Hrozí úprk literárních překladatelů?
Neviditelné armádě literárních překladatelů u nás projde rukama celých čtyřicet procent knižní produkce. Avšak jen malý zlomek z nich se překládáním uživí a povážlivé procento těch nejzkušenějších vážně uvažuje o změně profese. I to prozradil loňský výzkum, zorganizovaný spolkem Překladatelé Severu.
V pořadu Akcent rozhlasové stanice Vltava 6. ledna 2025 vystoupili předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů Martin Vopěnka a členka výboru profesní organizace Překladatelé Severu Daniela Mrázová. Mluvili o tom, co českým nakladatelům a literárním překladatelům přinesl první rok bez DPH na knihy. V rozhovoru se často zmiňovala Zpráva o českém knižním trhu 2023/2024 i průzkum, který v loňském roce zmapoval honoráře a pracovní podmínky českých literárních překladatelů. Jeho stručné shrnutí s malým zamyšlením na závěr nabízíme v tomto článku.
S dotazníky zkoumajícími pracovní podmínky českých kulturních profesionálů jako by se v posledních letech roztrhl pytel. Alespoň tedy v porovnání s dobou předcovidovou, kdy byla tahle nemalá skupina patrně považována za natolik vágní a neuchopitelnou, že se ji nikdo ani zkoumat nesnažil. Pandemie přiměla kulturní profesionály si definitivně přiznat, že stávající podmínky jejich práce jsou neudržitelné, a nadobro zamávat devadesátkovému myšlení vzývajícímu princip, podle kterého má člověk pro kulturu žít, nikoli se jí živit. Je vlastně s podivem, jak dlouho nám trvalo, než jsme si naplno uvědomili, že nadšením nájem nezaplatíme.
Co průzkumy prozradily
Příslovečný roztržený pytel obsahoval i dva průzkumy mezi českými literárními překladateli, které inicioval spolek Překladatelé Severu. První průzkum (2021) jednoznačně potvrdil domněnku, že honoráře za literární překlady rostou oproti průměrné mzdě jen velmi pomalu, a tudíž se nelze divit, že jen slabá třetina z dotazovaných věnuje literárnímu překladu více než polovinu svého pracovního času. Rovněž se tu ukázal nepoměr mezi objemem práce a výdělkem. Zmapovanou situaci označili autoři dotazníku za neudržitelnou.
Nový dotazník, který odráží situaci z jara 2024, tuto neudržitelnost potvrdil. Dvaačtyřicet procent literárních překladatelů uvedlo, že uvažuje o změně profese. Z těch nejzkušenějších, kteří mají na kontě čtyřicet a více přeložených titulů, uvažuje o změně profese 37 %. Nahlédnuto z jiného úhlu to znamená, že česká překladatelská obec může v brzké době přijít o více než třetinu těch nejzkušenějších. Když si k tomu přidáme další zjištěné údaje, že totiž třetina literárních překladatelů je vedle překládání zaměstnaná na poloviční nebo vyšší úvazek a další třetina vykonává ještě minimálně jednu samostatně výdělečnou činnost, není těžké dojít k závěru, že literárním překladem se prakticky nedá uživit. Jen 17 % respondentů má průměrný měsíční příjem z překladatelské činnosti přesahující 40 000 Kč měsíčně, což koresponduje se zjištěním, že jen 18 % se překladem skutečně živí – uvedli, že příjmy z této činnosti přesahují 75 % z celkových příjmů.
Manévrovací prostor typické překladatelky
Typický představitel českého literárního překladatelstva je vysokoškolačka mezi třicítkou a padesátkou, která literární překlad považuje za práci s důležitým společenským přesahem, vykonává ji déle než deset let a překládá sice při práci, ale stihne až 900 normostran ročně – klidně tedy tři čtyři tituly – a spokojí se i s honorářem 210 Kč za normostranu. O smluvních podmínkách jedná sama, neuvažuje o zastupování agenturou ani advokátní kanceláří, ale uvítala by kolektivní vyjednávání a status umělce, využívá kolektivní správu (Dilia) a je členkou profesní organizace.
