Je vlastně s podivem, že se Michel Houellebecq (1958) dostal k českému čtenáři až letos, když ve Francii ovlivňuje nejen literární dění už deset let. Těžko bychom mezi současnými francouzskými spisovateli našli osobnost tak rozporuplně přijímanou, hojně diskutovanou a zároveň úmyslně stojící opodál privilegovaných vod. Rozšíření bitevního pole (první vydání v roce 1994) je autorova románová prvotina a začátek jeho aktivního období trvajícího do roku 2002, kdy se dobrovolně stahuje do ústraní: opouští Francii a utíná veškerou komunikaci s veřejností i médii. Během tohoto osmiletého období vydává několik básnických sbírek, album vlastních zhudebněných básní, koncertuje, diskutuje, poskytuje rozhovory… V roce 1998 dostává Goncourtovu cenu za román Elementární částice a v roce 2001 vychází zatím jeho poslední román Platforma.

S prvními problémy se Houellebecq setkává už po vydání Elementárních částic: je obviněn z nactiutrhání ze strany kempu, jehož jméno v textu figuruje, v dalších vydáních knihy je tedy nucen jej změnit. Následuje vyloučení z redakční rady nijak významného periodika Perpendiculaire a výzva deníku Ouest-France k bojkotu knihy. V roce 2002 v rozhovoru pro literární časopis Lire prozaik pronese několik vět odsuzující islám jako „nejpitomější náboženství“ a je vzápětí obviněn zástupci pařížské mešity i řadou muslimských spolků z urážky a podněcování rasové nenávisti. Velká podpora francouzských intelektuálů a zdárný soud vedou k jeho propuštění. Krátce na to odchází do Španělska a uzavírá se veřejnému dění.

Michel Houllebecq ale není autor, který by si pilně vyšlapal cestu mezi své souputníky proto, aby usazen na výsluní, kam ho jeho romány vynesly, komentoval současný svět a zaplavoval tisk svými sentencemi. Jeho život provází v první řadě boj se sebou samým (drogová závislost, rozvod, psychiatrie, alkoholismus) a tak i z jeho vystupování na veřejnosti je znát, že by pro něj bylo jen únavné, kdyby měl cokoliv předstírat.

Podobně je tomu i s jeho románem Rozšíření bitevního pole, napsaným v ich-formě, jehož hlavní postava prožívá třicátý podzim ve svém životě. Hrdina je zaměstnanec úspěšné počítačové firmy, na dobré pozici, se slušným výdělkem, s podnikem však necítí pražádnou sounáležitost. Jeho indiferentnost k firemnímu snažení je narušena nepohodlným úkolem: je pověřen školením zákazníků v jiných městech. Ještě ani nestačí přivyknout této útrpné změně a ocitá se v nemocnici. Náhlá srdeční příhoda mu však nepomůže svůj úkol předčasně ukončit, vzápětí po propuštění pokračuje společně s kolegou Tisserandem ve školení. Tento tandem osamocených programátorů se z nouze rozhodne společně strávit Štědrý den. Večerem na místní diskotéce vrcholí nepatřičnost celé akce: ženami odmítaný Tisserand se ve stavu nepříčetnosti dá vypravěčem navést k vraždě. Neschopen vyplnit zadání ale odjíždí autem a smrtelně havaruje.

Vypravěčovo vnitřní utrpení po návratu do Paříže znatelně zesiluje: „Noc z 31. prosince bude těžká. (…) Zmar, všude zmar. A nad tím vším se jen nedosažitelně vznáší sebevražda.“ Krize ho úplně ovládne, z domácího léčení se nakonec uchyluje na psychiatrickou kliniku, kde stráví celých pět měsíců, výsledek však není povzbudivý: „Pocit oddělení je úplný; stávám se od nynějška vězněm sebe sama. K vrcholnému splynutí nedojde; cíl života je minut. Jsou dvě hodiny odpoledne.“ (závěr knihy)

