsobuje u jiných postav takovou psychologickou průrvu.

Iljás pak metaforicky hledá Iljáse, tak jako africký kontinent po odchodu kolonistů hledá svou identitu. Afíjina bratra příznačně Němci, za které na začátku století bojoval, poslali do koncentračního tábora. Tento rekapitulující závěr lze číst symbolicky a banální postavy románu tím asi mají získat jakýsi alegorický význam; ten však působí jako uměle naroubovaný na zbytek románu.

Suma sumárum, Dozvuky zachycují dějinné epizody východní Afriky, v Evropě prakticky neznámé, a zobrazují světlé i stinné stránky tamějšího způsobu života; chybí jim však vnitřní dynamika a evokační síla, kterou bychom od nobelisty očekávali.