Je s podivem, že knihy Vigdis Hjorth (nar. 1959), autorky norských bestsellerů tematizujících často v různé míře pokřivené vztahy mezi rodiči a dětmi, dosud zůstávaly stranou zájmu českých nakladatelů. A to i poté, co autorčina autofikční kniha Arv og miljø (Dědictví a prostředí, 2016) zahýbala (nejen) norským kulturním prostorem s podobnou razancí jako šestidílný opus Karla Oveho Knausgårda. Od letoška mají čeští čtenáři možnost nahlédnout do díla této suverénní autorky prostřednictvím knihy Je matka mrtvá (Er mor død, 2020, č. 2025), která se ocitla i na longlistu Mezinárodní Man Bookerovy ceny.

Vigdis Hjorth je přítomná v norské literatuře skutečně dlouho. Její úspěšné knihy pro děti a mládež, jimiž debutovala, byly publikovány už v osmdesátých letech. Knihy pro dospělé, které začala psát o dekádu později, často provázel zvýšený mediální zájem a vzrušené diskuse nejen v literárních kruzích. Z velké části proto, že šlo v několika případech o romány klíčové, které v lokálním literárním prostředí vždycky zapůsobí jako malá puma (vzpomeňme na nedávné české příklady Možnosti milostného románu Jana Němce nebo Nejvyšší kartu Petry Hůlové). Týkalo se to i erotického románu Om bare (Kdyby jen, 2001), jenž je sžíravým portrétem milostného vztahu, který se však i přes to, že se jeho protagonisté osvobodí z původních svazků, rozpadne. Ačkoli knihu někteří vnímali jako beletrizovanou pomstu, čtenáři ji o pět let později vyhlásili jedním z nejdůležitějších norských románů posledního čtvrtstoletí. Podobné otázky budila i další kniha s názvem Hjulskift (Výměna pneumatik, 2007), jakási novodobá verze Milence Lady Chatterleyové zpestřená o téma atrofované ženské emancipace.

Největší bombu ale svrhla Hjorth knihou Arv og miljø (Dědictví a prostředí, 2016). V ní totiž tematizovala incest a zamlčování. Tento román rozrušil především autorčinu rodinu, která se tak dlouho v médiích ohrazovala proti ztotožňování příběhu s rodinnou historií, až docílila pravého opaku. Román také inicioval vznik „protiknihy“, tedy knihy, kterou napíše někdo (v tomto případě autorčina sestra), aby uvedl věci na pravou míru. Mimochodem je zajímavé, že další protiknihou reagující na knihu Vigdis Hjorth je loňský titul Bare om (Jen kdyby, 2024), v němž profesor literatury Arild Linneberg, který byl předobrazem mužského hrdiny knihy, popisuje rozpad vzájemného vztahus dvacetiletým zpožděním a ze své perspektivy.

Vysoce hořlavá autofikce

Otazníky kolem autofikce dostaly zkrátka s knihami Vigdis Hjorth vysoce hořlavé palivo. Autorka se této problematice věnovala i v průběhu svého vystoupení na festivalu Měsíc autorského čtení v roce 2023. Pomocí příkladů z literární historie (Dante, Defoe, Knausgård) humorně poukázala na fakt, že literatura měla s realitou vždycky dost zvláštní vztah a že to, co dnes v souvislost s vlnou autofikční literatury zažíváme, svědčí spíše o proměnách doby (a je ovlivněné například informováním o událostech v reálném čase nebo rolí, jakou v dnešní mediální krajině zastávají sociální sítě) než o proměnách literatury.

Koneckonců i v recenzované knize najdeme pasáž, která se k problematice vyjadřuje: „Umělec se nevztahuje k realitě jako takové, ale k tomu, co je umělecky zajímavé. Realita rovná se nákup pracího prášku a toaletního papíru, jízdenky na autobus, čištění zubů a zácpa […] realita je nezajímavá, zajímavá je pravda, ale tu je složité uchopit, přiblížit se k ní, dosáhnout jí. Vztah díla k realitě je nezajímavý, rozhodující je vztah díla k pravdě, skutečná hodnota díla netkví v jeho vztahu k takzvané realitě, ale v jeho účinku na diváka.“

Na dřeň

V autorské poznámce na závěr románu Je matka mrtvá najdeme mimo jiné informaci, že inspirací byla v tomto případě novela norského klasika přelomu 19. a 20. století Arne Garborga Den burtkomme Faderen (Ztracený otec, 1899) pojednávající o synovi, který si po dlouhé nepřítomnosti touží promluvit se svým otcem. Ten je však již po smrti.

