Začátkem října vydalo pražské Argo další z románů svého redaktora a současně kmenového autora Miloše Urbana. Objemný svazek s názvem Praga piccola, pod jehož grafickou úpravou je již tradičně podepsán Pavel Růt, na sebe upozorní už svou výraznou obálkou – oproti předchozím nezvykle chladných barev a modernistického střihu –, a zejména užitím techniky tzv. vrapování, propůjčující stránkám vzhled ručně rozřezaných archů, což sice může v dnešní době působit nezvykle a snad i nevzhledně, ale Urbanově výrazně starosvětské poetice to odpovídá rozhodně více než nepříliš vyvedený experiment s 3D ilustracemi v jeho loňské knize Boletus arcanus. Další zvláštností Urbanova nového románu, spadající již do oblasti kompozičních prostředků, je zarámování celého textu – jak naznačuje již podtitul a posléze objasňuje úvod – jako „románu podle zápisků Bertolda Neumana“. Ponechme stranou otázku, zda se nejedná jen o další z autorových proslulých mystifikací, pro čtenářský zážitek z knihy ani pro její hodnocení není znalost pravdivého stavu věci nikterak podstatná.

Kompozice samotného textu přitom odpovídá autorem tradované genezi románu (a tedy žánru zápisků) – přes značný rozsah postrádá klasické členění na oddíly či kapitoly a ve formě přímočarého proudu několikastránkových bloků kopíruje chronologicky se odvíjející děj. Vypravěčem a zároveň hlavním hrdinou celého příběhu je již zmiňovaný Bertold Neuman, v jehož vzpomínkách ožívají nejen osudy Bertových nejbližších, ale též značný kus novodobé české historie – poslední dny Rakousko-Uherska a první světová válka, vznik Československa a blahobytné roky první republiky, období hospodářské krize a vypuknutí druhé světové války. Specifickou perspektivu vyprávění propůjčuje sociální postavení „továrnické“ rodiny Neumanů a také jejich sepětí s úspěšnou automobilovou značkou Praga – obojí se promítá jak do jejich vztahů s okolím (kupříkladu s dělnickou třídou), tak do jejich role v rámci tzv. velkých dějin (zejména během obou válek).

Vedle automobilismu jako leitmotivu celého románu, evokovaného již jeho titulem a nahlíženého hned z několika stran (výroba, běžné užívání, závody), patří k zajímavým motivům této prózy kupříkladu rodící se pozlátkový svět kinematografie nebo kontrastní poměr mezi českou metropolí a svébytným prostorem pražské periferie (Libeň, Vysočany). Coby autor historického románu se ovšem Urban při vykreslování dobové atmosféry dotýká celé řady dalších témat, mimo jiné českého antisemitismu nebo etablujícího se komunismu. Ostatně ona historická rovina příběhu je nesporně zajímavější než poněkud banální až melodramatické osudy rodiny Neumanových, což ovšem autor zachraňuje právě svým zdařilým oživováním doby dávno minulé, k čemuž využívá nejrůznějších prostředků – vedle nástrojů jazykových (archaismy, tehdejší motoristický slang) rovněž historických postav (mladý učitel Štorch posedlý archeologií aj.), reálných lokalit (mj. Svatojánské proudy či libeňský plynojem) nebo dlouhé řady rekvizit (např. všemožné typy aut).

Přestože autor zalidnil svůj nový román mnoha plastickými postavami v čele s Bertoldem Neumanem, který své vyprávění nadto zpočátku ozvláštňuje dětským náhledem, neubrání se příznivec Urbanovy dosavadní tvorby mírnému zklamání z nepřítomnosti obvyklé mysteriózně laděné či alespoň detektivní zápletky. Praga piccola se vskutku od předchozích textů Miloše Urbana v mnoha ohledech liší, některé tradiční prvky jeho osobité poetiky ovšem nechybí ani tentokrát – okouzlení některou z mnoha tváří Prahy, značně nostalgický pohled na minulost, připomínání osobností a děl z různých oblastí umění, hra s mystifikací a rolí vypravěče („A já tam byl? Anebo jsem si jen představoval, že jsem u toho, přestože jsem nebyl, ale po letech se to přání proměnilo v prožitou skutečnost. Paměť mi dělá naschvály“). A především si čtenáři mohou i tentokrát vychutnat autorův vypravěčský talent, opírající se o  bohatý jazyk a zálibu v barvitých popisech, kteréžto stylistické přednosti ještě více vynikají v takto ryzím případě žánru historického románu. Nezbývá než obdivovat (pokolikáté už?) Urbanovu odvahu opakovaně podnikat výpravy do jím dosud neprobádaných končin beletrie, namísto aby pohodlně těžil z výnosů území již dříve dobytého. Ve skrytu duše ovšem doufám – a jistě nebudu jediný –, že na svůj specifický „magický realismus“ Miloš Urban ještě zcela nezanevřel.