Významná česká překladatelka Viola Somogyi (nar. 1964) je absolventkou anglistiky a bohemistiky na FF UK. Překládá z angličtiny, němčiny, svého druhého mateřského jazyka maďarštiny a zejména švédštiny, příležitostně i z dánštiny nebo norštiny. Věnuje se také redaktorské práci a mentoringu. Specializuje se především na literaturu pro děti. Dlouhodobě spolupracuje s předními českými nakladatelstvími, a jejíma rukama tak prošel velký počet knižních titulů. Ve volném čase si užívá vnoučata, věnuje se olejomalbě a propadla kráse cestování.

iLiteratura: Už tvoje příjmení prozrazuje, že máš kořeny v zahraničí. Prozraď nám něco o své rodině.
Viola Somogyi: Narodila jsem se v Praze a prožila v ní dětství i mládí. Moji rodiče se ovšem setkali díky maďarštině. Maminka ji vystudovala a pak pracovala v Maďarské kultuře, kde poznala tatínka, původem z maďarské menšiny na Slovensku, který přišel za prací do Prahy. Každé léto jsme jezdili za babičkou do vesnice na jihu Slovenska. Maďarský dědeček záhy zemřel, což je mi líto, protože byl za první světové války v ruském zajetí, vyprávěl o tom historky a prý byl celkově veselá kopa. Babička se dožila požehnaného věku. Byla to velmi laskavá, pracovitá, mlčenlivá a skromná žena s těžkým osudem, dvě z jejích pěti dětí zemřely hodně mladé. Pořád si vybavuji její drsné, upracované ruce, jak vytahují skoro průhledné těsto na tažený závin.

Maminčini rodiče byli oba úředníci České spořitelny, a když už byli v důchodu, přes den se starali o mě a mladšího bratra. Dědeček byl velký čtenář, zajímal se o historii a často jsme spolu chodili na procházky po Praze, s oblibou na Petřín v neděli v poledne, poslouchat vyzvánění pražských zvonů. Při procházkách mi rád vyprávěl všelijaké příběhy, takže pozdější knižní aktivity mají asi původ zrovna tady.

iLiteratura: Koluje ti v žilách pověstná maďarská horká krev? Jsou Maďaři takoví, nebo je to spíš oblíbené klišé?
Viola Somogyi: Koluje, z padesáti procent. Myslím, že Maďaři „takoví“ trochu jsou, ale když člověk častěji jezdí do Maďarska, pozná, že ten slavný temperament se obvykle schovává pod jakoby ochrannou skořápkou, takže místní lidé působí zpočátku často spíš trochu odtažitě. Skořápka je ovšem velmi tenká a křehká a to, co je pod ní, rychle vybublá, v dobrém i ve zlém. Já sama se snažím tíhnout pokud možno k rovnovážné poloze, takže se rozzuřím nebo rozjásám štěstím spíš výjimečně, ale vidím na sobě tenhle vliv třeba při rozhodování.

iLiteratura: Díky maďarskému tatínkovi jsi bilingvní, vystudovala jsi anglistiku, překládáš ale hlavně ze švédštiny – co tě přivedlo k Severu?
Viola Somogyi: Ke švédštině mě přivedl pětiletý pobyt ve Švédsku. Můj tehdejší manžel dostal nabídku založit ve Stockholmu České centrum a já jsem za ním s dětmi přijela. Švédsko mě od začátku fascinovalo, a protože děti už chodily do školy a měla jsem víc času, rozhodla jsem se tuhle zemi důkladně poznat a osvojit si její řeč. Myslím, že to bylo jedno z mých osudových životních rozhodnutí a vlastně z něho mám prospěch dodnes.

