Příslušná autocenzura, jež cenzuru vždy nutně provází, zcela jistě neznamená pouze „ne“ schvalování Putinovy „mírové operace“, kterou samozřejmě považuji za zvěrstvo, ale káravě vztyčený prst varující před každým narativem, jenž nekopíruje onen mainstreamový; jako ve hře na „přihořívá, přihořívá, hoří“. Autocenzura totiž nikdy netabuizuje pouze zakázaná slovní spojení, ale připomíná spíš dopravní značku „slepá ulice“ varující myšlení: zde to raději rovnou otočte, pokud si nechcete komplikovat život.

Zatímco cenzura je redaktorčin fix začerňující v textu konkrétní slovní spojení, věty či odstavce, autocenzura, jež se jí přirozeně snaží předejít, kastruje celé clustery asociací a myšlenek, jež by nás teoreticky mohly do oné slepé uličky zavést. Cenzura je zpětná, avšak autocenzura je preventivní, což je přesně to, co dává cele vyvstat její hrůze.

Ve zkratce shrňme. Argument, že si o Putinově politice nemyslím nic dobrého, je irelevantní nejen proto, že oním zákazem otvíráme Pandořinu skříňku dalších potenciálních zákazů, které by příště mohly platit i pro váš názor, ale také proto, že buď mohu myslet a říkat (nejen jako autorka), co chci, anebo se stávám intelektuálně (i umělecky) impotentní. „I svoboda má v demokratickém právním státě své limity,“ vyjádřil se k věci státní zástupce Stříž a na první pohled to zní pochopitelně. Ale jen do chvíle, než slovo „svoboda“ nahradíme souslovím „svoboda myšlení“. Protože v okamžiku, kdy myšlení oddělíme od veřejného projevu, jsme rovnýma nohama zpátky ve dvojí morálce Československé socialistické republiky, kdy se něco jiného říkalo a něco jiného myslelo zcela běžně a celá desetiletí po revoluci jsme to měli za nehoráznou minulost.

A ono je to zpátky, říkám si při psaní povídky pro Plus. Hlavním hrdinou je ukrajinský uprchlík, ožralý Voloďa, zcela jistě žádný mediální prototyp. A sama sebe se ptám, zda s tím v rádiu nenarazím. A pak si říkám: co kdyby se v povídce vedle Volodi objevil také sympatický mladík, toho času ruský tankista, vášnivě oddaný Putinovi a žijící pro jediný cíl: vrátit Ukrajinu za každou cenu do oné trojjediné rusko-bělorusko-ukrajinské náruče společného národa, kam dle něj historicky patří, jak se dočetl v eseji Ob istoričeskom jedinstvě ruskich i ukrajincev (O historické jednotě Rusů a Ukrajinců), který fasoval spolu s tisíci dalších vojáků s sebou do války na Ukrajinu.

Jednalo by se v případě, že by se vypravěčka od názoru onoho tankisty jednoznačně nedistancovala a navíc jevila znaky autorčina alter ega, o protizákonný text, kterým by si koledovala o tříleté vězení? Hlavou mi ještě stihne problesknout myšlenka, že masové fasování lhostejno jakého eseje svědčí o zcela jiném vztahu ke slovu, a odkudsi z hloubi mé duše vytryskne průvan sympatií s kulturním kódem světa, kde se jazyk těší důležitosti, o jakou v našem světě dávno přišel, než se ozve ohlušující výstřel. Patří cenzorovi ve mně; metafyzickou pažbou mě bezohledně zahání zpátky na značku.

Nakonec stačilo mnohem méně než postava sympatického proputinovského tankisty, kterou jsem raději preventivně vzdala. Povídka totiž v rádiu vyvolala dlouhou interní výměnu názorů mezi redakcí a právním oddělením kvůli vulgarismům. Těžko říci, zda kamenem úrazu byla postava zdravotní sestry v charkovské porodnici „s rozmrdaným ksichtem“, jak o ní ve svém opileckém monologu hovoří postava Volodi, či sousloví „čuráci, machři přes selfíčka“, jímž Voloďa označuje bezzubě proukrajinské Evropany. Případně výraz „malomocní negři“, kterým ukrajinský uprchlík vyjadřuje, jak podle něj vidíme zde v Čechách jeho spoluobčany.

Jediné, co mě k tomu na závěr napadá, je, že ona dvojí morálka pod kuratelou zákona, kterou jsme v Česku po letech ve vztahu k Rusku s takovou slávou resuscitovali, a nepochopení, co to je literatura, respektive neochota dostát tomu zcela automaticky a za každých okolností alespoň ve veřejnoprávním médiu, se napájejí ze stejného pramene zbabělosti a pokrytectví.