Prozaik Miloš Urban patří k zavedeným českým autorům. Publikuje už od přelomu tisíciletí, kdy jeho prvotina Poslední tečka za rukopisy, vydaná pod pseudonymem Josef Urban, jako by předznamenala typické prvky jeho tvorby. Historické motivy, postmoderní hra s reáliemi, bizarní a erotické motivy doplněné často kriminální zápletkou či zákoutí našeho hlavního města, to byla cesta, kterou se Urban pravidelně vydával ve svých dalších dílech, ať už se jednalo o zfilmovaná díla Santiniho jazyk a Hastrman, nebo o jeho předposlední román Továrna na maso. Nyní však jako by až na hru s reáliemi a Urbanův oblíbený prostor Prahy, tentokrát především Letné, nezůstalo nic – přišel totiž Dr. Alz a všechny předchozí vzpomínky vymazal, stejně jako se to stalo protagonistovi nejnovějšího románu.

V něm je nabídnuta možnost nahlédnout do deníkových zápisků Gustava Molitora, bývalého nakladatelského redaktora, nyní důchodce stiženého Alzheimerovou chorobou. Postupně se v těchto deníkových zápisech odkrývá jeho bývalý život, respektive značně nespolehlivé vzpomínky na něj, které jsou postupně a v různé míře korigovány podle toho, na který útržek ze života si zrovna vzpomene, nebo co na pravou míru uvedou jeho blízcí. V druhé linii je poté možné sledovat postupný rozvoj Alze nebo Alzáka, jak své nezvratné diagnóze Molitor familiárně říká. Díky tomu čtenáře nejenom pobaví vtipné situace, do kterých se kvůli své dezorientaci protagonista dostává, ale také dojme těžký úděl blízkých pečujících osob, v tomto případě hlavně dcery Adély, které ovšem Molitor někdy – a to přeneseně i doslova – nemůže přijít na jméno.

Vyprávěcí perspektivou první osoby, zpravidla hlavního hrdiny románu, stejně jako současným hovorovým jazykem, kterým je tato kniha psaná, zůstává Urban v bezpečných, už mnohokrát osahaných, vodách. Co ale zaujme, je „upozornění redakce“ umístěné hned za autorskou tiráží, v němž se tvrdí, že text nebyl na přání pisatelovy rodiny za účelem zachování autenticity deníkových záznamů jazykově upraven. Toto upozornění, které má evokovat autenticitu Molitorových zápisků, připomíná autorovu prvotinu Poslední tečka za rukopisy, v níž se Urban pro změnu pokoušel text prezentovat jako literaturu faktu. Tato hra na autenticitu textu je sice už mírně okoukaná, ale pořád efektní, zvláště v tomto případě.

Ovšem nejedná se o jediný prvek, který připomíná postmoderní hravost. Jak bylo výše naznačeno, vypravěč je značně nespolehlivý, už kvůli své diagnóze. A je velmi zajímavé pozorovat, co všechno si z kultury vybavuje a v jakých kontextech tyto vzpomínky zaznívají. Molitorovy zápisky lze tak v jistém plánu číst rovněž jako vlastní trénink paměti a schopnosti na základě indicií správně dešifrovat obrovské množství narážek, které jsou – jak je podmíněno původní Molitorovou profesí nakladatelského redaktora – převážně z kulturní branže. Například ve výzvě „Promlouvej, paměti, nebo radši drž hubu“ (s. 36) tak může pozorný čtenář objevit aluzi na memoáry Vladimira Nabokova (v originále jako Speak, Memory, u nás Promluv, paměti, nakl. Argo), podobně jako ho může pobavit vypravěčova poznámka na stránce 78 o tom, že v autě značky Honda „jezdil primář Blažej v seriálu Sanitka“. Podobných narážek na různomediální kulturní artefakty je v románu mnoho, tato hra se čtenářem, který – pokud se do ní rozhodne pustit – musí být pořád ve střehu a snažit se tyto narážky nejen odhalovat, ale také je srovnávat s realitou ve světě aktuálním, může připomínat například Sedmou funkci jazyka Laurenta Bineta.

