Nebývá to pro prozaika z hlediska dalšího tvůrčího vývoje snadné, když se proslaví hned svou prvotinou, a to doma i v zahraničí. Ostatně Georgi Gospodinov (*7. ledna 1968, Jambol) se v Bulharsku stal pojmem už předtím coby básník. Jeho Přirozený román (1999) pak ve své vlasti splnil očekávání velkého románu 90. let, a ač v Česku vyšel až v novém tisíciletí (r. 2005), dostalo se mu zde rovněž vlídného přijetí, a to jak ze strany literární kritiky, tak i čtenářské obce. Ostatně půdu mu u nás připravil už povídkový titul Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény, vydaný o rok dříve.

Snad se vyplatí nespěchat, nechat kritické i čtenářské emoce poněkud utichnout a vstoupit na pole literatury opět jakoby zčistajasna; o to větším literárním překvapením pak se nové dílo může stát. Pauzy trvaly podobně dlouho – bulharská dvanáct, česká třináct let. V pořadí druhý Gospodinovův román Fyzika smutku (v originálu Fizika na tăgata, 2011) vyšel v Nakladatelství Lidové noviny na podzim loňského roku. Jde o knihu opět hojně překládanou a těšící se i v cizině zajímavé pozornosti recenzentů.

Srovnání obou postmoderních románových titulů se však člověk stejně nevyhne. Jde ale třeba o to, že mouchy nahradili mravenci a záchody sklepy a suterénní byty? Jistěže ne… Ostatně podobností nalezneme daleko víc. I do Fyziky smutku vplouvá tajemný Gaustin, bravurně se pohybující jak na poli autorovy poezie, tak i prózy. Získává však na rafinovanosti. Vždyť kdo dokáže svádět ženy až do krajnosti bez jediného doteku? Ke slovu se dostává i obsedantní potřeba sestavovat seznamy a soupisy, záliba ve sběratelství, mnohovrstevná fascinace přírodou. Sofistikovaná sečtělost autora se opět projevuje, ač na citacích tentokrát výrazně ubral. S vervou využívá ve vyprávění své charakteristické fragmentárnosti a těkavosti. Oproti dřívějším prozaickým praktikám ale Gospodinov výrazně posílil epickou nit a dobře udělal. Vyprávění, příběhovost jsou nesmrtelné. (Ne náhodou se nyní jak v Itálii, tak i ve světě včetně Česka těší velkému čtenářskému zájmu klasicky podané prózy Eleny Ferrante.) Gospodinov dostál potřebě epičnosti, typickým vyprávěním však jeho text přece není. Připomíná důmyslně rostlý strom, kde každý list má své správné místo, na druhou stranu však i ono neodbytné jmelí, které se usadí na větvi, jen co se autor na chvilku zasní.

Je Fyzika smutku román generační? Ve smyslu autorova oblíbeného roku 1968, roku, kdy se narodil a který si celý pamatuje do nejmenších podrobnosti, se dá říci, že svým způsobem ano. Ještě víc je to však román „rodový“. S dědem, otcem a synem prochází čtenář celým dlouhým trojnásobným životem od začátku (klíčové „Já jsme“) až po konec („Já jsme byli“). Nabízí se poukázat na dnes populární rodové kořeny, na reinkarnaci prožitků a myšlenek. I na bolestnou empatii.

Podstatnou roli hraje dříve zmíněné sklepení, sklepní byty. Království Minotaura a vypravěče. Jen zde se může bohatě rozvinout bolestné odvržení, osamění… A co onen všude přítomný smutek? Někdy materiálně hutný, že by ho šlo krájet (takový prožívají zvířata), jindy v podobě elegantní esenciální melancholie. V knize padla rada lékaře utéct před ním po „čechovsku“ v duchu 19. století – vydat se na cesty. Vypravěči se však v cizích zemích vyléčit nedaří. Útěchu mu přináší jiné cestování – do Saturnovy říše. Do minulosti. Do vzpomínek. Do dětství a mládí svého i svých předků. Tklivě hledí zpět, poddává se sladkobolné nostalgii po starých časech i věcech.

Zná-li čtenář autora osobně, neubrání se možná úvahám o míře autobiografičnosti díla, o vypisování se z vlastních běsů. V jistém slova smyslu je však autobiografická každá kniha. Vždyť ze sebe nejde ani na chvíli vystoupit, sami sebe se nikdy nezbavíme. I přes sebevětší dar empatie do druhého vstoupíme jen přes svou vlastní zkušenost. Odpovědět na otázku, zda tedy jde o autobiografický román, lze „ne i ano“. Ano i ne…

Fyzika smutku není z kategorie knih „líbí – nelíbí“. Četba přináší spíš požitek intelektuální. Skýtá sofistikované potěšení, které není zadarmo. Občas i trochu bolí.

A přes všechen ten smutek dává naději. V duchu vyprávění Šeherezády i Minotaura vítězí nad smrtí všemocností příběhu, oslavou literatury. Především však, ač se kruh uzavírá ve stáří a smrti a vypravěč (ve smyslu Já jsme, Já jsme byli) stále hledá odvrácenou maminčinu tvář, závěr skýtá radostiplný pohled vpřed; dcera Ája se nedostává v knize často ke slovu, ale patří jí slovo poslední: „Ahoj, tati.“ A čtenář tak může doufat, že přes autorovu zahleděnost do minulosti a objetí smutkem dočká se jednou jeho Fyziky či Metafyziky radosti.

K pochopení díla v prostoru i čase zajisté napomůže fundovaný a podrobný doslov Marcela Černého. A k české „podobě“ románu? Nejlepší pro překladatele je, když není za knihou vůbec znát. A to se Davidu Bernsteinovi podařilo.