Na pražské filozofické fakultě vystudoval obor Němčina, dánština a švédština. Věnuje se především překladům dánské beletrie 20. století, ale mezi více než devadesáti knihami, pod kterými je podepsaný, jsou i tituly švédské, německé a anglické. Je také autorem novinových sloupků s motivy ze života překladatele, které vyšly souborně v knize Když Klepiš potkal Klepiš.

iLiteratura: Roberte, letos jsi oslavil šedesátku, měl jsi v rámci oslav čas na nějakou bilanci? Udělal sis seznam, co by sis ještě rád splnil?
Robert Novotný: Za celý život jsem narozeniny slavil asi pětkrát. Ani letos jsem to neměl v plánu, protože jsem měl hodně práce a celé léto jsem překládal, ale nakonec jsem byl donucen lidmi ve svém okolí a udělal jsem si jeden víkend na zcela minimalistickou oslavu v kruhu rodinném. O svých snech nemusím dlouze přemýšlet, mám spoustu těch cestovatelských a samozřejmě bych si chtěl ještě přeložit nějaké ty knihy. Těch mám doma skutečně dlouhý seznam. Už teď je mi jasné, že se to stihnout nedá.

iLiteratura: Nějaká skutečně vysněná?
Robert Novotný: To si s dovolením nechám pro sebe, aby mi ji někdo nevyfoukl. Prozradím jen, že je to dánský román a mám ho v hledáčku už od studií.

iLiteratura: Vezmu to tedy z opačného konce – ze kterého svého překladu máš skutečnou radost?
Robert Novotný: V tom nebudu asi příliš originální, ale je to také můj překlad nejznámější: Cit slečny Smilly pro sníh od dánského autora Petera Høega. To je nejúspěšnější kniha, kterou jsem do češtiny převáděl, a čte se dodnes, jak se občas doslechnu. Některé hlášky z ní mě od té doby provázejí životem na stejný způsob jako moje milované židovské anekdoty.

iLiteratura: Stojíš také za překladem románu Amberville, který se stal předlohou pro stejnojmennou inscenaci Divadla v Dlouhé – podílel ses nějak na její přípravě?
Robert Novotný: Vůbec ne, jen jsem dostal k podpisu smlouvu, že hra vychází z mého překladu. Já ani nejsem tak domýšlivý, abych si troufl mluvit jim do toho, jak to mají dělat. Když jsem se byl na hru podívat, líbila se mi, ale přece jen jsem byl i trochu rozpačitý. Překladatel stráví s textem dlouhou dobu, za kterou si vytvoří tu svou jedinou správnou představu. I tak jsem se pobavil a smáli se všichni kolem, takže jsem s výsledkem spokojený. Amberville byla jedna z nejhezčích prací, které jsem v životě dělal, a hlavně je to tak neuvěřitelně duchaplná a vtipná kniha, že se mi skoro nechtělo věřit, že ji napsal Švéd. Ten příběh je plný všeho, co rozhodně pro Švédy typické není: humoru, ironie, sarkasmů, černého humoru. Ostatně ono se dodnes neví, kdo Tim Davys skutečně je.

iLiteratura: Znamená to tedy, že se kloníš k názoru, že je severská literatura ponurá a temná?
Robert Novotný: To je takový konvenční obrázek toho, jak Seveřani píší. Samozřejmě mají v tom směru určité sklony, ale brát to tak můžete jen při povrchním čtení. Třeba Dánové mají smysl pro humor, který je velice podobný tomu našemu, možná i anglickému, co se týče sarkasmu, ironie a takové té suchosti. Švédům to možná trošku chybí, ale třeba Mikael Niemi – u toho se člověk směje tak, že se musí za břicho popadat.

iLiteratura: Tedy není severský spisovatel jako severský spisovatel? Je rozdíl, jestli je to Dán, Nor, Švéd,…?
Robert Novotný: Rozdíly mezi nimi rozhodně jsou. Z mé zkušenosti jsou nejvtipnější Dánové, to vnímám i coby průvodce. Práce s dánskými turisty je vždycky daleko vtipnější a otevřenější. Švédové jsou jednoduše sušší a ostražitější, chvilku trvá, než se otevřou. Z norských autorů je velice vtipný Erlend Loe, ale překvapivě zábavný je i Henrik Ibsen. My ho tu máme zaškatulkovaného jako autora smutných a depresivních her, ale když jsem v roce 1993 studoval v dánském Århusu, absolvoval jsem tam půlroční kurz o Ibsenovi a dodnes jsem za to vděčný. Jeho společenská dramata jsou plná humoru, jen si ho člověk musí umět najít.