Ale i pokud se čtenář rozhodne, že ho ověřování faktů a dohledávání knih a filmů nezajímá, pořád mu román nabízí svou hlavní, vážnější linku, když otevírá citlivé téma závažných psychických onemocnění, zvláště stařecké demence. Sám hlavní hrdina se s touto diagnózou velmi obtížně smiřuje, snaží se průběžně nalézt jakékoliv důkazy pro to, aby sám sebe přesvědčil, že touto nemocí netrpí, případně že to s ním není tak hrozné, jako to bylo s jeho babičkou, která se ho, patrně již ve stavu velmi pokročilé demence, pokusila otrávit plynem. Proto také jakékoliv správné vybavení si faktu či správné vykonání jednoduchého úkonu chápe protagonista jako malé vítězství nad Dr. Alzem, které mu člověk upřímně přeje. Ovšem jak deník postupuje, čtenář může pozorovat, že o tyto schopnosti postupně přichází. A opět je to výzva pro čtenáře-pozorovatele, protože vzpomínka z osobního života, která je na jedné straně prezentována jako nezpochybnitelný fakt, jejž si protagonista jasně vybavuje, se za dalších dvacet stránek objevuje se stejně přesvědčivým dovoláváním se pravdivosti a nezpochybnitelnosti, jen tedy s úplně proměněnými reáliemi. Vzniká tak neustálé napětí založené na nejistotě čtenáře, co je vlastně pravda, co blud, a jaký život má tudíž Molitor za sebou.

Právě tyto pasáže, kde se nemoc projevuje pouze mezi řádky, účinkují velmi silně jako memento mori namířené na čtenáře, protože toto plíživé zapomínání, které na rozdíl od vypravěče může čtenář s odstupem pozorovat, působí ještě nebezpečněji než výrazné fyzické projevy demence, které si Molitor zpětně uvědomuje. A s ním si problémy uvědomuje později i čtenář. Kniha obsahuje několik pasáží, v nichž se z běžného dne, kdy Molitor jak ze svého, tak čtenářského pohledu vše „zvládá“, naráz stane problematická situace, z níž se občas nedokáže sám dostat. Ani vypravěč, ani čtenář nejsou schopni jednoznačně dešifrovat „bod zlomu“, kdy se již protagonista propadl z reality do svého vlastního zmateného světa. Čtenář propad zjistí, teprve když už je protagonista v tomto světě zabořený až po uši. Právě tato pozorování na materiálu vzpomínek postiženého, který přiznává až ex post (a to ještě pouze někdy), že něco nezvládl, zapomněl či se někde ztratil, odhalují jeho zdravotní problémy ve skutečné syrovosti.

Ovšem kromě sondy do mysli samotného pacienta s Alzheimerem román nabízí i druhotné zobrazení osudu pečujících osob. Ty se sice v proudu Molitorových zápisků vždy spíše mihnou, zjeví se jako deus ex machina, aby ho zachránily ze situací, do kterých se dostal (případně aby vyrobily podmínky pro vznik nových problematických situací), ale i tak zanechají výraznou stopu. Jedná se hlavně o dceru Adélu, i přes nepřímou charakteristiku skrz vypravěčovo omezené vidění velmi přesně zachycenou matku-samoživitelku, příslušnici sendvičové generace, která musí vybalancovat na jedné straně starost o svou dceru v mladším školním věku, na straně druhé péči o dementního – a zároveň stále trochu paličatého – otce a ideálně do toho zkusit žít vlastní život. Nejedná se ovšem jen o ni. Scéna, kdy Molitora do lucidního stavu přivede ukrajinská pečovatelka, která má strach o své syny ve válce, patří k těm nejsilnějším v celé knize.

Podobně jako v předcházejícím románu Továrna na maso se i zde autor prostřednictvím svých postav snaží narážet na aktuální kontroverzní společenská témata. Ale zatímco akcentování problematiky transsexuality v Továrně na maso nadzvedlo ze židle nejednoho literárního kritika, Molitorovo vzpomínání na jeho sexuální zážitky, uvažování o neustále se proměňujícím jazyku mladých nebo nadávání na moderátory Radia Wave, kteří dle něj chtějí socialismus, bude pravděpodobně vnímáno jako smutně úsměvné, leč velmi přesné zachycení labutí písně staršího muže křičícího na mraky. Navíc Molitor se stále snaží být mužem s prstem na tepu doby. Baví ho techno, používá sociální sítě, moderní společnost alespoň ve svém lucidním stavu neodmítá… Kontroverze se tedy pro tentokrát nekoná.

Nejnovější Urbanův román akcentuje v současné době velmi aktuální témata nemocí a stárnutí. A dělá to překvapivě citlivou formou. Molitor si sice servítky nebere, proto dojde na sex i tělesné vyměšování, nejedná se ovšem o žádné šokující motivy, ale o konstatování organicky zapadající do zápisků pomalu se ztrácejícího člověka. Vyprávění občas i pobaví, ovšem smích bude téměř vždy podkreslen soucitným tónem. Ten, kdo netrpělivě vyhlížel další thriller z pražského prostředí s kriminální zápletkou, bude patrně zklamaný. Ale ten, kdo ke knize bude přistupovat bez těchto očekávání, může být příjemně překvapen. Urban se dokázal vymanit ze škatulky, do které svými předchozími díly zapadl.