Poslední roky u nás roste význam stromů (a lesů) jako živých bytostí, které si zasluhují i jiný přístup než jen čistě ekonomický. Přehodnocuje se to, nakolik vnímají, či dokonce vykazují znaky svébytné „inteligence“. Vychází stále více titulů věnujících se „lesní terapii“, dokonce už i od domácích autorů (Aleš Miklík). Vědci objevují stále důmyslnější způsoby, kterými spolu rostliny komunikují; „rostlinnou inteligenci“ u nás seriózně zkoumá a své poznatky popularizuje například Fatima Cvrčková. A publikovány jsou i texty o stromech coby učitelích moudrosti (Kouzlo stromů. Poznejte jejich posvátnou moudrost a nadpřirozené schopnosti) či příručky, jak s nimi komunikovat spirituálně (Komunikace se stromy a stromovými bytostmi. Na energetické, citové, mentální a duchovní rovině). Možná jde o jakýsi částečný modifikovaný návrat k archaickému pojetí, kdy – podle některých teorií – byl třeba háj ve slovanském kulturním prostoru tradičně považován za posvátný; chráněný i ochraňující les byl zasvěcený pravděpodobně božstvu spravedlnosti, míru a práva.

Naši dávní předkové podle některých svědectví žili v přesvědčení, že nejen každé zvíře, ale i každá rostlina má duši. Třeba kácení stromu, jenž měl prý vydávat výkřiky a sténání, bylo podle antropologa Jamese Frazera chápáno jako choulostivá lékařská operace, která by měla být provedena – s ohledem na pocity „trpitele“ – co možná nejšetrněji. Jaký ale celkově byl vztah ke stromům u našich předků a jak se vyvíjel? To slibuje vysvětlit kniha Vztah ke stromům v zemích Koruny české.

Etnografka a historička Marie Hrušková (1939) v ní nejprve spekuluje, jak se mohla vyvinout úcta ke stromům: vypráví hypotetický příběh, kdy skupina pravěkých mužů musela neplánovaně zůstat v pralese, až se ve světle měsíce před nimi objevil „velikán – strom zalitý neskutečnou září, která jako by ho vydělovala z množství ostatních stromů“. Přespali pod ním a silný zážitek i vděk za záchranu přidaly stromu v očích lidí nadpřirozenou podobu neznámých a mocných bytostí, které všechno kolem ovládají: „Padli proto mezi mohutné vystupující kořeny stromů a děkovali za záchranu. Na místě zanechali ulovená zvířata. Když se ke stromu za několik dní vrátili, zjistili, že úlovky zmizely.“ Z toho pak usoudili, že mocné bytosti dar-oběť přijaly.

Dále shrnuje, co o tématu říkají kronikáři jako Kosmas a Dalimil, reprodukuje zmíněného Frazera a do kontextu jím popisovaného myšlenkového univerza dává některé vybrané ukázky z české literatury. Například z Kytice nebo z Babičky, v níž hajný litoval pokácení krásné mladé břízy, kterou vnímá silně antropomorficky: „Ani poskvrnky na ní nebylo, pěkně stála jako panna. Zahleděl jsem se na ni, a tu se mi zdálo, jako by se mi k nohoum skláněla, ratolestmi, jak by mě objímala, a do uší mi znělo: ‚Proč chceš usmrtit můj mladý život, co jsem ti udělala?‘“

Další literární texty, zvláště Jana Vrbu, ovšem cituje ne proto, aby je analyzovala, ale spíše aby posílila jakousi rozněžněnou atmosféru svého vyprávění, občas až skoro na pomezí pohádky či pábení. Mimo jiné se dozvídáme, že „prales zabránil přímému vpádu římských legií na dnešní území Čech, jako by stromy samy chtěly ty, kteří je uctívali, ochránit před záhubou“. Případně že v moderní době se stromy v umění znovu stávají partnery lidí, a „aby si lidé jejich prostřednictvím mohli lépe uvědomit sami sebe, vytvořili umělci ze stromů jednající osoby, někdy dokonce hlavní hrdiny“.

O nejnovějším vývoji autorka tvrdí, že „kult stromů – ve smyslu dávného uctívání stromů, k nimž bychom vzhlíželi s uctivou pokorou – bychom u současné civilizace stěží hledali. Stromy už nepovažujeme za sídla božstev, změnil se i náš názor na posvátnost“. S tím se dá úspěšně polemizovat, jak jsme naznačili v úvodu.

Novější trendy kniha obecně příliš nereflektuje, ani texty, které mohou nabízet podobný pohled na původ náboženství. V publikaci Bůh a jeho lidské dějiny je klíčovým okamžikem hypotetický moment, kdy „pražena“ v pralese zahlédne tvář, která na ni zírá mezi stromy. Pak si sice uvědomí, že je to kmen stromu, který připomíná obličej. Nicméně ho i tak začne považovat za osobu: „Dává stromu ducha. Možná vytáhne nůž z pazourku a obličej v kmeni zvýrazní… Promění strom v totem: předmět uctívání.“

Hrušková se místo toho odvolává na autority už skoro sto let mrtvé (Čeněk Zíbrt) nebo popularizátory (Petr Hořejš). V knize je uvedeno, že jde o druhé, doplněné vydání (přibyla kapitola Stromy a voda), nicméně předchozí vydání Kult stromů v zemích Koruny české (Národní divadlo, 2005) je v antikvariátech hojně dostupné. (Skeptik by dokonce možná dodal, že podle určitých odhadů je na vydání takovéto knihy potřeba porazit kolem šesti stromů.)

V zásadních věcech lze přitom s autorkou souhlasit: „Nemusíme říkat stromům, že jsou posvátné, ale chovat se, jako by posvátné byly. To je otázka přežití – stromů i lidí.“ Lidem, kteří nikdy jméno Frazer ve spojení s Erbenem neslyšeli ani neznají starší vydání, kniha může zprostředkovat první setkání na velmi základní a zjednodušené úrovni. Ti ostatní ale dále musí čekat na skutečně fundované a důkladné zdejší dějiny vztahu ke stromům.