O severských jazycích

iLiteratura: Nezasvěceným by se mohlo zdát, že ti je Dánsko bližší, protože jsi dánštinu studoval. Jenže ty jsi souběžně vychodil i švédštinu. Dnešní skandinavisté si na univerzitě mohou vybrat jen jeden severský jazyk…
Robert Novotný: Vím ještě o dvou kolegyních, které to tak mají, ale já byl úplně první, komu se podařilo vystudovat dva skandinávské jazyky jako hlavní obor, prostě asi proto, že jsem nejstarší. Vzniklo to docela legračně. Začínal jsem ještě za komunistů, kdy byly studijní obory předem dané, v mém případě tedy dánština a němčina, ale já jsem chtěl studovat i švédštinu a norštinu. Naivně jsem si myslel, že zvládnu všechny tři. Po revoluci jsem si hned požádal o třetí obor, tím byla švédština. Trvalo několik měsíců, než mi to nakonec dovolili, a já skutečně všechny tři obory dokončil. Komická situace nastala, když jsem složil poslední státnice a šel jsem odevzdat index na studijní oddělení s tím, že jsem vystudoval kombinaci Dánština, švédština, němčina. Paní referentka mě usadila: „To neexistuje, to vám uznat nemůžeme, na diplomu nemůže být napsáno Dánština, němčina a švédština.“ Takže mám legrační diplom. Vpředu je napsán původní obor: Dánština, němčina, a zezadu je bouchnuté razítko, že jsem vystudoval i švédštinu. Na přední straně diplomu to pohromadě stát nesmělo.

iLiteratura: Jak tě vůbec napadlo jít studovat dánštinu?
Robert Novotný: Chtěl jsem studovat nějaký severský jazyk, ale tehdy nešlo naplánovat, který to bude. Ten rok, kdy jsem se hlásil, otevřeli právě dánštinu v kombinaci s němčinou. Čím mě Sever přitáhl ani nevím, možná nějaký genetický vliv, protože moje matka má k Severu blízko, hodně o něm mluvila. Poprvé jsem se do Dánska podíval s celou rodinou ještě za hlubokého bolševismu v roce 1980. Tatínek tehdy přes své známé zařídil, že nám všem dali devizový příslib a výjezdní doložku, a my jsme za tři týdny projeli Německo, Dánsko, Švédsko a Norsko. Musel slíbit, že se určitě vrátíme, aby ti jeho kamarádi neměli průšvih. Tahle cesta mě asi také hodně nasměrovala k zájmu o Sever. Myslím, že jeden z důvodů, proč nás Sever tak přitahuje, je moře. Loni jsem trávil část léta na západním pobřeží Jutska u Severního moře a to je prostě zážitek, úplně jiný svět. Krajina tam má svou magii.

iLiteratura: Dalším takovým oblíbeným klišé o Severu je, že tamní jazyky jsou hrubé a nelibozvučné, že tam lidé chrochtají a dáví se. Přitom třeba švédštinu si lidé pletou s francouzštinou. Ovšem dánská výslovnost je skutečně velmi specifická…
Robert Novotný: Velmi slušně řečeno! Švédština je jazyk neuvěřitelně krásný. Teď budu znít jako staromilec, ale jazyk Bergmanových filmů je doslova nádherný. Dnes herci mluví tak rychle, že jim člověk skoro nerozumí, ale Bergman, to je estetická rozkoš. A dánština? To bych raději nevytahoval.  

