U příležitosti slavnostní prezentace českého překladu své knihy povídek Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény (Nakladatelství Lidové noviny, květen 2004) navštívil Prahu spisovatel Georgi Gospodinov (nar. 7. 1. 1968), výrazný představitel generace, která pravděpodobně nejvíc ovlivnila tvářnost současné bulharské literatury.

- Co se v bulharské literatuře během oněch posledních patnácti let událo? Na rozdíl od Polska a tehdejšího Československa zde chyběla silná disidentská a emigrantská tradice a jakýsi střet generací byl o to vyhrocenější a se zřetelnějšími konturami…
- Nedostatek disidentské tradice jsme do jisté míry pociťovali jako určitý komplex – podobně jako v Bulharsku „neuskutečněný“ a vlastně „chybějící“ rok 1968. Na druhé straně ovšem měl tento fakt i své výhody, protože konec konců i nejlepší tradice svým způsobem omezuje, svazuje, takže nástup nových „hlasů“ byl o to „hlasitější“. Devadesátá léta začala ve znamení mohutného rojení knižních debutů, konala se prudká polarizace literatury i čtenářů, formovaly se manifesty, vedly se generační války. Bulharská literatura se ostře vyhranila a rozdělila na mladé a staré (samozřejmě vůbec nešlo jen o věk), v důsledku čehož dnes vedle sebe existují dvě paralelní literatury, které mají své spisovatele a občas se tváří, jako by ti druzí neexistovali. Staří spojeni s patriotismem a jím i opojeni nám mladým (otevřeným ke světové literatuře) vyčítali odrození.

- Takže nešlo jen o politiku… Působíte jako redaktor Literárních novin (dost dlouho jste byl jejich šéfredaktorem) a toto periodikum, pokud vím, modelovalo tvář současné bulharské literatury, pokusilo se jí vrátit její přirozený jazyk.
- Samozřejmě jsme vystupovali proti socialistickým literárně vědným klišé. A oni nás obviňovali, že si nevážíme literární tradice. My jsme však chtěli ukázat, že ji umíme milovat jinak, jinou a novou láskou. Šlo nám vlastně o proměnu kánonu. Ale ta byla součástí celkového společenského karnevalu oněch let.

- Jste spoluautorem dvou literárních mystifikací Bulharská čítanka (1995) a Bulharská antologie (1998). O co jste v nich usilovali?
- Šlo nám opět o přetvoření, přepsání bulharské minulosti, jejího literárního dědictví. Nebyla v tom negace. Navíc jsme právě všichni čtyři (Bojko Penčev, Plamen Dojnov, Jordan Eftimov a já) vystudovali bulharskou filologii, což bylo jaksi v rozporu s romantickým ideálem, že totiž básník nemusí mít akademické vzdělání. Přiznám se, že jsme i provokovali, vyhledávali skandál. Vystupovali jsme třeba se studentským divadlem, kde každý z nás hrál roli svého oblíbeného představitele modernismu – já jsem byl básník Pejo Javorov (1878-1914).

- Vaše básnická sbírka Třešeň jednoho národa vyšla ve třech vydáních (1996, 1998 a 2003), Přirozený román ve dvou (1999, 2000) a v nákladech mnohonásobně převyšující bulharský standart. Jak se přihodí, že je mladý autor najednou nejčtenější?
- Opravdu existuje obecná emocionální paměť, a když se jí dotkneš, máš vyhráno. Čtenáři se o věcech stydí hovořit, ale najednou je tu kniha a ta mluví za ně.

- Přirozený román, jenž se objevil v kontextu netrpělivého očekávání soudobého románu a stal se jednou z událostí desetiletí, bývá hodnocen jako typicky postmoderní. Jak ho v době, kdy se v Bulharsku hovoří o konci –ismů, vidíte vy?
- Kritici řekli postmoderní román, pak ale pokračovali, že je tu chválabohu ještě něco navíc, co rámec postmoderního románu přesahuje - hodně citu, lásky, přírodních věd… Je to má interpretace toho, co jsme v devadesátých letech prožili, a to přes fasetové oko mouchy, přičemž jsem chtěl poukázat i na věci, o kterých se nemluvilo, nešlo o politologický pohled. Jinak mám jako spisovatel rád samotu, přináležitost k literárním skupinám nevyhledávám.

- V Přirozeném románu jsem v soupisech rozkoší jednotlivých desetiletí nenašla slast z psaní. V rozhovoru pro Host (4/2004) však přiznáváte, že píšete, aby vás čtenáři měli rádi.
- To obrovské uspokojení samozřejmě existuje a začíná už sbíráním příběhů. Jsem poprvé v Praze a uchvátila mě. Měl jsem o ní pochopitelně stejně jako i o jiných městech svoji literární představu… Za každým člověkem vidím jako závoj jeho příběh. Procházím se po Karlově mostě a přemýšlím o lidech, které potkávám. Říkám si, proč třeba právě tento muž jde zrovna s touto ženou…

- Jste nejvíce překládaný autor své generace. Jak si vysvětlujete, že vás překládají víc ženy?
- Každý takový překlad má svůj velmi zajímavý příběh, je to malá Odysea. Ženy mají dozajista jako překladatelky jaksi víc trpělivosti a možná i víc citu pro styl. Sbírám překladatelské otázky a často jsem tázán na věci, které jsem si neuvědomoval, nezamýšlel jsem je, a přece se do textu dostaly. Otevírají se tak i nové pohledy, nové dimenze.

- Pro příslušníka tzv. malého národa existuje několik způsobů, jak se stát světovým. Nejznámější bulharský autor minulého století Jordan Radičkov se vydal národní (ne avšak regionální) cestou, významná literární teoretička Julia Kristeva, působící ve Francii, si zvolila přístup řekněme nadnárodní. Kudy kráčíte vy?
- Existuje několik základních příběhů, kolem kterých se píše, a ty jsou v každém jazyce jedny a tytéž. V literatuře tedy nejde o to „co“, ale „jak. Určitou odpovědí může být i povídka Živá duše z knihy Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény, protože ukazuje něco netypického, malého, nového – pustou bulharskou vesnici, pustý hřbitov…

- Mohl byste žít a tvořit v zahraničí?
- Já ne. Moc jsem si zvykl na jazyk, kdybych ho změnil, změnil bych i dětství, vzpomínky a tam já čerpám sílu.

- Prozradíte nám, kdo je Gaustin?
- Gaustin – to je ten druhý, co prožívá věci, které my nemůžeme nebo které se nám prožívat nedaří. Je plný potenciálních příběhů. My jsme ohraničeni, nemůžeme být všude, ale příběhy jsou nekonečné. Gaustin – to je vlastně jiné slovo pro samotné psaní. Je pořád se mnou – jsem to vlastně já.