Severská přímočarost a česká ušlápnutost

iLiteratura: Začínala jsi překládat ze švédštiny v čase, kdy severská literatura nebyla tak populární jako dnes. Proč ses rozhodla do toho jít?
Viola Somogyi: Na Severu se mi líbí přímočarost zdejších lidí a vzájemný respekt. Že si nikdo většinou na nic nehraje, a když ano, ostatní nemají problém ho usadit. A to neuvěřitelné napojení na přírodu, která je všudypřítomná. A že se rádi scházejí a oslavují. Vzpomínám si, jak jsem se ve Švédsku ocitla někdy v devadesátých letech a že mi chvíli trvalo, než jsem se zbavila mírné ušlápnutosti a opatrnosti, na které jsem byla zvyklá z Česka. A jak mi pak bylo dobře, když se mi to povedlo. Překládání z toho pak nějak vyplynulo samo od sebe.

iLiteratura: Vzpomeneš si na svůj první překlad ze švédštiny?
Viola Somogyi: Byl to výbor z povídkové tvorby mladých švédských spisovatelek. Jmenoval se Ve skutečnosti je díra a vyšel v nakladatelství One Woman Press. Tenkrát to skutečně nebylo nic průlomového a vzpomínám si, jakou jsem měla radost, když podle jedné povídky někdo natočil absolventský film na FAMU nebo když jinou četli v rozhlase.

iLiteratura: Zajímalo by mě, jak vypadala práce překladatele ve tvých začátcích – nebyly internetové slovníky a příručky, srovnávací korpusy… Je to dnes všechno snazší a rychlejší?
Viola Somogyi: Myslím, že snazší to dnes do jisté míry opravdu je. V předinternetové době, a hlavně před rokem 1989, kdy bylo obecně obtížné vycestovat na Západ, bylo těžké ověřovat reálie; pokud chtěl člověk něco probrat s autorem, povedlo se to jen málokdy, jinak musel všechna neznámá slova pracně dohledávat, pokud tedy neznal nějakého ochotného a schopného rodilého mluvčího, kterých tu tehdy moc nebylo. Pamatuji se, že některé potřebné příručky, hlavně slovníky, se nacházely v jednom exempláři v Národní knihovně a v jednom možná v knihovně anglistiky na filozofické fakultě. Ovšem na všechno bylo nepoměrně víc času. Příprava jednoho titulu v nakladatelství trvala zhruba rok, někdy i víc. Připadá mi, že v dnešním zrychleném světě, kdy se nakladatel zavazuje, že knihu vydá třeba do půl roku, je to přes všechny geniální technologie a možnosti ověřování poznat na kvalitě překladu. Jistě v tom také hraje roli skutečnost, že lidé jsou dnes mnohem méně soustředění a není pro ně tak jednoduché „udržet myšlenku“.

iLiteratura: Možná důvod, proč by je mohla nahradit umělá inteligence?
Viola Somogyi: Pro mě byl velice objevný výklad docenta Ondřeje Bojara z MFF UK o fungování AI. Zaznělo v něm přibližně to, že většina lidí se domnívá, že strojový překladač pracuje s kontextem, ale že tomu tak není. Že se řídí pouze četností výskytu slov, nikoli jejich významem. Další zajímavá věc byla, že některé překladače mají stanovený počet znaků ve větě, a když je její překlad příliš dlouhý, zkrátí ho, a když je moc krátký, „vycpou“ ho. Je jistě možné, že se překladače časem zdokonalí tak, že dokážou napodobit třeba idiolekt některého překladatele, možná to už v některých jazycích dokážou, ale zatím tomu tak naštěstí většinou stále není, aspoň pokud vím. Ty, s jejichž výstupy se setkávám při redigování překladů, zatím stále zachovávají původní slovosled, doslovně překládají idiomy, nemají fantazii a nechápou metafory. A vyvádějí i spoustu jiných kousků. Takže živí překladatelé jsou pro beletrii pořád nepostradatelní.

I špatný lidský překlad má logiku, strojový ne

iLiteratura: O strojových překladech se říká, že jsou také těžko opravitelné…
Viola Somogyi: Když je překlad vytvořený člověkem, má v sobě určitou logiku a strukturu, kterou mu dodá mysl překladatele. I když to zrovna není kvalitní práce. U strojového překladu na případného redaktora útočí nelogičnosti na všech úrovních jazyka a myslím, že není v lidské moci takovýto překlad dokonale upravit, aby to nebylo poznat. Už mi prošlo rukama dost takových textů. Někteří překladatelé se opravdu snažili strojový překlad poctivě posteditovat, jiní méně, ale stejně to bylo vždycky zřejmé. A není divu – když se soustředí na jednu rovinu jazyka, jak by si mohli všimnout, že třeba padouchova tvář má „slavistické rysy“. To by člověk patrně nevymyslel, ale i tak se dnešním překladům vyčítá nízká úroveň. Přiostřují se ale i spory mezi renomovanými překladateli a zdá se mi, že není úplně jasná hranice mezi tím, co je překladatelova chyba a co umělecká licence.