iLiteratura: Je pravda, že si Dánové z různých částí země nerozumějí? U tak malé země s necelými šesti miliony obyvatel je to docela překvapivé…
Robert Novotný: Dánsko má rozlohu zhruba poloviny České republiky a velice snadno se může stát, že když lidé z ostrova Sjælland, tedy z okolí hlavního města Kodaně, přijedou někam na jutský venkov, vůbec tamním obyvatelům nerozumějí. Vzpomínám si, že jsem jednou koukal v Kodani na zprávy v dánské veřejnoprávní televizi, mluvili v nich s nějakým sedlákem žijícím asi 100 km od Kodaně a šly pod tím titulky, protože by tomu leckterý Dán nerozuměl. Když jsem s dánštinou začínal, říkal jsem si: „To je v háji, to se nedá v životě naučit.“ Ale díky tomu, že jsme měli naprosto úžasnou dánskou lektorku, to snad nakonec nedopadlo nejhůř, abych parafrázoval jednu hlášku slečny Smilly.

iLiteratura: Ze všech svých vystudovaných jazyků také překládáš. Musím se zeptat: co říkáš na dnešní úroveň překladů? Čteš raději v originále?
Robert Novotný: Čtu překlady rád, ale je pravda, že se předem podívám, kdo je autorem a o jaké jde nakladatelství. O některých se ví, že jejich přístup k překladům jednoduše nevěstí nic dobrého. V poslední době často překládám historické knihy, kde se citují prameny. Citáty si dohledávám v českých překladech, ale ty bohužel jsou často velice špatné. Jejich čeština je strnulá a kožená, je v nich špatně aktuální členění věty, výrazy nejsou dobře zvolené. Jednoduše to „nemá šmrnc“.

iLiteratura: Tři roky jsi byl i členem poroty anticeny Skřipec. Když jsem si pročítala posudky na jednotlivé adepty, výtky se neustále opakují a nejsou to vůbec sofistikované problémy. Výsledek prostě nezní česky. Nemáš pocit zmaru, že se nakladatelé nepoučí a špatné překlady dál vydávají?
Robert Novotný: Možná to není tím, že se nepoučí, ale víme, že knížky často vznikají velice rychle. Třeba kdyby překladatel dostal slušnější podmínky a víc času, dopadlo by to jinak. Navíc se šetří i na redaktorech, kteří by měli text doladit. Kolikrát i ten nejlepší redaktor musí pracovat velice rychle a povrchně. Text učeše, aby to nějak vypadalo, upraví očividné chyby, ale nemá čas se zamyslet nad tím, že ty věty nedávají smysl, i když v nich zjevné chyby nejsou. Navíc redaktor dnes často jazyk originálu ani neovládá. Pak mu zákonitě spousta věcí unikne. Po jazykové stránce vypadá překlad v pořádku, ale neodpovídá originálu. Jak můžete poznat, zda tohle autor skutečně myslel tak, jak to překladatel podává, když originálu nerozumíte?

iLiteratura: Narazil jsi na ty špatné podmínky – dá se dnes překládáním uživit?
Robert Novotný: Ne. Přesvědčuju se o tom dnes a denně. Už je to v podstatě vedlejší činnost pro lidi, kteří mají nějaký stálý zdroj příjmů nebo si vydělávají ještě jinak, protože honorář je nastaven tak, že se tím slušně uživit nedá. To prostě není možné. A pokud to někdo dělá, pokud stíhá přeložit tolik, aby z toho vyžil, pak to nejspíš je na úkor kvality výsledku. Lidé si práci překladatele často představují tak, že si jen vezme knížku a převede ji do jiného jazyka. Ale celý ten proces je mnohem složitější. V diskusích se zpravidla šermuje honorářem za normostranu, ale lidé mimo obor sotva chápou, co to ve skutečnosti všechno obnáší a kolik času jedna normostrana vlastně zabere. Pokud za ni dostanete nějakých 200 korun u středně těžkého textu, ve výsledku dosáhnete leda tak na minimální mzdu. Navíc honorář dostanete až poté, co práci odevzdáte. Zpravidla jen část, a zbytek až po vydání titulu. To znamená, že se stejně mezitím musíte nějakým způsobem živit.

