„Můj táta je člověk, který něco hledal celý život. A hledá to dodnes. Už jako malému mi něco navyprávěl o bílé ovci, co k němu přišla ve snu. Vtloukl mi tím do hlavy, že v životě jde právě o tohle. Totiž abychom stále něco hledali.“

Příběhů o hledání je světová literatura plná. Ve středověkých příbězích hledal král Artuš se svou družinou svatý grál, kdežto básníci romantismu pátrali po tajemném modrém květu. Marcel Proust si v titulu svého životního díla vytyčil úkol pravděpodobně nesplnitelný, totiž najít ztracený čas. Bezejmenný hrdina, z jehož pohledu sledujeme děj nejnovějšího do češtiny přeloženého románu Harukiho Murakamiho, hledá ovci. Rozuměj ovci nikoliv obyčejnou, nýbrž výjimečnou – ovci s hvězdou na těle, ovci vybavenou zvláštními schopnostmi a spřádající kolosální plány. Ale dost o ovci a zpět k hrdinovi. Je to člověk, kterému se v životě nijak zvlášť nedaří – práce ho nebaví, žena ho opustila a nejlepší kamarád Myšák mu zmizel neznámo kam. Sám sebe charakterizuje jako zcela obyčejného a nudného a jedna z postav románu ho nazve neskutečně průměrným. Má proto štěstí, že ho na výpravě za ovcí, na kterou se proti své vůli vydává, provází podivuhodná průvodkyně, jež je podobně jako ovce vybavená magickými atributy – ušima tak dokonalýma, že na ně muži civí v němém úžasu a číšníci rozlévají kávu po stole.

Aby nebylo neobyčejnosti málo, při honbě za ovcí potká náš hrdina další postavy a rekvizity z Murakamiho panoptika (silně odrážejícího vliv autorova oblíbeného spisovatele Kurta Vonneguta): velrybí penis, docenta Berana, dojnici hledající kleště, muže schovávajícího se před odvedením do války v ovčím převleku, telefonní číslo na Boha… To vše je popsáno svěžím jazykem, který na sebe strhává pozornost originálními obrazy, jako jsou například hoteloví hosté, kteří jsou ve svých pokojích zticha jak mumie v egyptské tmě, nebo břízy s kmeny tak masivními, že by si na nich mohli brousit zuby čtyři medvědi současně.

I čtenáři uvyklí na autorův styl mohou při čtení Honu na ovci získat dojem, že japonský spisovatel tentokrát popustil uzdu své fantazii obzvlášť divoce. Má to ovšem jednoduché vysvětlení – tento „nový“ Murakami je nový pouze svým překladem do češtiny. Ve skutečnosti byla kniha napsána už v roce 1982 a jedná se o Murakamiho teprve třetí román – třetí díl trilogie Myšák. Rozhodnutí začít s překladem u třetího dílu se může zdát nelogické, ale v tomto případě se nejedná o ucelenou trilogii, nýbrž o samostatné, pouze volně na sebe navazující romány, které spojuje postava nepojmenovaného autobiografického hrdiny a jeho kamaráda Myšáka. Znalost předchozích dílů částečně objasňuje myšlenkové pochody a motivaci některých postav, ale v zásadě se dá říci, že to, co v tomto ohledu není v Honu na ovci přímo vyřčené, je možné si buď domyslet z náznaků, jako v případě hrdinovy nostalgie u moře zastavěného novými byty, anebo – jako v případě důvodu Myšákova odchodu – zůstává stále nevysvětlené, i když se z prvních dvou knih dozvíme podrobnější informace o jeho jednání v minulosti.

Dalším důvodem, proč byl k překladu do češtiny vybrán právě Hon na ovci, je možná ten, že právě v této knize se poprvé objevil Murakamiho charakteristický rukopis. Zatímco v prvním dílu série Poslouchej píseň větru, jenž představuje směsici nálad a filozofických úvah, ústřední příběh v podstatě chybí, a v navazujícím dílu Pinball 1973, který pojednává o hledání pinballového automatu, se objevuje až v druhé polovině vyprávění, třetí díl konečně drží pevná dějová linka, která svazuje Murakamiho úvahy, postřehy a bizarní nápady do ucelené struktury.

Jaký je smysl této struktury? Když se vrátíme k úvodnímu citátu, který pronáší jedna z postav románu, vyjde nám z toho klasické „cesta je cíl“. Domnívám se však, že zde nejde jen o obyčejné zaplnění prázdnoty každodenní existence. Hrdina, který je na začátku ukázán jako lapený v pasti všednosti a nihilismu, na konci románu zažije to největší dobrodružství ze všech – setkání se smrtí. A právě to mu ukáže možná skutečný smysl života: „mít rád, jak je v létě světlo, jak voní vítr, jak zpívají cikády. Beznadějně to zbožňovat.“ Zkrátka – zcela v duchu japonské estetické tradice – milovat život v jeho pomíjivosti.