Paralelní román, jak zní podtitul nového opusu Miloše Urbana, je specifický produkt a experiment. Autor jej napsal coby součást multižánrového projektu Urbo Kune, což v esperantu znamená společné město. Ideu dokonalého sídla Urban dle svých slov „zalidnil příběhem“ a oživil tak vize, které během dvou let navrhovali čeští a slovenští studenti architektury.

Zbraslavský kamenolom se v románu, odehrávajícím se v nepříliš vzdálené budoucnosti, stal membránovým městem a metropolí Spojených států starého kontinentu. Uzavřenost prostoru koresponduje s uzavřeností jeho obyvatel, respektive zaměstnanců, kteří se starají o chod a rozvoj projektu, jenž od svého vzniku nedokázal naplnit vlastní ambici stát se centrem a živým organismem, jak tomu u metropolí bývá. Do tohoto světa, o jehož ideu a realizaci se zasloužil podnikatel s filantropickými sklony Zikmund Kůn, je pozvána i ústřední postava – antikvář Mikuláš Jelen. Jeho prostřednictvím se čtenář seznamuje nejen s geopolitickou realitou, ale i nitrem polis, do níž byl Jelen pozván s nabídkou sestavit reprezentativní knihovnu.

Urban podobně jako ve svých posledních románech zůstává i tentokrát věrný civilnímu věcnému stylu s četnými dialogy. Na rozdíl od některých předchozích děl, v nichž nebyla nouze o kriminální zápletky a nečekané zvraty, odvíjí se tentokrát dějová linie velmi zvolna a značný prostor je věnován líčení toho, jak se hlavní hrdina seznamuje s komplexem Urbo Kune. Orientaci v prostoru města čtenáři ulehčují četné vizualizace a průřezy jednotlivými sloty, z nichž je město, vystavěné v jizvě vzniklé po mnohaleté těžbě kamene, zasazeno.

Trpělivý čtenář se pochopitelně dočká i gradace příběhu, byť minimálně jedna ze zápletek je od jisté chvíle očekávatelná, podobně jako její rozuzlení. Vrchu tak nabývají paralelní světy, které čtenáři sci-fi (mezi něž autor recenze nepatří) dozajista znají z mnoha jiných děl.
„Představte si velký třesk, víte, co to je? Ano, jistěže víte. A z epicentra třesku letí dvě megabubliny, dva vesmíry odpálené z jádra nabitého multigalaktickou energií. Země a Vrotne. Pohybují se tak rychle, až se zploští. Jsou to dvě plochy letící vedle sebe. Ty plochy se v jistém bodě zakřivují, čas a pohyb nejsou lineární. Ploché bubliny se dotknou. Přiletí a zase odletí. A pak zase přiletí. Je možné mezi nimi projít“ (s. 340). V souvislosti s paralelními entitami lze zároveň alespoň naznačit, že na scénu se vrátí postava Romana Ropse, známá z několika předešlých románů, a objeví se i figury, na jejichž alter ega lze ve veřejném prostoru narazit již dnes (např. zpěvačka Anděla Tscherná).

Devízou, ale zároveň neuralgickým bodem knihy je aktuálnost, skrze niž jsou nahlížena témata na jednu stranu nadčasová, zároveň však zcela současná. Možnost vyslovit se k nim, byť prostřednictvím fikce, je lákavá a nebezpečná. Lákavá jednoduchostí, s níž lze problémy pojmenovat, popsat a vůbec poukázat na ně, nebezpečná tímtéž, neboť z logiky věci absentuje odstup a vědomí širších souvislostí. Po angažovaném umění vyjadřujícím se k soudobým problémům prahla v minulosti řada režimů. Jak takováto díla obstála, ukázal ponejvíce čas. Narážky na euroskepticismus i ekonomické uprchlíky, které se v textu objevují, tak mohou být po pár letech nesrozumitelné a nicneříkající. Na druhou stranu, jak praví jedna z postav v apologetice věnované Urbo Kune, potažmo Eurosvětu, jehož má být město zosobněním: „… normálním lidem je jedno všechno, co je přesahuje. I proto to krachlo. Mlčící většina jako zabiják idejí“ (s. 21).

Samotný koncept, pro který je román toliko jednou z výsečí kruhu naplněného dalšími díly pod hlavičkou Urbo Kune, musel být pro autora výzvou a jhem zároveň. Ambivalence mantinelů daných ideou projektu a potenciálu, který by se rozkročil šířeji, případně jinam než nad vltavské údolí u Zbraslavi, dala vzniknout paralelnímu příběhu dvou světů, jejichž společnou koexistenci zajišťuje „soubor nabytých znalostí a zaznamenané fantazie“ (s. 339)… Urban se účastí na experimentu Urbo Kune ničemu a nikomu nezpronevěřil a odvaha jít s kůží na trh se cení. Paralelní román v rámci jeho tvorby nevyčnívá, ale za přečtení stojí, neboť není od věci podívat se na sebe „jinak“.