Na roli překladatele se názory různí, jedněmi je považován téměř za spoluautora, jinými za člověka, který překlad převede co nejpřesněji. Také redaktoři mají různá osobní pravidla, někteří mají oblíbená sporná místa, na kterých rádi „rajtují“, což pak vyvolává neshody. Zejména pokud debaty probíhají nikoli z očí do očí, ale v komentářích pod nějakým příspěvkem na sociálních sítích. Můžu k tomu říct jen to, čím se řídím sama. Snažím se v překladu o něco jako „co nejpřesnější kreativitu“ a domnívám se, že překladatel je umělec a jako takový má právo na určitou licenci, ovšem při zachování atmosféry a sdělení původního textu i jeho jednoty. Takže fantazie v překladu mě nijak nedráždí.

Chyb jako takových vlastně v překladech, které mi procházejí rukama, zase tolik není, naprostá většina se jich dá přičíst nedbalosti a nedostatku soustředění a času. V dnešní době lze skutečně téměř všechno ověřit, pro skandinávské jazyky existují báječné online příručky, tak proč je nepoužívat? Když nějakou spornou věc dokážu ověřit já, jistě toho je schopen i relativně lépe placený překladatel. Slovo „chyba“ bych vlastně raději používala co nejméně, lepší mi přijde slovo „nepochopení“, což je vlastně to, co by se v překladu za chybu dalo nejsnáze označit.

iLiteratura: Jsi člověk, kterého dokáže přivést do varu sebemenší chybka v gramatice?
Viola Somogyi: Takové ty školské chyby typu špatně umístěných čárek, překlepů, pochybení v příčestí minulém se dají všechny snadno opravit a bývají výsledkem nepozornosti nebo přepisování hotového textu. Pokud nejsou v každé větě nebo pokud se překladatel z oprav poučí, tak mě nijak nerozčilují, spíš unavují, pokud je jich hodně. Vlastně je to všechno jenom konvence. Většinou už po několika stránkách redakce „lidského“ překladu poznám překladatelovy „oblíbené chyby“ a na ně se zaměřím, případně mu sdělím, aby si je sám opravil.

Za hlubší pochybení považuji nepochopení textu bez jakékoli snahy ho rozklíčovat a někdy i něco, co bych mohla nejspíš popsat jako „odpor k jazykovému citu“. A tím se obloukem vracíme k nedostatku času na zamyšlení a k pekelným termínům, které jsou pro dnešní dobu typické. Překladatelé to dnes mají v tomhle ohledu výrazně těžší.

iLiteratura: Kromě překládání na volné noze jsi prošla i několika nakladatelstvími. Baví tě oba břehy stejně?
Viola Somogyi: Pracovala jsem ve dvou velkých nakladatelstvích a v jednom menším. Opravdu hodně jsem se v nich toho naučila a poznala jsem tam spoustu skvělých lidí, kolegů, autorů i výtvarníků. Jsem ráda, že jsem si tím prošla, protože každé nakladatelství má na přípravu knižního titulu trochu jiný pohled a dnes mě už překvapí jen máloco. Zároveň jsem ale postupem času získávala větší odstup od celé situace a zmocňovala se mě rostoucí nechuť k diletantismu, se kterým se člověk v těchto prostředích někdy setkává, a ke stále více upadajícímu respektu vůči práci překladatele a redaktora. Takže jsem teď na volné noze a myslím, že to je ten správný břeh.

