Urbanova Továrna je „fakt maso“
Ve svém nejnovějším románu se Miloš Urban snaží spojit prostor prvorepublikové Prahy, zvláště pak holešovicko-bubenských jatek, s plejádou podivných postav a kriminální zápletkou. Ne vždy se mu to však daří.
Miloš Urban (*1967) rozhodně nepatří mezi nové či neznámé tváře české literární scény. Nejnovějším románem Továrna na maso (2022) navazuje na své předchozí knihy Sedmikostelí (1998), Stín katedrály (2003) či Lord Mord (2008), které jsou podobně jako aktuální titul zasazeny do staré Prahy a žánrově balancují na hraně thrilleru, hororu a krimipříběhu.
Protagonistou Továrny na maso je excentrický inženýr Leon Hebvábný, pragmatik s vlasy, které si nikdy nenechá zkrátit více než po lalůčky uší. Tento motiv není samoúčelný. Hebvábný byl schopen vyhnout se narukování do války tím, že o sobě prohlásil, že je žena, a to rovnou svatá Brigita Švédská, čímž si vysloužil dočasné umístění v bohnickém ústavu, kde si užíval intelektuální diskuse o Freudovi, psychosexualitě a jiných dobově populárních pojmech. Autor přitom čtenáře nechává na pochybách, zda je Leonovo prohlášení opravdu výsledkem pouhého hrdinova pragmatismu, či se v něm projevují jeho skutečné pocity; manýra ohledně účesu je jedním z prvků, které čtenářovu nejistotu podporují. A také, jak si čtenář záhy uvědomí, tím Urban připravuje půdu pro pozdější dějovou linku. Po dokončení studia techniky se Hebvábný dostal do firmy Reklamo, kde se začal věnovat světelné reklamě. Když má jeho žena Blanka nastoupit do zaměstnání jako sekretářka na jatkách, uvede ji do jiného stavu. A právě Blanka mu zprostředkuje jeho současnou pozici. Inženýr Hebvábný se tak stane vedoucím oddělení propagace na holešovicko-bubenských jatkách a pro tento podnik žije možná ještě více než pro rodinu.
Jeho konformním způsobem života zamíchá žena, která se přijde ucházet o místo sekretářky, když se ta původní chystá na mateřskou dovolenou (téma mateřství zde nejen posouvá děj, ale do jisté míry funguje i jako motiv, který čtenáři pomáhá rozpoznat heterosexuální ženu). Darja Kopecká je žena výrazného vzhledu a sebejistého vystupování, kterým Hebvábného okouzlí natolik, že ji zaměstná. Je také herečkou v avantgardně zaměřeném kabaretu La lune et le monstre, jenž si svým programem později vyslouží i pozornost policie. S Darjou Kopeckou přichází jak kriminální zápletka, tak linie románu zaměřená na genderovou problematiku. Nedlouho poté, co Hebvábný svou ženu s Darjou Kopeckou podvede, navštíví její divadelní představení. V románu pak čteme: „Na jevišti zůstávají Lea s Hanou. Lea se rozpláče, líčidla jí stékají po tvářích. Vyplašená Hana se ptá, co se děje, vždyť vše dobře dopadlo. A Lea objasní jí i divákům, jak to s ní je doopravdy: má ženské tělo, líbí se jí muži, ale sama se cítí být mužem, navždycky uvězněná sama v sobě.“ (s. 149) Po tomto vystoupení s Darjou přichází poněkud bezúčelná, nicméně přímo kaleidoskopická přehlídka homosexuality, transsexuality, exhibicionismu, voyeurství apod. Až je toho na inženýra Hebvábného, stejně jako na mnohé čtenáře, trochu moc.
Kriminální zápletka se pojí se společností česko-německého podnikatele Axmanna, jenž navrhne vedení jatek spolupráci se svou společností. Smlouva, kterou pražská jatka na Hebvábného doporučení uzavřou, však není tak výhodná, jak se původně zdálo. S dobytkem se začíná nepoctivě obchodovat, maso při transportech mizí, a v kafilerii na Maninách jsou dokonce nalezeny ohořelé lidské kosti. Inženýr Hebvábný se do spiknutí zaplétá více a více, což má neblahé důsledky jak pro něj, tak pro jeho rodinu.
Vybudovat atmosféru se Urbanovi daří různě. Jatka, která stojí v centru vyprávění, jsou vykreslena se všemi atributy – s jejich organizací, řezníky a ostatními pracovníky, ale především s všudypřítomným smradem a vyděšeným bučením poráženého dobytka. Ráz staré Prahy se však Urbanovi už tolik nedaří. Až na pár výjimek, které působí dobově autenticky (většinou se jedná o činnosti postav odpovídající životu za první republiky: např. výběr a úprava kostýmů na dětský maškarní bál, diskuse na rodinných setkáních na téma nové národní republiky a postavení žen apod.), je atmosféra budována především pomocí jmen a značek. Vedle názvů filmů (např. Otrávené světlo nebo Americká Venuše, kterou se Hebvábný inspiruje a chce dle ní vytvořit vlastní reklamní film), jmen herců a hereček (Karel Lamač, Anny Ondráková, Ester Ralston, Ford Sterling ad.), divadelních a kabaretních tvůrců (zde se objevuje např. Vítězslav Nezval či Karel Teige) nebo značek a modelů aut prostupují celým textem i další známé osobnosti a místa, které děj zasazují do první republiky. Jedním z proslulých jmen, jehož nositel se v textu jako postava více prosazuje, je nejvyšší kriminální rada Vaňásek, který se stal předobrazem známého rady Vacátka z povídek Jiřího Marka a seriálu Československé televize Hříšní lidé města pražského.
Celý text je vystavěn na střídání jednotlivých složek díla – popisů jatek, rodinných chvilek, genderového aspektu a řešení kriminální zápletky. Toto střídání však nepůsobí vyrovnaně a textu výrazně ubírá na koherenci. Výsledkem je román na pomezí několika žánrů, což je v dnešní době čtenáři i kritikou zajisté žádané, ale v tomto případě mu to spíše škodí, než prospívá. Textu na kvalitě také ubírá ona genderově zaměřená linie. To, co by mohlo být dost dobře satirou, bohužel vyznívá jako snaha zavděčit se současnému trendu. Je také škoda, že postavy nejsou hlouběji psychologizované – čtenář je někdy postaven před určitou informaci či situaci a nutně se musí ptát nejen jakým způsobem se tam ocitl, ale především jak tam dospěla ona postava. Urbanova kniha je plná potenciálu, který autor bohužel nevyužil naplno.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.