U nás je slovinský autor Boris Pahor znám zatím pouze díky překladu svého stěžejního románu Nekropola (1967, č. Nekropole, 2022), zachycujícího autorovu osobní zkušenost s koncentračními tábory. Jeho dílo je však mnohem vrstevnatější. Terstský rodák Pahor začal s literárními pokusy již před druhou světovou válkou, kdy je posílal do Slovinska do časopisu Dejanje (Čin) řízeného křesťanským socialistou a básníkem Edvardem Kocbekem (1904–1980), který se stal jeho mentorem a též celoživotním přítelem. Po návratu z koncentračních táborů a následně sanatoria poblíž Paříže, kde si léčil tuberkulózu, do poválečného Terstu vydal v roce 1948 svůj první povídkový soubor Moj tržaški naslov (Moje terstská adresa) a poté román Mesto v zalivu (1955, Město v zálivu). V nich definoval dva stěžejní okruhy svých témat: koncentrační tábory, k nimž se vrátí hlavně v již zmíněném románu Nekropole, a Terst v období fašismu. Příběhem jeho románů je do značné míry jeho život: sám se svým dílem pasuje do role svědka hrůz totalitarismů 20. století, ústřední postavy budou většinou jeho alter egem – především Radko Suban ve volné trilogii Zatemnitev (1975, Zatemnění), Spopad s pomladjo (1978, Střet s jarem) a V labirintu (1984, V labyrintu). Období, kdy sloužil v italském vojsku v Lybii, zachytil v románu Nomadi brez oaze (1956, Nomádi bez oázy). Po válce dostudoval na univerzitě v Padově a stal se učitelem. Zároveň redigoval postupně několikero časopisů terstských Slovinců, nejvýznamnějším z nich byl Zaliv (1966–1990, v překladu Záliv). Po celou tu dobu psal velmi intenzivně novinové články, polemiky, eseje, často s politicky provokativním obsahem, takže i po pádu socialismu a začátku politického sbližování Slovinska a Itálie byl vnímán jako problematická veřejná postava. I proto jeho průlom do mezinárodního literárního prostoru začal poměrně pozdě, a to až poté, co ve Francii vyšel roku 1990 překlad jeho Nekropole. Teprve potom následují další překlady jeho děl do mnoha jazyků včetně italštiny. Podíl na jeho uznání má mj. jeho terstský spisovatelský kolega Claudio Magris, mimo jiné také autor úvodu k italskému překladu Nekropole, který byl posléze převzat i pro anglický a také český překlad.

Pahor: veřejná osobnost

Hned úvodní text obou editorů monografie Trst, to je tam, kjer je Boris Pahor (Terst, to je tam, kde je Boris Pahor) naznačí některá konfliktní témata, o kterých bude v knize řeč: Pahor byl totiž vyškrtnut ze seznamu autorů prezentovaných na Frankfurtském knižním veletrhu, kde bylo Slovinsko hlavním hostem (2022), a zastupoval jej tam jen komiks podle románu Nekropole. Strhla se kolem toho velká bouře: slovinská literatura zase tolik skutečně slavných autorů nemá. Možná bychom mohli vytvořit volnou paralelu k naší situaci: vyškrtneme v roce 2026 Milana Kunderu? Argumentem pro Pahorovo vyřazení bylo to, že nejde o žijícího autora a že údajně není relevantní pro mladou generaci. Autoři úvodu nové monografie však vehementně odkazují na to, jak Pahor, dokud mu to zdraví dovolovalo, i ve svém velmi pokročilém věku hojně jezdil po italských středních školách i zahraničních univerzitách a debatoval se studenty o tématech fašismu, demokracie, lidské svobodě i odpovědnosti a o budoucnosti Evropy. Připomněl bych v té souvislosti také jeho návštěvu Prahy v prosinci 2012, kdy kromě vystoupení v Knihovně Václava Havla besedoval se studenty na pražské filozofické fakultě.

