Nový román Miloše Urbana se nese ve znamení proměny poetiky. Už žádné panoptikum prazvláštních postav provázené stříkáním krve na pražských jatkách, ale introspekce do mysli a duše nemocného starce. Díky této hlavní postavě, a vypravěči v jedné osobě, sice není nouze o bizarní situace, ty ale vzbudí spíše hořký úsměv.
MU
Miloš Urban
Tak já rovnou předem řeknu, proč to píšu. Obdivuju naši armádu, přestože vím, že já bych se k ní nikdy nedal. Chybí mi potřebná odvaha a taky mám neurotickou představivost.
Já to sice odsuzuji, to vypouštění kol SUV, ale taky to chápu. Mlaďoši chtějí něco změnit, chtějí být radikální, aspoň občas. Taky jsem to kdysi chtěl. Natřít města nabílo, sypat peníze do Ohře, poněvadž by nemusely být potřeba.
Jenže už moc není. Na úvod oblíbené entrée: Já teda rozumím fotbalu jako koza petrželi, ale…
Ve svém nejnovějším románu se Miloš Urban snaží spojit prostor prvorepublikové Prahy, zvláště pak holešovicko-bubenských jatek, s plejádou podivných postav a kriminální zápletkou. Ne vždy se mu to však daří.
Je těžké psát něco za strašlivé války, ale vzpomínky se snad napsat dají. Myslím si, že všecky vzpomínky jsou relevantní. Jako urboomer budu nerelevantní pro spoustu mladých zářivých lidí, ale s tím jsem srozuměn.
Rozmohl se nám tady… Ne, to není dobrý začátek. V poslední době mě pobavila debata o dokumentu, kde hraje sám sebe študovaný steroidista s kritickým myšlením a velmi schopný diskutér. Já ten film neviděl, ale asi z něj vyplynulo, že třeba pomáhat partnerce s dítětem a v domácnosti tento feminista nedokáže nebo nechce.
Není moc pravidelných čtenářů současné české prózy, kteří by nezaregistrovali, že Miloš Urban vydal před nedávnem nový titul. Zvlášť když se jedná o další z řady autorových „černých“ románů, jimiž si dosud získal nejvíce fanoušků. Kar nabízí mnohé z toho, na co jsme u Urbanových knih zvyklí. Navíc se odehrává v Karlových Varech, kde strávil autor podstatnou část mládí…
V nejnovějším příběhu se Miloš Urban pohybuje v naší každodennosti, ve světě sociálních sítí a komunikace pomocí digitálních médií. Zachycuje emocionální plochost těchto interakcí i potřebu kompenzace neuspokojivých skutečných vztahů. Jeho hrdinové, studentka a amatérský fotograf postupně odhalující její půvaby na svých snímcích, nejsou ničím zvláštní, dokud se pod „jejich“ fotografiemi nezačnou objevovat uznalé komentáře.
Nový román Miloše Urbana vznikl v rámci multižánrového projektu Urbo Kune, což v esperantu znamená společné město. Ideu dokonalého sídla Urban dle svých slov „zalidnil příběhem“ a oživil tak vize, které během dvou let navrhovali čeští a slovenští studenti architektury.
Nová kniha spisovatele, překladatele a nakladatelského redaktora Miloše Urbana, úspěšného autora řady románů, vydávaných Argem v nezaměnitelné grafické úpravě Pavla Růta, nese název Přišla z moře a hlásí se k noirové odrůdě detektivního žánru. Přestože příběh o tom, jak český žurnalista v Anglii ke štěstí přišel, vskutku nepostrádá detektivní zápletku, za dílo noirové, ba ani za plnohodnotnou detektivku jej označit nelze.
Miloš Urban je v českém prostředí dosti výjimečným druhem spisovatele, který s úspěchem překračuje hranice takzvané vážné a oddechové literatury. Tentokrát napsal ryzí kriminální román, thriller trochu starosvětského typu, v němž nejde ani tak o odhalení pachatele jako spíše o to, co všechno dokážou zprvu bezúhonné postavy spáchat.
