Někdy se totiž zasvěceným a bezesporu zajímavým a objevným recenzím podaří rozkrýt románové kulisy tak dokonale, že čtenáři nezbyde co odhalovat. Konkrétně Alena Mornštajnová to recenzentům v tomto ohledu neusnadňuje – veškerá témata, jimiž se zabývá, úzce váže na životní osudy svých postav. Pravidelně v textech pracuje s naznačováním a postupným rozkrýváním rodinných tajemství, přičemž vše dávkuje tak, aby čtenáře nutila číst stále dál, aby si ověřoval svoje domněnky a potom byl buď upřímně překvapen, nebo si spokojeně potvrdil očekávání. Jako někoho, koho ke studiu literatury přivedla hltavá láska k příběhům, mě to dráždí i poutá zároveň. Respektive zatímco literární recenzentka ve mně se rozčiluje, že je s ní manipulováno, čtenářka provinile pokračuje, protože jsou tu připravena políčka k rozkrývání.

A přestože důvtipnému, sečtělému či pozornému čtenáři pravděpodobně docela rychle dojde, jak se to má s celkovým uspořádáním Listopádu, ono odhalování je jeho privilegium. Recenzi si můžeme dohledat bezprostředně po dočtení knihy, abychom čerstvý čtenářský zážitek porovnali s názorem jiného zasvěcence. (Pak ale možná plní spíš funkci doslovu, na který dnes zas tak běžně nenarazíte.) Primárně však termín recenze používáme – nejenom v literatuře – pro druh ohlasu, který nám pomůže v rozhodování, zda si danou věc máme vůbec pořizovat. Za důvěryhodným názorem chodíme ke konkrétním zdrojům, ale co po nich vlastně chceme? Zasvěcenost? Schopnost argumentovat a vyzdvihnout podstatná témata? Ale co s autory, kteří úplně právoplatně dílčí témata a souvislosti vytahují jako kouzelník králíky z (třeba i průhledného) klobouku až ve druhé polovině představení?

Když jsem předloni dostala recenzní výtisk druhého dílu série Prašina, nakladatelství k němu připojilo tiskovou zprávu, kde společně s autorem žádají všechny recenzenty, aby nevyzrazovali žádné informace o konkrétním ději a nepřipravili tak nikoho ze čtenářů o moment překvapení. Platilo to nejenom pro nově vycházející díl, ale i pro ten první, rok starý. To vám teda pěkně děkuju, byla tehdy první myšlenka recenzentky. Psát o druhém dílu vycházejícím ze závěrečné scény, kterou nesmíte popsat, je trošku oříšek, ale s ohledem na žánr jde o celkem pochopitelný požadavek. Jeho další rozměr se mimochodem objevil o pár měsíců později, když se v komentářích pod recenzí Prašiny objevila (z důvodu nadcházejícího testu ve škole) prosba o stručné shrnutí toho, o co v knize šlo a jak to dopadlo. Vždyť co si taky počít, když vševědoucí internet chrlící stručné obsahy děl z maturitních seznamů najednou z respektu k autorovi mlčí?!

Ačkoliv je recenze celkem jasně charakterizovaný útvar, některé hranice jsou tenké. Kolik informací je příliš mnoho informací, je jedna z nich. Rozhoduje to, co prozrazuje anotace? Podoba některých anotací by možná byla na samostatnou glosu. Chceme-li psát dobře stavěné texty, těžko si po vzoru komentářů na nejrůznějších fórech pomůžeme tučným nápisem POZOR SPOILER! A chceme-li dobře argumentovat, nějaké konkrétní informace logicky potřebujeme. Ale potřebujeme je pro vyzdvižení slabých a silných stránek textu? Pro zasazení do kontextu? Pro zevrubnou analýzu? Co z toho patří do recenze a co už do jiného žánru? A píšeme tedy vlastně recenze?