S jejími vyjednávacími snahami to však není slavné, zpravidla se snaží vyjednat si k prvotní nabídce nakladatele aspoň pár desetikorun za normostranu navíc a omezit licenci na své dílo časově (a v obojím je relativně úspěšná), ale o podílový honorář neusiluje nikdy a množství vydaných výtisků nechává na nakladateli. Licenci k audioknize by klidně poskytla za jednorázovou odměnu do deseti tisíc korun bez dalšího omezení. S texty na obálku překládané knihy pomáhá bez nároku na odměnu.
Nástroje umělé inteligence využívá občas jako rozšířený slovník nebo zdroj inspirace pro slovní hříčky apod. a v souvislosti s nástupem AI se cítí trochu ohrožena. Snaží se dále vzdělávat (byť je autorům dotazníku dost nejasné kdy), a to jak v oboru, tak mimo obor. Kvůli inflaci zvýšila svou nepodkročitelnou cenu za normostranu (ta totiž do roku 2020 činila 180 Kč) a začala pracovat ještě víc než předtím. Pro upřesnění – jedna normostrana překladu může profesionálnímu překladateli zabrat stejně tak čtyřicet minut, jako dvě hodiny, a k tomu se přidává další čas na pilování výsledného textu, zanášení změn od jazykového redaktora a čtení korektur. Hodinový superhrubý výdělek se tedy ve většině případů propadá pod dvě stě korun, takže se není čemu divit, když si překladatelé o vánočních svátcích v diskusi ve veřejné facebookové skupině Tváře překladu notují, že Vánoce minimálně zčásti tráví prací.
Pes zůstává zakopaný
Výše uvedené skutečně jen potvrzuje, že situace je neudržitelná, a nulová DPH na knihy na tom těžko něco změní – jen ti, kteří do knižní branže nikdy nenahlédli, mohli doufat, že se všichni léty vyhladovělí vlci (rozuměj podfinancované profese jako redaktoři, korektoři, překladatelé, sazeči) „nažerou“, a knihy navíc zlevní. I když někteří nakladatelé v posledním roce honoráře za normostranu literárního překladu zvedli, rozhodně se tím nevyrovnala kumulativní inflace přesahující 30 %. Pes zůstává zakopaný, jenže jinde: za poslední dvě desetiletí se totiž mnohdy (leckdy skokově, leckdy díky salámové metodě) zhoršily smluvní podmínky až za hranice přijatelnosti. Podílový honorář – věc běžnou a logickou u výkonů, na něž se vztahuje copyright – nakladatelé v licenčních smlouvách s překladateli považují za něco naprosto výjimečného a množstevní licenci nafukují na desítky tisíc výtisků, byť o úspěchu se dá mluvit už u dvou tisíc prodaných výtisků a bestsellerová hranice je deset tisíc. Smlouvy prakticky nikdy neobsahují omezování licencí u e-knih a audioknih.
Je tedy na místě se ptát, jak je to možné. Kdo to dopustil? Jsou literární překladatelé loseři, kteří si nechají kálet na hlavu a nevadí jim, že jejich reálné příjmy za posledních dvacet let setrvale klesají a smluvní podmínky se zhoršují? Nebo se vlastně živí něčím jiným a je jim lhostejné, že kazí podmínky i těm kolegům, kteří jsou na dobrých smluvních podmínkách závislí? Nebo jsou to workoholičtí nerdi, jimž záleží hlavně na objemu práce, a nikoli na důstojné odměně? Případně kulturní srdcaři, kteří by pro svou práci dýchali a při pohledu na péefku od svého nakladatele se rozněžní a okamžitě zapomenou na své novoroční předsevzetí, že příště už fakt, ale fakt budou trvat na omezení množstevní licence?
I příští výzkum má tedy nač se ptát. Do nového roku popřejme literárním překladatelům více sebevědomí, více opravdové kolegiality, více sebeúcty a méně svatého zápalu a idealismu.
Průzkum provedený v dubnu a květnu 2024, do něhož se zapojilo 209 respondentů, měl kromě jiného zachytit změnu chování a pracovních podmínek českých literárních překladatelek a překladatelů v souvislosti s prudkým nárůstem inflace a také se zrušením 10% DPH na knihy.
Finančně ho podpořilo České literární centrum/MZK a Velvyslanectví Norského království v ČR a na jeho sestavení a vyhodnocení se podílel sociolog Jan Oreský.