Většina izraelských spisovatelů, jejichž texty můžeme číst v českém překladu, nás provází ulicemi Jeruzaléma (Příběh o lásce a tmě, Jidáš, Pan Mani, Mít s kým běžet), Šemi Zarhin přivádí své čtenáře na břeh Kineretského jezera, vodní plochy, která má mnoho jmen. Kineret, Galilejské moře či Genezaretské jezero, kibucy na jeho pobřeží a hlavně nudné město Tiberiada jsou kulisami bizarního pletence příběhů bez hlavního hrdiny.

Prvotina Šemi Zarhina (hebrejsky 2015) je rozsáhlý, hutný román, který stojí za to dočíst, i když by útlocitnější čtenář mohl mít chuť knihu na několika místech odložit. Je zalidněný nepříliš sympatickými, ale o to reálnějšími postavami dospělých a dětmi, které bez výjimky vzbuzují lítost. Román plný zraňujících a mnohdy nezdravých erotických vztahů je chytře vystavěn ve třech samostatných částech a nabízí trochu jiný pohled na Izrael a Izraelce mezi léty 1969 a 1983. Odehrává se daleko od kulturních center mladého státu, na břehu jezera, jehož hladina je na začátku příběhu „tak rozbouřená, až z toho ryby začaly létat, takže je možné projít se po břehu se síťkou na motýly a chytat je přímo ze vzduchu.“ (s. 10)

Vítr, který Tiberiadou fouká, má mnoho podob. Může být suchý, rozpálený, plný písku, nebo naopak zdravý a osvěžující. Tento vítr je víc než kulisou letního románu, který neustále mění tempo vyprávění, cyklí se a vrací v čase a kupí hromady detailů ze světa několika aškenázských i sefardských rodin žijících v jedné tiberiadské čtvrti. Nápadně detailní jsou v knize zejména popisy jídel, exotické recepty blízkovýchodní kuchyně, které se proměňují spolu s postavami. Jednoho krásného dne ale nepatří k aktuálně oblíbenému žánru kuchařek s příběhem. Vaření představuje v příběhu opakovanou cestou k osvobození se, kulinářství je zde uměním bez jakéhokoli přídechu snobismu či laciného hipsterství.

V rozhovoru pro deník Ha-arec (27. 5. 2011) Zarhin vzpomíná na své dětství v Tiberiadě a potvrzuje, jak klíčovou roli jídlo v místní kultuře mělo. „Maminka sedávala u nás, dělala z rybího masa kuličky a krmila svá kuřátka, tak moc se bála kostí. Ryby se vždy jedí potichu a soustředěně a je dobré mít po ruce baterku, jen pro jistotu. Okamžik, kdy dovolíte dětem, aby samy jedly ryby, je zvláštní iniciační rituál. Takové tiberiadské bar micva.“

Hlavní kuchařkou v knize je Ruchama, vytáhlá žena a intelektuálka, která vařit přestává pouze v momentě, kdy drží šivu, při níž oplakává zemřelou básnířku Leu Goldbergovou. Možná ještě nadanějším kuchařem se stává Ruchamin syn Šlomi, poněkud opožděný chlapec, jehož očima příběh sledujeme nejčastěji a který většinu času mlčí, protože buď nemá co říct, nebo rovnou záhadně ztratí hlas. V poslední, nejkratší části příběhu se vařečky ujímá „nový Chilik“, chlapec, kterého zplodil na přání strýce se svou nevlastní tetou Šlomiho otec. Tato překroucená varianta levirátního manželství jako by vypadla z jihoamerické telenovely – ne náhodou dochází k početí „nového Chilika“ v Argentině. Kdo vedle izraelské literatury sleduje také izraelské seriály, si jistě vybaví Shtisel a jeho argentinskou zápletku.

Autor hrdiny své tiberiadské ságy záměrně lehce zesměšňuje a vykresluje je téměř jako obyvatele zoo: je tu kudlanka, žena se sloníma nohama či jiná s dlouhým krkem. Některé motivy působí až pohádkově: dvě zlé sestry jsou potrestány třetí, dlouho vysmívanou a nechybí ani čarodějnice a nejrůznější kletby. Magická linie románu se jemně proplétá s reálným děním a je v ní něco velmi zemitého, starobylého. Spolu s poetickými pasážemi („Jsi jako báseň, napsaná v příliš mnoha časech najednou“, s. 363) a citáty z děl izraelských básníků vzniká překvapivá směs chutí, která mohla vzniknout jen v izraelské literární kuchyni.

Inzerované „velké dějiny Izraele“, tedy šestidenní a jomkipurskou válku, v příběhu téměř nepostřehnete. Daleko patrnější, přesto nenásilné, jsou v románu drobné kulturní postřehy o napjatém vztahu mezi sefardskými a aškenázskými židy a také mezi přeživšími šoa a těmi, jejichž rodiny byly holocaustem zasaženy nepřímo. Občasné hlasité výměny názorů se tak týkají především vnitropolitické situace a postav jako byla Golda Meirová, Menachem Begin, ale i obliby zpěváků jako Joram Gaon nebo Arik Einstein. Vedle reálných politiků, převážně Aškenázů, se v příběhu objevuje i fiktivní sefardská politička Tehila, členka (opět reálného) hnutí Černých panterů.

Román můžeme zařadit k sefardské větvi izraelské literatury, které jsou nejen v počtu překladů do češtiny stále v menšině. Tento typ literatury se možná středoevropskému čtenáři čte obtížněji, vyžaduje totiž jiný typ přemýšlení a pokory vůči jiným pravidlům logické výstavby textu, jeho koherence, patosu i zvláštního, groteskního humoru. Tím spíše je třeba ocenit citlivý překlad Alžběty Glancové. Zejména převedení řeči dětí a teenagerů do uvěřitelného jazyka těch, co dospívali v 70. letech, jistě nebyl snadný úkol, obzvlášť u explicitně erotických scén.

Jen je škoda, že text na knižní obálce kopíruje zřejmě texty z Amazonu či Goodreads, a proto se zde jedna z hlavních postav jmenuje Ella, nikoli Ela, jak ji známe z románu. Je to dost důležitý detail – Ela je totiž domácká varianta jména Jisraela, které dívce dali rodiče a které ona sama nesnáší a toto drobné pnutí ukazuje proměny vnímání Izraele a sionismu v první a druhé generaci po šoa. Přeložit letní román Šemiho Zarhina (nebo spíš Zarchina, což je přepis foneticky méně matoucí pro obdivovatele izraelské kultury, kteří vědí, že humus je spíš chumus) byla v každém případě dobrá volba nakladatelství Garamond, které už má na poličce izraelské literatury v češtině několik výrazných titulů.