Někdo se z neuspořádaného až traumatického dětství zhroutí, někdo se k němu nechce vracet a někdo se rozhodne z něj vypsat. To je pozadí knihy Červená planeta (Punainen planeetta, 2021, č. 2024) finského spisovatele a jazykovědce Joonatana Toly (nar. 1983). Ve své prvotině se Tola s břitkým nadhledem pustil do účtování se svou rodinou ve snaze pochopit otce, který nikdy nepracoval, pokoušel se prorazit jako umělec, celý život bojoval se závislostí na lécích a alkoholu a stíhán duševní poruchou, patrně schizofrenií, nakonec spáchal sebevraždu: „Na celé širé planetě se nenarodil svéráznější jedinec než můj otec.“

Tvrzení, že autorův otec Mikko je „jenom tvůrčí génius“, a zatvrzelé popírání Mikkovy duševní nemoci se táhne celým jeho životem už od dospívání, kdy se mu rodiče i další příbuzní snaží nemoc vymluvit a nějak ji přebít jinými zážitky. V rodině je dostatek prostředků, intelektu, energie i tahu na branku, zcela v ní ovšem chybí vzájemná důvěra a blízkost. Zásadní problém zřejmě tkví zejména v bouřlivém a nefunkčním vztahu s matkou, o jejíž pozornost Mikko stále, ale víceméně marně škemrá a které po celý život píše desítky telegramů, dopisů a vzkazů. Tyto texty adresované chladné matce patří k nejsilnějším a nejdrásavějším částem celé knihy.

Když rodina řeší synovo budoucí povolání, Mikko se rozhodne, že práce není nic pro něj, protože on je zrozen pro umění a sní o způsobu života, který nebude omezovat lidskou osobnost. Jenže tento samozvaný génius o svých převratných výtvarných dílech stále jen mluví a skutek utek, a tak se domácí ani mezinárodní úspěch jaksi nedostavuje. Přesto v něj jedna osoba bezmezně a sebezničujícím způsobem věří: jeho manželka, která ho miluje a podporuje až do samého konce. Rodina však živoří a kvůli Mikkovým bizarním výstřelkům a konfliktům s okolím se neustále stěhuje z Helsinek na stále větší periferii. Nepochopený umělec na každé nové štaci rozdává bombastické rozhovory do místních novin a počet dětí utěšeně roste (mimochodem: mezi celkem tři Joonatanovy sourozence patří i známá herečka Pamela Tola).

Kvůli neustálým přesunům může rodina jen těžko někde zapustit kořeny. Sourozenci však tvoří poměrně kompaktní tým a už v útlém věku se naučí postarat se o sebe navzájem, protože záhy pochopí, že na rodiče není spolehnutí a nikdo z širší rodiny si jejich zoufalé situace nijak zvlášť nevšímá. Jejich dětství přesto rámuje obrovská chudoba, nedostatek jídla a veliká nejistota a čtenář žasne, že se přes to všechno dožily dospělosti. Neodbytně se vkrádá i myšlenka, jak se této rodině dařilo tak dlouho vyhýbat jindy přesnému a výkonnému finskému systému sociální a rodinné péče.

Šibeniční humor

Chtělo by se napsat: zase jeden autofikční román. Hlavní postavou zde je však otec Mikko J. Tola, ten naprosto nespolehlivý fantasta, zatímco syn Joonatan neboli autor „jen“ vypráví otcův příběh, pro dokreslení pošramocených rodinných vztahů rozšířený o neméně fascinující a zdrcující příběh svých prarodičů. Literárních zpracování vztahů synů s otci existuje celá řada, Franzem Kafkou počínaje a například Karlem Ovem Knausgårdem konče. Joonatan Tola se pro popis zničujících a traumatizujících zážitků rozhodl použít humor. Dost možná, že na tak tíživé okamžiky, které provázely jeho dětství, se ani jinak než z úlevného nadhledu dívat nedá. Jeho humor není laskavý, spíš černočerný, vyprávění o otcově boji s úřady a fantastických uměleckých plánech, které se nikdy nenaplnily, místy připomíná až karnevalové veselí, jakkoli jazykově je Tolův text přesný, téměř lakonický. Román ve svižném překladu Martiny Šímové drží nastavené tempo až do konce a dalece překonává hranice terapeutického psaní.

V jádru jde o velmi silné vykreslení nefunkčních rodinných i mezilidských vztahů, mezigeneračních traumat, jimiž trpí hlavně děti. A sebevraždu dítě svému rodiči odpustit nemusí, i když se otec tak moc chtěl vrátit zpátky na naprosto svobodnou Červenou planetu, kde měl skutečný domov.