Rozšíření bitevního pole je román, v němž každá věta přesvědčivě charakterizuje vypravěčův vnitřní i vnější svět. Autor už na začátku seznamuje čtenáře se svými tvůrčími postupy, koherentními době, v níž žijeme. Žádné psychologické hloubky, důvtipné konstrukce či humor. Naopak zkratkovitost, jednoduchost, jasnost, uniformita. Jaký svět, taková literatura. Síla Houellebecqova románu spočívá v razantním a přímém vyjádření postřehů. Autor není zdaleka první, koho sledování běžných životních situací dovádí k soudům nad okolní společností, avšak Houellebecq to činí s takovou průzračností, že nezbývá, než s ním od první stránky bezvýhradně souhlasit. Na životě hlavního hrdiny a vypravěče není nic zajímavého, jen se nápadně podobá životu nás všech. Navíc trpí jistým handicapem spočívajícím v aktu přemýšlení. Zatímco jeho okolí rezignovalo na otázky po smyslu práce i existence samé, on je podrobuje permanentním kritickým soudům. Konfrontace se vtírá na každém kroku, aniž by k ní sám zavdával příčinu: firemní večírek, rozhovor s kolegou, cesta vlakem, pohled na kolemjdoucího… každý vjem spustí kritický filtr. Přestože se snaží dát vyprávění určitý nezúčastněný tón, znechucení ze života je bolestivé: „Abych ho neviděl, musím se odvrátit směrem krajině. Zvláštní, teď se zdá, jako by slunce opět zrudlo. Ale je mi to těžce jedno; na nebi by mohlo být pět nebo šest rudých sluncí a směr mých úvah by to v ničem neovlivnilo. Nemám tenhle svět rád. Nic naplat, nemám ho rád. Společnost, v níž žiji, se mi hnusí; z reklamy se mi zvedá žaludek; z informatiky je mi na blití.“ (s. 77) Jako by jeho existence byla omyl, vršení chyby na chybu: kolikrát si jen musí koupit lístek, aby jednou odjel, a i potom se zdá, že volba byla nešťastná. Neusiluje o to, aby byl společností přijat, chce, aby mu dala pokoj. Snad aby se ironie osudu projevila zvlášť patrně, nechává autor předčasně odejít ze světa Tisseranda, jehož „problém – ve skutečnosti přímo základ jeho osobnosti – je jeho nesmírná ošklivost“, postavu s protikladným postojem. Jeho úsilí uspět na bitevním poli je nevyčerpatelné, ale jak vidno rovněž marné: zabije se v autě.

Houellebecqovi odpůrci nejčastěji románu vyčítají povrchní sociologizující soudy, nikam nevedoucí nihilismus, misogynství… Jsou to patrně ti, již chtějí, aby se i o lásce psalo s láskou. Román Rozšíření bitevního pole se v prvé řadě vyznačuje silným akcentem humánním. Autor neskrývá svůj odpor, když popisuje kolegy, degenerující v panujícím systému, který úzkoprse dodržují. Pro ilustraci autorovi stačí detail, krátký rozhovor nebo opakující se motiv automatu na kávu, který se u nás ještě tolik nezabydlel, ale zde se je místem jediného uvolnění, kde s kelímkem v ruce můžete prohodit pár neformálních vět. Také vedlejší příběhy v románu (Brigitte Bardotová, sebevražda Gérarda Leverriera, vyznání Jeana-Pierra Buveta) dokládají autorovo pochopení pro ty, kteří nejsou schopni dostát „zákonu trhu“. Nadto má Houellebeck dar vtipu na neočekávaném místě. Schopnost shrnout v zásadě tragickou historku do ironické poznámky, utroušené téměř na okraj činí z románu sžíravý obraz současnosti: „Pracujeme uprostřed zcela rozkopané čtvrti, která mlhavě připomíná měsíční krajinu./…/ Při příjezdu autobusem si člověk skutečně připadá, jako by právě skončila třetí světová válka. Je to však jen urbanistický záměr.“

Kniha je přesným odrazem své doby: jednoduchá, přímá, krutá, odsuzující, ale zároveň dostatečně útočná, abychom nepropadali beznaději. Dodejme, že překlad Alana Beguivina – srovnáváme-li s originálem – je vynikající, můžeme tu mluvit o spoluautorství. Kde je Houellebecq stručně jednoduchý, Beguivin korunuje lexikální perlou („rozplozování druhů“, „lehce si deprimuji“, „vágně výhružný výraz“…). Dokázal nejen převést autorovo nezvyklé členění věty, ale i hořce ironický tón. Dnešní „rozhořčení mladí muži“ by si tuto knihu neměli nechat ujít.