Ačkoliv dosavadní bibliografie mladé rakouské autorky Jessicy Lind (nar. 1988) obsahuje jen dva romány, několik povídek a scénářů, je zřejmé, že se jedná o výraznou představitelku tamní literární scény, o které ještě v budoucnu uslyšíme. Její románová prvotina Mama (Máma, 2015) měla svůj základ ve vítězném příspěvku soutěže mladých literárních talentů typu „open mike“, se svými povídkami vyhrála několik dalších soutěží, sci-fi film Rubikon z roku 2022, ke kterému napsala scénář, získal Rakouskou filmovou cenu v kategoriích zvuk a scénická výprava (byť české diváky zjevně až tolik neoslovil) a se svým druhým románem Kleine Monster (Malá monstra) se autorka loni probojovala na longlist Rakouské knižní ceny.

Jak mluvit s teenagery

Děj románu začíná okamžikem, kdy se manželé Jakob a Pia od třídní učitelky svého syna dozvědí, že jejich Luca se vůči jedné ze spolužaček dopustil blíže neurčeného přestupku. Bližších informací se Lucovi rodiče nedopátrají ani od učitelky, ani od syna, ani od ostatních rodičů. Ačkoliv první kapitoly knihy vzbuzují očekávání, že držíme v rukou další román o problematice probouzející se sexuality, záhy se ukazuje, že neschopnost komunikovat o incidentu mezi Lucou a jeho spolužačkou – jež je vlastní všem postavám románu – je součástí autorčina hlubšího záměru upozornit na slábnoucí schopnost mezilidské interakce. Zatímco se Pia s Jakobem snaží nalézt způsob, jak s Lucou o prohřešku hovořit, odhalujeme, že ani vztah obou dospělých není zcela funkční a jejich schopnost porozumět slovům toho druhého, a hlavně myšlenkám v nich obsažených se v průběhu společných let vytrácí. Na vzniklou situaci však nedokážou dost dobře reagovat ani rodiče Lucových spolužáků, zdaleka přitom nejde jen o rodiče spolužačky, která je v centru dění. Jako by se všichni v nevyslovené shodě domluvili, že nejlepší bude Lucu, respektive i jeho rodiče izolovat – Jakob s Piou se rozhodnou nechat syna několik dní doma ze školy, ostatní rodiče s nimi přeruší kontakt (včetně těch, které Pia pokládala za přátele) a při náhodných setkáních, kterým se na menším městě nelze vyhnout, obě strany těžko hledají slova. Luca sice posléze rodičům přizná, co se mezi ním a Alenou odehrálo, avšak čtenář mezi tím již ví, že lež či přinejmenším přikrášlování pravdy není v rodině až tak výjimečné, a je tedy na místě určitá obezřetnost, co se Lucovy verze celé události týče.

Komunikace v rodině

I když se Luca po nějaké době vrátí do školy, interní rodinné problémy s komunikací to neřeší. Naopak jsou ještě zvýrazněny kontrastem s rodinou Jakobovy sestry, kam se ústřední trojice vypraví na několikadenní návštěvu. Jakob si se sestrou velmi dobře rozumí, stejně tak Luca rychle najde společnou řeč se sestřenicí. Jen Pia jako by vhodného partnera ke komunikaci postrádala…

Linie příběhu odehrávajícího se v současnosti je přerušována Piinými vzpomínkami na dětství. Vyrůstala sice jako prostřední ze tří sester, ale o nejmladší sestru přišla při jakési tragické události, která sice nabírá stále konkrétnějších obrysů, přesto však zůstávají některé její okolnosti až do konce nejasné. Starší sestru Romi oproti tomu rodiče adoptovali, a byť v nové rodině materiálně nestrádala, jasně cítila ona i Pia, že mezi Romi a zbytkem rodiny zůstává určitá bariéra, zřetelná někdy více a někdy méně. Příliš tedy nepřekvapí, že hned na prahu dospělosti se Romi odstěhovala a se svou adoptivní rodinou přerušila styky.

Kořeny osamělosti

Ač má Pia manžela, syna a oba své rodiče, přesto se cítí osamělá. Mezi řádky občas probleskne téměř až závist, že Jakob se svou sestrou mají tak blízký vztah. Není snadné rozpoznat, zda se Pia utápí v sebelítosti či zda zážitky z dětství objektivně stojí za jejími problémy s komunikací. Překážky je schopna překonat jen občas, navíc často působením vnějších okolností: chvilkové sblížení s matkou je umožněno jen záchvatem mrtvice, který postihne otce, ochotu kontaktovat Romi vyvolá Lucovo náhle pronesené přání, aby teta strávila Vánoce v rodinném kruhu. Při tom dojde mezi sestrami k bezeslovnému setkání v závěru celé knihy, do kterého si čtenář sám může promítnout, co by si od jejich setkání přál – usmíření, porozumění, odpuštění.

Dětská nevinnost

Text stojí z velké části na jednoduchých větách či nepříliš rozvitých souvětích, tudíž si četba i v málo dějových pasážích drží poměrně slušné tempo. Jako červená nit se jím vinou úvahy nad tím, čeho jsou děti navzdory své často roztomilé až andílkovské vizáži schopny. Pia není zcela přesvědčena o tom, že incident s Alenou proběhl tak, jak jej Luca rodičům vylíčil, podobně vzpomínky na dětství po boku Romi lemují ne právě příjemné zážitky, které zhusta iniciovala právě Romi, ale ani samotná Pia není vždy bez viny. Nejasné zůstává i to, zda Romi nějakým způsobem nenese podíl na skutečnosti, že nejmladší sestra přišla o život. Potvrdí se snad veškeré Piiny obavy z dětské krutosti maskované fasádou nevinnosti, když po vánoční besídce Alena náhle není k nalezení a Luca tvrdošíjně odmítá připustit, že by měl s jejím zmizením co do činění?

Román Jessicy Lind ukazuje, že váznoucí mezilidská komunikace nemusí vždy jít na vrub přílišnému užívání moderních technologií. Nefungující či málo efektivní komunikace přitom může být problémem i v rodinách, které si neprošly tak dramatickými událostmi jako ta Piina. Nemusí se přitom zdaleka jednat jen o problém komunikace mezi dospělými a dětmi. Čtenáře-rodiče se sice kniha jistě dotkne výrazně více, ale sáhnout si do svědomí, co se komunikace s vlastní rodinou týče, by si po jejím přečtení měl každý.