Objemný svazek s názvem Praga piccola na sebe upozorní už svou výraznou obálkou. Další zvláštností Urbanova nového románu, spadající již do oblasti kompozičních prostředků, je zarámování celého textu – jak naznačuje již podtitul a posléze objasňuje úvod – jako „románu podle zápisků Bertolda Neumana“. Ponechme stranou otázku, zda se nejedná jen o další z autorových proslulých mystifikací, pro čtenářský zážitek z knihy ani její hodnocení není znalost pravdivého stavu věci nikterak podstatná.
Po třech letech se čeští čtenáři konečně dočkali dalšího románu z pera Miloše Urbana. Třísetstránková kniha s tajemným názvem Boletus arcanus, která na první pohled překvapí spisovatelovy příznivce nepřítomností podtitulu, představuje v kontextu autorovy románové tvorby určité novum hned v několika směrech.
V kontextu současné české literatury je černo-červený hlas Miloše Urbana jedním z nejoriginálnějších a nejlépe rozpoznatelných.
Příběh, který nám tentokrát Urban vypráví, je vlastně českou variantou story o tajemném Jacku Rozparovači, jenž v temných uličkách Londýna mordoval prostitutky. A protože ke klíčovým rysům Urbanovy poetiky nepatří jen kombinace atraktivního děje, pitoreskně hrůzostrašného tématu a aktuálních politických asociací, ale také začlenění příběhu do zcela konkrétního prostoru, stál jako autor před úkolem, jaké prostředí pro tento příběh zvolit.
Jak naznačuje nastíněný půdorys zápletky Urbanova románu, čeká na jeho čtenáře dobrodružný příběh odvíjející se v rychlém tempu, který hlavního hrdinu strhává s sebou jako rozvodněná řeka.
„Zaplatíš mi ještě jednu láhev.“ Luskl jsem na Belisara a ten už věděl. Zapálil jsem si malou anglickou dýmku, nacpanou už z domova. Opatrné bafání kašel nespustí.
Také zde nacházíme prvky nadpřirozena naroubované na současný neromantický svět, podivínské postavy trpící nejroztodivnějšími obsesemi i štědrou dávku motivů a scén erotických – na všechny tyto znaky je v podstatě odkázáno už v samotném podtitulu.
Motto Dva a jedna je dvacet jedna značí komplikaci, pokus o nestandardní cestu, o vymknutí se zavedeným postupům. Z okolností románové historie Miloše Urbana však vychází stále ono tradiční fádní, očekávatelné počítání, že dva plus jedna jsou „jen“ tři.
Skládanka detektivního příběhu je smontována velmi šikovně, jen motiv vrahů není úplně racionální, což by u Urbana nikdo ani neočekával a rozhodně to není na škodu. Také celkový obraz knihy je velmi dobře propracován, nálada je velmi kompaktní, barev se vyskytuje málo, stejně jako Sedmikostelí je i Stín katedrály velmi "gotickým".
Miloš Urban nás před pár lety v Sedmikostelí provedl po zmizelém Novém městě pražském a odhalil jeho zvláštní poetiku. Nyní svůj autorský pohled upřel na venkov, k vrchu Vlhošť nedaleko České Lípy, ovšem rukopis zůstává nezaměnitelný.
Miloš Urban si dokáže se svými knihami vyhrát nejen po stránce grafické (obálku analogickou ke krabičce sirek a všechny ilustrace mu dělal Pavel Růt), ale i tematické... Jeho poslední román Paměti poslance parlamentu nabízí po obrozenecky fabulativní Poslední tečce za rukopisy, gotickém románu ze současnosti Sedmikostelí a po ekologicky a do zelené barvy laděném Hastrmanovi opět něco jiného...
Skvělý román Josefa Urbana má velice ironický název Poslední tečka za Rukopisy. Kniha se dotýká i závažných a hlubokých témat, s nimiž se potýká současná literární kritika a teorie, aniž by však nějakým způsobem svůj žánr zrazovala.
Nový román Miloše Urbana, „spoluautora románové mystifikace“ Poslední tečka za rukopisy, se k dlouhé tradici temných příběhů sklonků století přihlašuje už svým podtitulem: Sedmikostelí, gotický román z Prahy.
