Začnu propadákem: pro mne je to jednoznačně Brutalista Bradyho Corbeta. Asi nejvýstižnější charakteristika, která mne v souvislosti s ním napadla, je autorský film bez autora. Brutalista předstírá, že je uměleckým dílem se všemi nepravidelnostmi a mezerami, které si umělecké dílo může nárokovat, ale přitom tu chybí umělec, který by byl se svými otázkami, zkušenostmi a niternými posedlostmi důvodem, úběžníkem, ale také zárukou takového díla.

Chybí tu ono zásadní PROČ: proč byl film vůbec natočen? Osobní ambice režiséra není uspokojivou odpovědí.

Brutalista není ani dobře odvedený řemeslný film, který bychom si užili a šli domů. Na to se toho po nás, po divácích, chce příliš mnoho. Především, abychom po neúměrně dlouhou dobu zblízka sledovali utrpení hlavního protagonisty (Adrien Brody), který se nám po více než třech hodinách zprotiví natolik, že už ho nechceme nikdy ani vidět.

Všechno se tu zdá být nějak na oko, na efekt, včetně typografie titulků a patnáctiminutové přestávky. Záběry à la Tarkovskij, à la Pasolini.

O historii brutalismu v USA se nedozvíme nic, v tom směru scenáristé, Brady Corbet a Mona Fastvold, manipulují historickými fakty způsobem, který je zavádějící. Hlavní postava, maďarsko-židovský architekt László Toth je volně inspirovaná Marcelem Breuerem, který začínal jako návrhář nábytku v Bauhausu a proslavil se jako architekt v Americe (je mimo jiné autorem ikonické budovy Muzea amerického umění Whitneyové). Breuer se ale, podobně jako další prominentní profesoři a tvůrci ze slavné školy, dostal do Ameriky už v roce 1937 a udělal tam skvělou kariéru. Tóth naproti tomu přijíždí do Ameriky až po válce, poté co prošel koncentračním táborem Buchenwald. Je anonym, nikoho jeho modernistické vize nezajímají, nikdo mu nerozumí. Začíná od nuly jako chudý, traumatizovaný a drogově závislý přistěhovalec. Jeho žena (Felicity Jones) je rovněž drogově závislá. Amerika se vůči přistěhovalcům ukazuje jako nepřátelská, plná přetvářky, antisemitismu a úskoků. Dobro má svou odvrácenou, ošklivou tvář. O architektuře se také nic nedozvíme.

Je to koktejl, do nějž je namícháno cokoli, co by mohlo připoutat pozornost: sex, homosexualita, drogy, židovství, sionismus… a na konci toho všeho se skví, jako izolepou přilepený, výchovný happy end.

Naštěstí Konkláve, Bob Dylan: Úplně neznámý aniEmilia Pérez si na nic nehrají.

Na rozdíl od Brutalisty, připomínajícího porouchaný stroj, jež s velkým řevem vypouští oblaka dýmu, ale nehýbe se z místa, je Konkláve Edwarda Bergera jako dobře promazaný hodinový strojek. Prodává se jako politický thriller, což sedí jen trochu, řekněme, že je to spíš napínavé psychologicko-sociální drama. Vše je tu v míře, vše má svoje místo, divák se může spolehnout, že ho tvůrci nenechají na holičkách: ať na úrovni scénáře, herectví (Ralph Fiennes je můj favorit), obrazů, nebo rytmu. Střihač Nick Emerson by si určitě zasloužil cenu, stejně jako kameraman a scenárista. Už jen pro ten závěrečný zvrat, který tu bohužel nemohu prozradit, ale jemuž několik z nás v kině spontánně zatleskalo.

Bob Dylan: úplně neznámý není filmařsky až tak rafinovaný, ale i tak si užijeme výkon Timotée Chalameta (můj druhý favorit) a dalších skvělých herců, hudbu Boba Dylana, Joan Baez a celou tu idealistickou atmosféru folkové scény v první polovině šedesátých let, na kterou není možné dnes, a zvláště dnes, hledět jinak než s láskyplnou nostalgií. Sám příběh Dylanových počátků v New Yorku (film končí v roce 1965, kdy Dylan zaměnil akustickou kytaru za elektrickou) je vykonstruovaný trochu až příliš literárně. Vezměme si třeba scénu, kdy Joan Baez náhodou během noci, kdy vrcholí karibská krize a Amerika se připravuje na jadernou katastrofu, zabloudí do baru, kde zrovna hraje Bob Dylan. Nebo scénu z festivalu v Newportu, kdy Pete Seeger málem vezme na elektrickou aparaturu sekeru. Ta doslovnost ale nakonec nevadí, divák odchází potěšen, pobrukuje si a doma si ještě několik dní pouští Dylana. Mimochodem, doporučuji obohatit si zážitek z tohoto snímku dokumentárním filmem Martina Scorseseho o Dylanově turné v polovině sedmdesátých let Rolling Thunder Review, který je k vidění na Netflixu.

A Emilia Pérez: Určitě můj favorit na Oskara za hudbu, ale asi i na herečku v hlavní roli. Neurazil by mne ani Oskar za režii, scénář nebo střih (pokud by ho nedostal Nick). Bohužel, Carla Sofía Gascón, která za roli Emilie dostala cenu v Cannes, tentokrát nejspíš odejde s prázdnou. Ne proto, že by si Oskara nezasloužila, ale kvůli svým hloupým výrokům na sociálních sítích, které ji předem diskvalifikovaly. Také režisér Jacques Audiard čelil vlně kritiky, hlavně ze strany Mexika, jež se cítilo dotčeno způsobem, jakým bylo ve filmu zobrazeno (Mexiko říká „zneužito“). Pohádka pro dospělé o drogovém baronovi, který se po změně pohlaví stane nástrojem dobra, si však podle mne může dovolit kroutit realitou. Na rozdíl od Brutalisty tu totiž nechybí ono základní PROČ, naopak je naprosto zřejmé.

V nominacích na nejlepší zahraniční film mi chybí Zelená hranice Agnieszky Holland, ale i tak zde mám svého favorita: Semínko posvátného fíkovníku.

Iránský režisér, od minulého roku exulant a statečný člověk Mohammad Rasoulof tu v příběhu o ztrátě morální integrity a strachu, který jednoho funkcionáře režimu nakonec obrátí proti vlastním dcerám a manželce, dokazuje skoro nemožné: zpracovat umělecky události, které se odehrávají právě teď. Konkrétně povstání íránských dívek a žen, jež vypuklo po násilné smrti studentky Mahsy Amini v roce 2022 a trvá v podstatě dodnes. Film v sobě spojuje kvality mrazivého dokumentu, kde se používá autentických, na telefony natočených záběrů policejního násilí s napínavou detektivkou, psychologickým dramatem a uměleckou alegorií.

Nakonec mám dojem, že čím složitější realitu žijeme, tím lepší se točí filmy. Možná je filmový průmysl opravdu na dobré cestě stát se baštou občanské statečnosti, empatie a svobody, jak jej k tomu před pár dny v Los Angeles, při přebírání ceny herecké unie za celoživotní dílo, vyzvala svým stále mocným hlasem neporazitelná a krásná sedmaosmdesátiletá Jane Fonda.