Komu ještě něco říká jméno Dora Gabe? Proslula jako autorka knih pro děti, překládala do bulharštiny Vítězslava Nezvala, ale napsala též řadu vlastních básní, z nichž některé se naopak Nezval snažil protlačit do edičního plánu nějakého českého vydavatele. Pokud vím, marně. To ale nezkalilo několikaletý milostný poměr těch dvou… a zdá se, že Slávek musel udělat na Doru Gabe velký dojem, když ještě dnes mají Bulharky nejpočetnější zastoupení mezi bohemisty z celého světa.

Kam tohle literárně-drbné expozé míří? Inu, jenom k povzdechu, že Bulhaři mezi válkami žádného Nezvala (měřeno zájmem o české bulharistky) neměli, a tak mají bulharští spisovatelé dodnes v Česku dost mizernou pozici. Tím spíše hlasitě doporučuji k četbě knihu dvaačtyřicetiletého Georgiho Gospodinova Přirozený román. Sám jsem ji objevil teprve nedávno, ačkoli vyšla v nakladatelství Lidové noviny už v roce 2005. Pokud ji neseženete na pultech, půjčete si ji určitě v knihovně!

Zájemce o „tradiční bulharskou literaturu“, existuje-li co takového, předem varuji. Na té knize není nic bulharského. Je to jen taková chytrá a jímavá kniha napsaná krásným jazykem, na čemž má jistě svůj podíl i překladatelka Ivana Srbková.

Vlastní příběh Přirozeného románu je jednoduchý a výmluvný jako pěst. A autor to ví. Věnuje mu proto jen nezbytné minimum, které ovšem dokonale stačí k tomu, aby ho čtenář posmutněle a empaticky následoval při pomalé procházce okolo tvrdého jádra textu.

Naplňuje tak jeden z (mých) literárních postulátů: Je mi dost jedno, co lidé (v knihách) dělají, zajímá mě spíš, jak myslí. Zvlášť pokud myslí tak hezky a vzdělaně, jako v knize G. G., kde se hrdina (ostatně hned dvakrát identický s autorem) zabývá dějinami veřejných záchodků, protekcí, jíž Bůh zahrnuje mouchy, bodlákem, který mají v erbu Skotové, a mnoha dalšími hloupostmi, které vám nedovolí zešílet. Je to takový anti-Dostojevskij v tričku.

Důležitá věc: Georgi Gospodinov – jinak také úspěšný básník – má téměř absolutní cit pro míru i časování. A je stručný; celý „román“ má sotva 130 stran.

Přirozený román je jedna z nejlepších knih, jaké jsem v posledních letech četl. Jeho kvalitu nakonec stvrzuje i to, jak dokonale se brání nějakému stručnému „shrnutí obsahu“.
Ostatně, co ještě shrnovat, když celá kniha je velmi hutným shrnutím jisté temné lidské zkušenosti, vytříbeným záznamem jednoho nepříliš veselého prožitku.