„Někdy jsem v jednom a témže okamžiku dinosaurem, rybou, netopýrem, ptákem, jednobuněčným organismem, jenž plave v prvopočáteční bujabéze, embryem savce, někdy jsem v jeskyni, jindy v lůnu, což je ve své podstatě totéž – zabezpečené (proti času) místo.“ (s. 80) Kniha Fyzika smutku bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova, jež vyšla na konci minulého roku v českém překladu, by se dala charakterizovat dvěma slovy: hledání hranic.

Její autor, patřící ke generaci bulharských postmodernistů, se narodil v památném roce 1968. Proslavil se především knihou Přirozený román, která byla přeložena do více než dvaceti jazyků a díky ní bývá označován za nejpřekládanějšího bulharského spisovatele po roce 1989. Kromě románové tvorby se věnuje také psaní scénářů, české publikum ho pravděpodobně zná nejvíce jako básníka, například autora sbírky Lapidárium.

Na český knižní trh nyní vstupuje se svým dalším románem, Fyzikou smutku, jehož česká verze je mimochodem 18. jazykovou mutací textu. O překlad se postaral David Bernstein. Jak už bylo zmíněno, nejedná se o typický román (neboť román není árijec), ale o pokus stanovit hranice tohoto žánru či spíše, lépe řečeno, alespoň se dotknout.

Kniha nemá děj, který by se dal snadno popsat, neboť autor se dotýká mnoha témat a je nemožné zvolit to hlavní. Každý čtenář by ho jistě charakterizoval jinak: pro jednoho to bude snaha o rehabilitaci bájného tvora Minotaura, pro jiného pokus o nalezení nesmrtelnosti ve vyprávění příběhů, pro někoho spíše série autorových víceméně autobiografických vzpomínek.

Vtělování do druhých: já jsme
V několika odstavcích prologu knihy se vypravěč představuje jako několik rozdílných bytostí současně – jako muž narozený v roce 1913 a 1968, embryo sedm měsíců před narozením i jako dlouhá paměť lidstva. Končí shrnutím „já jsme“. Hned v prologu je tudíž obsažena jedna ze základních myšlenek celého textu: vypravěčem nemusí být jenom smrtelná osoba, žijící několik desítek let. Vypravěčem může být lidská paměť mnoha generací, odkazy předávané desítky či stovky let v příbězích. Vypravěčem není pouze člověk, ale také rostlina nebo slimák, který se právě válí v lidských útrobách a účinkuje jako lék na žaludeční problémy. Autor či jeho literární zástupce, který se jako hlavní postava v knize zmnožuje do mnoha dalších vypravěčů, se díky své schopnosti vtělovat do jiných umí podívat na různé situace i z nadhledu.

Hlavní postava knihy například v těle svého dědečka vypráví o jeho dětství za první světové války. Otec byl na frontě, a když se jednou za čas vrátil, počal další dítě a znovu odešel. Matka se již s několika dětmi, které není schopná uživit, vydává povozem do mlýna pro mouku. Při cestě zpět, několik kilometrů od mlýna, na ni zakřičí nejstarší dcera, že v mlýně zapomněli nejmladšího bratra. V tomto okamžiku se vyprávění zastavuje, protože matka se okamžitě neobrátí a nespěchá pro své dítě. Přemýšlí. Přemýšlí, zda by nebylo pro všechny lepší, kdyby ho v mlýně nechala. Malého chlapce se uprostřed války někdo přece musí ujmout.

A na tento naprosto zásadní okamžik v životě zatím malého dědečka se dívají jeho sourozenci i on sám u mlýna. Najednou už se však tato událost netýká pouze jeho života. Na situaci prostřednictvím vypravěčových očí a schopnosti se vtělovat s napětím zírají i jeho budoucí vnučky, manželka a jiní příbuzní. Tento okamžik neovlivní pouze jeho život, ale životy několika (nebo dokonce mnoha) dalších lidí, které dosud ani nezná nebo kteří se ještě nenarodili. Právě v tomto okamžiku se možná rozhoduje, zda se vůbec narodí.

Očista stvůrného Minotaura
Matka se nakonec pro malého chlapce vrátí. Takové štěstí ale nemá další z významných postav románu, starověký Minotaurus. Vypravěč se s ním setkává v chlapeckém těle svého dědečka, v jeho vzpomínkách na pouť. Svých pár drobných tehdy utratil za to, aby se mohl podívat na div: kluka s býčí hlavou. Vidí v něm však spíš smutného, osamělého chlapce, podobného, jakým se kdysi cítil i on sám.

Georgi Gospodinov se v románu snaží o jakousi rehabilitaci mytické nestvůry. Uvádí svůj pohled na věc: tvrdí, že Minotaurus byl pouze opuštěným, nešťastným dítětem, které ve tmě labyrintu marně čeká na svou matku. A že i splašený býk v zápase, který se vrhá do publika, v sobě může nést tuto pradávnou vzpomínku. Nehodlá ublížit, pouze v davu žen hledá tvář té, která ho před generacemi opustila.

Román Fyzika smutku nenabízí lehké čtení, které by se dalo zvládnout na jedno posezení. Nutí člověka zamýšlet se nad několika tématy najednou, a odkládat tak knihu třeba i po přečtení pár stránek. A znovu se k ní se zvědavostí vracet. Gospodinov protkává jednotlivá témata mezi sebou, nečekaně je opouští a na nejméně pravděpodobných místech se k nim zase vrací. Po komplexnosti celého vyprávění, hledání, nacházení a nenacházení tak zbyde poslední myšlenka: „já jsme byli“.