Že budu někdy obdivovat „zelené mozky“, tak to bych o sobě tenkrát, když jsem s opravdu malou dobrovolností vojančil na vojenské katedře FF UK, opravdu nikdy neodhadl. A přece je to tak. Řehka, Foltýn, Pavel, Černochová, Zelinka… a spousta dalších jmen, která jsou s naší moderní armádou nějak spojena, ale já je neznám, a to někteří zemřeli nebo byli zmrzačeni na zahraničních misích. Aspoň vím, že tam jsou nebo byla a mají a měla dobré nositele.

Možná to tady už někdo napsal, a tak se jen přidávám: česká armáda je supr. Důvěryhodná smysluplná instituce, která ví, co chce a co pro to dělá. 

Jasně, a teď zážitky z vojny. Mám modrou, přiznávám bez mučení, poněvadž plnohodnotná dvouletá vojna za bolševika byla pro mě jako vyděšeného citlivku nepředstavitelná. Modrou bych asi nedostal, kdyby nebylo sametové revoluce a změny režimu. Pak to bylo snadnější. Migrenik od nějakých pěti let to už před devětaosmdesátém zkoušel na migrénu a na vojenské správě Karlovy Vary se mi vysmáli. Jasně, zeleného mozka nikdy nebolí hlava, poněvadž v ní nic není. 

Myslím, že Jiří Peňás si z vojenské katedry (on byl o rok výš) pamatuje víc než já. Já byl srab, co se třásl, když podplukovník Brabec řval své oblíbené „Já nehodlám…!“, aniž by dodal, co nehodlá. Prostě jsem se ho bál, paviána s placatým mozkem pod placatou čepicí. Nechtěl jsem být vidět a on mě většinou neviděl, a když už si všiml nějaké mé chyby, vymluvil jsem se anebo prostě stál v pozoru a mlčel, abych nebyl potrestán. A hanebně jsem se smál, když zupák spílal Martinu Putnovi, že neumí pochodovat, a někdo vedle mě zašeptal, možná to byl Hopík, že pochoduje jako Peabody, což je komická postava z románu Jak jsem vyhrál válku. 

Nenávist k vojsku se znásobila, když jsme vyjeli na Doupov střílet (výborná změna proti drilu v Motole, kvůli němuž jsme museli na kolejích Větrník vstávat ve čtyři – už to byla vražda). Už nevím, kdo s těmi samopaly tam ležel vedle mě ani jak se ten kvér jmenoval, AK něco? Působil obstarožně, ale fungoval smrtelně. Mohli jsme střílet jednotkou nebo dávkou, já v klidu po náboji a toho svého Američana imperialistu jsem složil a náboje ještě zbyly. A kolegáček vedle dal dávku, ale plechový nepřítel pořád stál. Takže jsem zamířil vedle a vystřelil jednou dvakrát, jenomže tentokrát jsem se netrefil. A najednou nade mnou řve podplukovník Brabec, co si to dovoluju plýtvat municí. Pípl jsem, že mi to nedalo, když už já svůj terč složil, a Brabec na to, ať teda skosím i ten druhý. Jenže já už se klepal jak sulc, a když jsem na pokyn vyprázdnil zásobník, netrefil jsem ani jednou. Brabec udělal chm a nechal nás být.

Pak přišla revoluce, ale vojenská katedra jela dál a musela být ukončena. 

Takový malý muž, jehož jméno si nevybavím, nám dělal vedoucího důstojníka přes pohyblivou techniku, k níž jsme patřili. V BVP jsem seděl všehovšudy dvakrát a bylo to strašné, vedle migrén a strachu z výšek trpím i klaustrofobií. Jeden kluk, co tam s námi potmě seděl, řekl hned, jak za námi zaklapla ta železná dvířka, že až nás trefí Tomahawk, spečeme se všichni dohromady a dohromady nás taky pohřbí, poněvadž tu připálenou pizzu nikdo nebude oddělávat od sebe na klínky. (Tady bych chtěl připomenout, že pizza ještě nebyla běžná, ale my, co jsme měli přístup k VHS, jsme znali Freddyho Kruegera z hororů z Jilmové ulice, jemuž se přezdívalo Pizza-face.) No a tenhle pididůstojník, ještě menší než já, mě pak zkoušel z toho, kudy se lije nafta do BVP, kterým jsme jako kanonenfutr měli být teoreticky převáženi. Hledal jsem a hledal a pak jsem nějakou krytku našel a zvedl ji, pyšný, že jsem to našel. A on řval, že tam ne, že tam se lije olej, a pak si uvědomil, že studenti jsou najednou páni, a nějak to zaretušoval. A kapitán Míča (jistě si umíte představit, jak se mu přezdívalo, ale on nebyl z těch zelených hlav nejhorší případ) se mě pak ptal, když jsem končil zkoušku, jestli mi stačí dvojka, tj. desátník. A já bral desátníka všema deseti.

Vojenské nebezpečí pro mě skončilo po studiu v Oxfordu, kde jsem podléhal astmatu, aby to bylo přehodnoceno na panické ataky a taky ztrátu sluchu na obou uších. Tehdy dvanáct a deset procent, což jsem si způsobil tím, že namísto chození na koncerty Blue Effectu, pak konečně na Depeche Mode, jsem poslouchal do sluchátek Brucknera a Brucha, Mahlera a Janáčka a ty jejich bomby mi ten sluch vzaly. 

Za tu oběť jsem dostal modrou a je to paradoxně spravedlivé.