Pro děti jen knížky s jednorožci a happy-endem?

iLiteratura: Máš bohaté zkušenosti s dětskou literaturou, pracovala jsi jako produktová manažerka pro tento typ literatury ve velkých nakladatelstvích a máš na kontě i řadu překladů dětských knih – byla to vždy tvoje parketa, nebo tě k ní dovedl život?
Viola Somogyi: Spíše to bylo shodou okolností, dostala jsem se k dětským knihám díky práci v nakladatelství Albatros a od začátku mě těšila, tak jsem postupně začala některé knížky i sama překládat. Zdálo by se, že dětské knížky jsou prostě „jen dětské knížky“, ale podle mého názoru je velice důležité, co se právě těm nejmenším, teprve se utvářejícím bytostem sděluje a ukazuje a jakým způsobem, ať už to jsou role rodičů v rodině, mezilidské vztahy, genderové stereotypy, nebo další věci. Vzpomínám si, že jsem měla mimo jiné za úkol jednat s lidmi, kteří nabízeli nakladatelství své knihy pro děti, a někdy bylo skutečně děsivé, co může někdo považovat za vhodné čtivo pro malé dítě. Nikdy nezapomenu na pána (nikoli Seveřana), který vytvořil mravoučnou dětskou knihu o návštěvě zoo – jednotlivé kapitolky opravdu barvitě líčily průběh sežrání dítěte, které se neopatrně přiblížilo ke kleci, v níž už čekala šelma.

iLiteratura: Narážíš asi na oblíbené tvrzení, že severské knížky pro děti jsou smutné a kruté…
Viola Somogyi: Možná jsou poněkud ponuré, ale kruté podle mě nejsou, jsou prostě pravdivé. Někteří rodiče jsou stále toho názoru, že děti se nesmí vystavovat ničemu drsnému a nepříjemnému, že všechno musí být růžové, s jednorožci a happy endem. Nepřipadá mi to jako přiměřená příprava na dospělý život. Ale dnes už je to třeba trochu jinak. I když se už léta marně snažím přesvědčit nějaké nakladatelství, aby vydalo velmi krásnou švédskou dětskou dobrodružnou knížku o tom, jak se malá holčička vypraví na ostrov, kde Smrt vězní její maminku, a zatím se nezadařilo.

iLiteratura: A je smutné a kruté zbylé čtivo ze Severu?
Viola Somogyi: Jak které. Je spousta severských autorů, kteří dokáží vylíčit nepříznivá životní období citlivě, bez krutosti a hektolitrů krve, často i s humorem. Ale je i mnoho dalších, kteří si z toho udělali obživu, a je legrační sledovat, jak se předhánějí, kdo vymyslí kromě obligátních témat, jako jsou úchylné sekty, incest, tajné nacistické nebo maoistické organizace, všelijaké prapodivné sexuální excesy či mnohočetný rozštěp osobnosti, ještě nějakou obludnost, která se dosud v žádné detektivce neobjevila. Mám takový dojem, že si v poslední době ze zoufalství začínají půjčovat některé zápletky od starších klasiků tohoto žánru.

iLiteratura: Máš na kontě přes 160 přeložených a redigovaných titulů – přirostli ti někteří autoři k srdci více než jiní?
Viola Somogyi: Mám ráda knihy Mikaela Niemiho a nedávno jsem dělala redakci povídek Tove Janssonové, které jsou krásně přeložené a opravdu stojí za přečtení. Občas si s chutí znovu užiju některou detektivku Henninga Mankella. A mám hodně ráda dětské knížky švédské spisovatelky Fridy Nilsson, ze kterých jsem už docela dost přeložila do češtiny.

iLiteratura: Letos jsi oslavila šedesátiny, máš při příležitosti takového jubilea i nějaké větší plány?
Viola Somogyi: Nijak moc jsem to neprožívala, jsem ráda, že jsem zatím stále relativně fit a funguju. V plánu mám co nejčastěji odjíždět na několik dní někam na hory nebo k vodě a aspoň jednou ročně si zaplavat v Baltském moři. Kromě toho jsem už nadšenou babičkou. Vnučku Lucinku ráda doprovázím na různé aktivity, třeba do Tatranu nebo do cirkusové školy, a menšího Tobíka podporuju ve vášni pro dopravní prostředky, protože má právě tohle období. Dcera mi nedávno líčila, jak někde v kempu viděli holandskou babičku, která si vyjela sama s vnoučaty na dovolenou v malém karavanu. Takže to by mohl být můj plán do budoucna, až povyrostou.