Díky překladateli Davidu Bersteinovi se dostává k českým čtenářům další kniha světově proslulého bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova (nar. 1968) Časokryt(Vremeubežište, 2020), vyznamenaná prestižní Mezinárodní Bookerovou cenou (2023) i Cenou Strega (2021).

Dala se předvídat vývojová linie autorova psaní? Vezmeme-li v potaz jeho předchozí díla jedno po druhém, zřetelné tematické vyústění do tohoto velkého evropského románu tady je. Vždyť Gospodinov se odjakživa rád toulával v mlhavých krajinách minulosti a provázel ho po nich tajemný a distingovaný Gaustin, autorovo druhé já, jak ostatně přiznává i v jednom ze svých rozhovorů Gaustin jsem vlastně já.

S alzheimerem do klinik minulosti

Není tedy divu, že i tentokrát právě on nalézá řešení, jak vyléčit nešťastníky stižené ztrátou paměti. Jako mor se totiž rozlézá po světě zákeřná, snad dokonce nakažlivá Alzheimerova choroba. Útěchu mohou poskytnout postiženým rychle se rozmáhající kliniky minulosti, které léčí pacienty návratem do jejich radostných let. Ale kdy se člověk ve svém životě ohlíží zpět víc, než je zdrávo, kdy odmítá návrat do dne své současnosti? Je tomu tak tehdy, když přítomnost nedokáže prožívat šťastně, když se pro něj stává navýsost bolestnou. Ubírat se k budoucnosti, hledat naději v tom příštím je víc než riskantní, navíc často už chybí síla, neboť „budoucnost je cizí země, plná cizích tváří“. Naproti tomu minulost nabízí své pevné jistoty („minulost je moje vlast“). Lidská psychika je přece už tak uzpůsobena, že vytěsňuje často věci špatné, pohled zpět pak láká jen ke vstupu do rajské zahrady dobrých vzpomínek. Kliniky minulosti jsou co do jednotlivých oddělení rozděleny podle desetiletí. U Gospodinova nic překvapivého. Vždyť na tomto principu například už ve svém Přirozeném románu (Estestven roman, 1999, č. 2005, přel. Ivana Srbková), který ho proslavil doma i v zahraničí, rozdělil soupisy rozkoší podle jednotlivých desetiletí.

Alzheimerova choroba se v poslední době stala ve světě i u nás častým tématem jak v literatuře, tak ve filmu. I Gospodinov nejprve vypráví v duchu Gaustinových nových a budoucích diagnóz zajímavé a často dojemné příběhy pacientů. Kliniky minulosti nabývají mezinárodního rozměru, přičemž ne náhodou se ideální zemí pro ně jeví Švýcarsko: „Curych je dobré město pro stárnutí. I pro umírání.“ (Gospodinov libující si v soupisech neopomene uvést i ostatní města, vhodná pro tu či onu životní etapu.)

Tady však podobnost končí.

Referendum o minulosti

U Gospodinova individuální přerůstá do kolektivního – ztráta paměti se šíří po starém dekadentním kontinentu, nůžky se rozevírají do oblasti společenské a především politické. („Kromě individuálních diagnóz pozorujeme tentokrát tendenci ke kolektivnímu strachu neboli odmítání budoucnosti, tzv. futurofóbii.“) Roztáčí se zběsilý tanec, už ho nejde zastavit. Defilují před námi stěžejní dějinné události jednotlivých zemí, nejprve autorova rodného Bulharska a poté i ostatních evropských států. Situace se stává neudržitelnou a vygraduje v referendum o minulosti, v němž si mohou obyvatelé jednotlivých zemí zvolit dobu, kdy by chtěli žít. Ani toto řešení však nepřináší nápravu. Džin minulosti už byl vypuštěn z lahve spolu s ostatními běsy a svět se ocitl v chaosu. („Chvíli před koncem se časy promíchají…“)

Čas poráží paměť, nebo paměť poráží čas?

V epilogu autor říká: „Pamatuju si jenom začátky.“ To tady už jednou bylo – ze samých začátků se Gospodinov rozhodl napsat svůj Přirozený román. A v těsném závěsu za ztrátou paměti pochoduje smutek. Na rozdíl od komorněji podaného předešlého románu Fyzika smutku (Fizika na tăgata, 2011, č. 2018, přel. David Bernstein) rozlévá se však tentokrát jako oceán po celé Evropě.

Promíchání časů

Konce však autor nemá rád, evokují smrt. Stav světa mu leží na srdci. V obavě o něj věnuje velkou pozornost oběma světovým válkám. Aby pochopil, uchyluje se do knihoven, nakonec do knihovny světa, protože „knihovna je kryt“. Vyvolává nejranější vzpomínky svého dětství, z očí do očí hledí růži… A jestliže povídka Gaustin (I drugiistorii, 2001; Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény, 2003, přel. Ivana Srbková) končí slovy „Dnes je 1. září“, v Časokrytu promíchání časů způsobilo, že „Zítra bylo prvního září“.

Propojenost s předchozí tvorbou je do detailů promyšlená. Například hrdinka Ema z Přirozeného románu tentokrát nenápadně zabloudí do knihy jako E. Autor opět dává prostor svému širokému rozhledu, zůstává mj. hojně věrný parafrázím. Uveďme alespoň tuto, zdá se, autorovu oblíbenou: „Všechny příběhy, které se staly, jsou si podobné, všechny ty, které se nestaly, se nestaly svým vlastním způsobem… Všechny šťastné země jsou si podobné, všechny nešťastné jsou nešťastné každá svým vlastním způsobem…“

Gospodinov opět nezapře skvělého vypravěče. Jeho styl nejladněji plyne v autobiografických pasážích a v jednotlivých příbězích. Překladatel David Bernstein odvedl bezesporu dobrou práci. Zásluhu na zdařilém překladu má zajisté i básnířka a překladatelka Ludmila Kroužilová, která text redigovala.

Časokryt rozhodně není veselá kniha, neberme ji však jako apokalypsu. Spíš by mohla být varováním. A pro potěšení, které přinese i útěchu, si můžeme každý sám – stejně jako autor – vyvolat svou nejranější radostnou vzpomínku a ponořit se do ní…