I pokud pro tuto chvíli pomineme vztah autorské poznámky a pravdy, výchozí situace knihy Je matka mrtvá se od Garborgova románu přece jen něčím liší. Malířka Johanna se po letech života ve Spojených státech vrací do Norska v souvislosti s retrospektivou, kterou pro ni chystá významná galerie. Norská rodina Johannu před časem zavrhla a postupně s ní přestala komunikovat, protože kdysi opustila manžela a utekla s cizím mužem. Její útěk byl kromě lásky motivován také touhou malovat (její profesní vzpouru podnítí náhodný rozhovor ve vlaku). Nyní se Johanna znovu snaží navázat se svou matkou kontakt. Nechce nic zvláštního, jen si promluvit. Její snaha se postupně proměňuje v drásavou sondu do vztahu matky a dcery, která je doprovázená doslova průzkumem bojem, jak se Johanna snaží vynalézt způsob, aby se s matkou mohla setkat.

Na makroúrovni pojednává román o rodičovství jako takovém a přináší znepokojivé otázky týkající se podmínek, které určují, jaký bude člověk rodič. Tematizuje vnitřní zranění, dětská traumata, rodičovská očekávání, partnerskou i rodičovskou loajalitu, vzájemnou závislost, formy emancipace, schopnost odpouštět a další. Především ale do hloubky pitvá vztah matky a dcery, o kterém se autorka domnívá, že se zásadně liší od vztahu matky a syna.

Dynamiku vztahů mezi matkou a dcerou popsal C. G. Jung jako Elektřin komplex (v kontrastu k Freudovu Oidipovskému komplexu). Je příznačné (možná spíše pro Freuda s Jungem), že oba antičtí hrdinové své rodiče zavraždí (byť v Oidipově případě nejde o úmyslné zabití). Vigdis Hjorth matkovraždu coby metaforu také využívá podobně jako se s ní setkáváme v prologu erbenovského střihu na úvod novely Kláry Vlasákové Těla také tematizující mezigenerační (ne)porozumění. Metaforičnost podporuje i absence otazníku v názvu knihy Vigdis Hjorth. Může být matka mrtvá, pokud stále žije?

Proces individuace, který Johanna podstupuje, je bolestný, protože se vlastně odehrává už podruhé. Ani jeden způsob osvobození se od rodičovského vlivu (zásadní roli v tomto příběhu hraje i odtažitý otec), které Johanna vyzkouší, není zdravý. V obou případech zůstávají na obou stranách těžce zranění.

Jednohlas

Hjorth koncipovala svou knihu jako soubor kratších či delších zpráv deníkového charakteru. Na jednu stranu popisuje hrdinka své reálné kroky ve snaze o rekonstrukci vztahu, delší pasáže jsou vedle toho převážně úskoky do Johannina dětství a do mládí matky. Jelikož druhá strana s Johannou až na několik krátkých zpráv nekomunikuje, je výsledný obraz nutně nevyvážený. Hrdinka si je této skutečnosti vědomá a opakovaně vysvětluje svou metodu: „Vymýšlím si tě ze slov“. Druhá strana hlas nedostane, protože o něj nestojí. Čtenář trochu postrádá hlas Ruth, Johanniny sestry, kterou vypravěčka nepřímo viní z podílu na aktuální situaci. Sesterská dynamika je také zajímavá a jistě by dílo proměnila. Autorka se ale potřebuje soustředit na vztah mezi dvěma ženami, a tak nechává Ruth významně postávat vně ringu.

Jako intertext se v knize na několika místech objevuje Ibsenovo drama Divoká kachna. V závěru této hry tematizující život ve lži spáchá čtrnáctiletá Hedvika Ekdalová z lásky ke svému domnělému otci sebevraždu. Je příznačné, že Johanně inscenace této hry otevře oči. Pochopí, že její rodina podobně jako Ekdalovi nemá sílu vidět věci takové, jaké jsou. Zároveň Hedvičin konec Johannu coby dospělou ženu pobuřuje, chce se jí na Ibsenovu hrdinku zakřičet: „On za to nestojí, jdi vlastní cestou, žij si po svém!“

I pokud máme zdravé rodinné vztahy, může se nás kniha Vigdis Hjorth až bolestivě dotýkat. Otázka „jaký jsem rodič?“ totiž provází každého, kdo se v této roli ocitl. Je to jedna z těch otázek, které na člověka doléhají celý život. Smyslem dobré literatury je podněcovat naše myšlení. Kniha Je matka mrtvá to činí nevybíravě ostře, ale přitom nesmírně inspirativně.