Autorem prvního textu monografie je spisovatelův syn Adrijan Pahor. Má osobnější povahu a váže se především k posledním letům prozaikova života, rodinným setkáním, při nichž mu – vzhledem k ochabujícímu zraku – syn i dcera předčítali z tisku nebo filozofických knih Spinozových či Berďajevových. S blížícím se odchodem se Pahor často v úvahách vracel k religiózním tématům, která se mu vzdálila nejen díky strašlivým zkušenostem s absolutním zlem koncentračních táborů, ale i kompromisům, které římskokatolická církev dělala s fašistickým režimem v Itálii (papež prohlásil Mussoliniho za muže boží prozřetelnosti). Právě o duchovním formování Borise Pahora uvažuje v dalším textu filozof Igor Škamperle. Zdůrazňuje jeho důraz na demokratické smýšlení, který se projevil opakovaně, mj. například na začátku padesátých let, kdy v podstatě jako jediný veřejně hájil Edvarda Kocbeka před tvrdými ideologickými útoky ze strany režimu po vydání souboru novel Strah in pogum (1951, Strach a odvaha), který se stal záminkou pro Kocbekovu ostrakizaci, tedy odstranění z veřejného i politického života na mnoho dalších let. Podobně tomu pak bylo i při vydání skandální brožury Edvard Kocbek – pričevalec našega časa (1975, Edvard Kocbek – svědek naší doby), k jejímuž napsání jej přemluvil právě Pahor. Kocbek tu poprvé veřejně přiznává poválečné mimosoudní popravy domobranců a oponentů komunistického režimu, které byly celou tu dobu režimem tajeny. Jen domobranců bylo pobito na 11 000 – Škamperle tyto popravy přirovnává k vraždění v polské Katyni. Brožuru pochopitelně oficiální kruhy v Lublani a Bělehradě vnímaly jako politickou provokaci a Pahor se do Slovinska deset let nepodíval – tolik ke zdánlivé lidumilnosti režimu bývalé Jugoslávie.

Igor Grdina se ve svém textu věnuje autobiografičnosti jako konstitutivnímu prvku Pahorova díla a jeho stylizace jako svědka událostí svého života. Přirovnává Pahorovo pojetí autobiografičnosti k dalším autorům evropských literatur, kteří mají k tomuto postupu blízko, jako například Sándor Márai, Witold Gombrowicz, Imre Kertész, Ernst Jünger aj., ze slovinského prostředí vyzdvihne především Lojzeho Kovačiče, jehož autobiografičnost však podle Grdinova mínění vzniká ze střípků paměti, obraz jeho světa je fragmentární, jeho texty nejsou definitivní, komplexní celky, jen rekonstruují subjektivní torza vzpomínek. Grdina v textu provádí důležitou odbočku ke slovinské specialitě, tzv. dachauským procesům: po návratu z koncentračních táborů byla několik let po válce řada bývalých vězňů ve zkonstruovaných komunistických procesech obviněna ze spolupráce s nacisty a odsouzena, někteří i k trestu smrti. Svědectví o koncentračních táborech totiž bořilo komunistický mýtus o tom, že oběťmi nacismu byli výhradně komunisté. Proto i Pahorova Nekropole přinášela řadu citlivých otázek na téma politiky a kultury paměti – měla štěstí, že vyšla v jednom z nejsvobodnějších momentů dějin socialistické Jugoslávie – po pádu ministra vnitra Rankoviće v roce 1967. Už záhy po studentských bouřích, v době, kdy mj. vyšel Pahorův soubor esejů Odisej ob jamboru (1969, Odyseus u stěžně), došlo k dalšímu utužení poměrů a Pahorova revue Zaliv se do Slovinska musela tajně pašovat přes hranici.

Literární historička Urška Perenič věnuje svou studii otázce Pahorovy pozůstalosti, již postupně zpracovává, a především jeho korespondenci, jejíž rozsah označuje doslova jako obří. Přiložené mapky ukazují úctyhodnou geografickou šíři jeho adresátů, sahající od USA přes Argentinu, Austrálii po řadu zemí Evropy. Bezděky tak vzniká jakýsi alternativní prostor svobodné diskuse na témata svobody, kultury a demokracie, jaký v rámci Jugoslávie nikdy vzniknout nemohl a v jehož centru stojí právě Pahor.

Německý překladatel Peter Scherber porovnává utváření drobných mikrotextů, které (na materiálu zmíněné Pahorovy trilogie) ukazují variování jeho svědectví, zde především vzpomínek na vypálení Národního domu v Terstu fašisty (1920), jehož byl Pahor jako sedmiletý chlapec v Terstu svědkem.

Literární historička a filozofka Ignacija Fridl Jarc se zabývá (ne)vydáváním Pahorova díla v lublaňském nakladatelství Slovinská matice a tím spojuje jeho dílo s další klíčovou osobností slovinské kulturní scény, totiž Dragem Jančarem, který se roku 1981 stal tajemníkem Matice. Právě ten rok (což je také rok po smrti prezidenta Tita) Matice vydává román Branka Hofmana Noč do jutra (Noc až do rána) o gulagu Goli otok – vydání bylo připraveno už roku 1975, ale kniha byla v tiskárně zabavena a vydání zakázáno. Roku 1984 pak konečně začnou v Matici vycházet také Pahorova díla, nejprve román V labyrintu a v tomtéž roce i Peščena ura (Přesýpací hodiny), dopisy Edvarda Kocbeka Pahorovi z let 1940–1980).