Kundera a skřipec

iLiteratura: Myslíš, že běžný čtenář dokáže ocenit dobrý překlad? Že si všímá, kdo knížku přeložil?
Robert Novotný: Devadesát pět procent lidí to vůbec nezajímá. I přesto si myslím, že běžný čtenář dobrý překlad vnímá a je pro něj důležitý. Čtení mu pak poskytuje radost, má z něj zážitek. Naopak špatný překlad velká většina čtenářů poznat nedokáže, jen cítí, že jim kniha nesedí, přičítají to autorovi. To podle mě je jádro problému. Dokud se člověk nezačne sám problematice překládání věnovat, ani neumí rozklíčovat, proč se mu ta knížka nečte dobře. Odborník hned pozná, že tím, co ruší čtenářský zážitek, je problém v rovině překladu. Zažil jsem to několikrát se svými přáteli, říkali mi, že ten či onen autor píše špatně, krkolomně. Ale člověk jim velice snadno dokáže, že za tím je selhání překladatele. Kolega Viktor Janiš jednou velice hezky řekl, že člověk nečte svého autora, ale svého překladatele. A to si spousta lidí neuvědomuje. Kdyby jednu a tu samou knihu přeložilo pět různých překladatelů, vzešlo by z toho pět do jisté míry odlišných textů, i když samotný příběh by se vůbec nezměnil. Je to stejné, jako když si člověk poslechne pět různých nahrávek jedné a té samé symfonie nebo opery.

iLiteratura: Kdysi jsi na Skřipec navrhnul i Milana Kunderu za překlad jeho vlastních textů…
Robert Novotný: Jeho samopřeklady jsou příšerné a na tomhle názoru nehodlám vůbec nic měnit. Vůbec nechápu, že mu to nakladatelství nevrátilo. Byla to naprostá hrůza. Mám podezření, že si netroufli odporovat velkému autorovi. Přijde mi bizarní, že to spáchal zrovna on, který si zakládal na jazyku natolik, že odmítal svěřit své dílo překladateli, přestože u nás máme řadu vynikajících překladatelů z francouzštiny, kteří do jednoho ovládají češtinu lépe než on. Přiznám se, že celkově nejsem jeho fandou. Jeho styl mi přijde nabubřelý, jazyk ani u původních českých děl nemá eleganci, šmrnc, lehkost. Je tuhý a kožený. Paní Ruth Bondyová o něm kdysi v jednom rozhovoru řekla, že ho překládala, dokud žil tady. Pak se z něj stal francouzský intelektuál a ztratil humor.

iLiteratura: Klesá podle tebe celková úroveň překladů?
Robert Novotný: Upřímně nevím. Zažil jsem přelomovou dobu devadesátých let, kdy objem překladů skokově narostl, a nějak jsem přijal tvrzení, že dřív byly všechny překlady skvělé a teď to jde do kytek. Ale když se člověk kriticky podívá na staré překlady z šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let, mnohdy to také je velice špatné. Možná je háček v klesající úrovni literatury jako takové. Říkal jsem na začátku, že mám doma seznam knížek, které bych rád přeložil, ale z těch současných tam není vůbec nic. Vůbec nic mě neláká. Loni jsem v Kodani zašel do velkého knihkupectví na Radničním náměstí s tím, že si chci něco koupit. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si po hodině vybírání koupil tři anglické knížky. V dánštině se mi bohužel nic kupovat nechtělo. Dost možná to však je tím, jak stárnu. Nejspíš si teď kálím do vlastního hnízda, ale takový je můj pocit ze současné dánské literatury.

iLiteratura: A ze současné české literatury?
Robert Novotný: V poslední době se mi hodně líbila Winterbergova poslední cesta od Jaroslava Rudiše, i když nevím, zda se to počítá, je to přece jen překlad z němčiny. Líbily se mi i první knihy Petry Hůlové. Po jazykové stránce je pro mě naprostou jedničkou přírodovědec a filozof Stanislav Komárek, to je pro většinu současných spisovatelů nedostižná meta. Jeho díla jsou hotový jazykový koncert. Dokonce jsem v tomto směru nakazil i jednoho přítele, který se stal vášnivým obdivovatelem tohoto skvělého spisovatele.