Pahor a Kocbek – dvě klíčové postavy slovinského poválečného veřejného života

Druhý oddíl prezentuje texty zkoumající duchovní kořeny obou klíčových slovinských osobností 20. století, tedy Pahora a Kocbeka. První text terstského publicisty Ravela Kodriče vysvětluje cestu katolíka Kocbeka ke křesťanskému socialismu a následně ke spolupráci s partyzánským komunistickým odbojem, jemuž na nějakou dobu zajišťoval zdání názorové plurality. Teolog a esejista Peter Kovačič Peršin se vrací ke vzniku zmíněné brožury z roku 1975, jejíž koncept kvůli strachu z postihů krystalizoval relativně dlouho. Kocbek svolil až po pěti letech a text připravil velmi rychle během ledna 1975. Pahor poté za štvanice na Kocbeka, následující po vydání, svého přítele „Ediho“ podpořil u řady mezinárodních institucí (PEN), přímo u Tita za něj tehdy intervenoval např. Heinrich Böll. Kocbek byl sice přímého trestu ušetřen, ale ocitl se v rostoucí izolaci a osamění. S Pahorem se naposledy setkal v únoru 1976, kdy byl Kocbek na léčení v Mnichově. Igor Omerza, historik dlouhodobě zkoumající dochované části archivů tajné bezpečnosti UDBA, doplňuje informace o sledování a odposlouchávání obou mužů, tedy alespoň v rozsahu, který lze v torzovitě dochovaném archivu nalézt. Předpokládá, že složka Edvarda Kocbeka, patrně nejsledovanějšího muže v socialistickém Slovinsku, mohla mít kolem 20 000 stran, dosud jich však bylo nalezeno jen zhruba 2 000. UDBA o záměru brožuru vydat věděla od samého počátku v roce 1970, ale při předání textu do tisku v lednu 1975 sdělení nerozklíčovala, a tak informovala o blížícím se vydání až v březnu, na základě hotových obtahů. Vysocí představitelé režimu se pokoušeli na Kocbeka intenzivně zatlačit, ale vydání už se jim zabránit nepodařilo.

Historička a politička Alja Brglez příběh obou přátel dovádí až do roku 2020, kdy Itálie symbolicky předala Národní dům v Terstu zpět do vlastnictví slovinské menšiny, a to za přítomnosti obou prezidentů, Sergia Mattarelly a Boruta Pahora. Boris Pahor tehdy od obou státníků získal významná státní vyznamenání.

Odcházení i trvání terstského svědomí Evropy

Poslední oddíl monografie otvírá polemicky laděný text romanisty Boštjana M. Turka. Staví proti sobě kosmopolitismus Pahorův a slovinský provincialismus a lublaňský centralismus, který často ignoruje dění mimo centrum, především u Slovinců za hranicemi. Současně připomíná i evropský rozměr Pahorova myšlení, jeho obavu z vytrvalé demontáže evropských hodnot, jejímž logickým následkem je dnešní válka na Ukrajině, a cituje Pahora: „Evropa by měla důkladně zkoumat vlastní svědomí. Ale ona kšeftuje. Všichni kšeftujeme. I básníci a spisovatelé.“ Fotograf a filozof Evgen Bavčar vzpomíná na svá setkání s Pahorem v Paříži, kde žije, a popisuje, jak jej Paříž objevovala. Bavčar i Turk pak úvahu o slovinské malosti a italské povýšenosti a lhostejnosti dovádějí až k polemice o frankfurtském veletrhu, kde Pahorův apel svědomí nahradilo filozofické panoptikum Slavoje Žižka.

Závěrečný osobně a emotivně formulovaný text ve formě dopisu, jehož autorkou je spolueditorka knihy Urška Perenič, informuje o posledním setkání s Borisem Pahorem v jeho bytě na kontovelském kopci v Terstu v prosinci 2021. Rekapituluje některé konstanty vzájemných setkání, jeho povzbuzování v uskutečňování jejích dalších záměrů a plánů, vytrvalý zájem o veřejné dění a kulturní a společenské události, přímočarost, komplexnost i empatii.

Byť je celý soubor textů na první pohled velmi různorodý, rozkročený od filozofických přes literárněhistorické, ediční či historické analýzy, i když obsahuje texty věnující se Pahorovým románům, publicistice, korespondenci či veřejnému působení, ač se velmi liší tón a styl jednotlivých příspěvků od neutrálního vědeckého slohu přes vzpomínkový, možná až osobní nostalgický tón nebo texty plné úderných kritických, polemických šlehů, to vše dokonale ladí s mnohostranným nastavením Pahorovy osobnosti. Lze se možná ptát, zda zmíněné ostré polemické poznámky do publikace patří – Pahor byl ale taky takový. A otevřít debatu o tom, jak dnes s Pahorovým dílem naložit, je naprosto nutné. Je jisté, že Pahor v Lublani dodnes mnoha lidem leží v žaludku. V tomto smyslu se kniha nezdržuje podružnými maličkostmi, ale jde k podstatě jeho díla a myšlení, které promlouvá prostřednictvím spoluautorů publikace i k dnešní veřejnosti, a to nejen pouze slovinské, ale i evropské.