Bulharský autor Georgi Gospodinov upoutal celosvětovou pozornost svým Přirozeným románem. Český překlad si ale nyní zasloužil i jeho básnický debut. Georgi Gospodinov nejsem já, řekl bulharský autor v letošním rozhovoru pro LN během návštěvy pražského knižního veletrhu Svět knihy. A tato věta vystihuje jeho neustálé balancování na hraně. Básník, který nejvíce proslul Přirozeným románem. Osobitý autor, který se snaží unikat z ustáleného obrazu, který je o něm v literárním světě vytvářen. Budovatel knih, u nichž dává vše do každého jednotlivého detailu a segmentu, aniž by tím opomíjel celkovou kompozici.

Takový je tedy Georgi Gospodinov (1968) - postmoderní autor, který náš svět relativizuje, ale zároveň nežebrá na čtenáři, aby vzal v potaz relativizaci hodnot i při hodnocení jeho knih. Jeho Přirozený román (1999) vyšel česky před čtyřmi lety. Vedle této pozoruhodné knihy současné evropské literatury pak byl v překladu Ivany Srbkové publikován také povídkový soubor Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény.

A tak dosud bulharského básníka známe pouze jako prozaika. Tuto nerovnováhu se nyní pokusilo napravit nakladatelství Literární salon a překladatel Ondřej Zajac vydáním autorovy debutové sbírky Lapidárium (1992).

A pokud Přirozený román působí jako próza psaná básníkem, Lapidárium by se zas dalo označit za básně psané prozaikem. Georgi Gospodinov je v těchto verších lapidární, přesný a nepotrpí si na nějaké lyrické čvachtání. Za všechny báseň Láska: „Každou noc/ snít o ženě/ vedle které ležíš.“Pro svůj obsah pak stojí za pozornost báseň Teorém: „Je dokázáno/ že se vesmír zvětšuje/ Tudíž/ my se vzdalujeme/ navzájem.“ Vzdalování se, rozpadání - nejen vztahů, ale i románového příběhu - ukazuje i tematizuje pozdější Přirozený román. I v tomto případě se ale projevuje autorova dvojlomnost. Rozpadání má totiž pod kontrolou a vědomě z trosek buduje důmyslně fungující celek.

Gospodinov-konstruktér se projevuje již v básnické prvotině. Jednotlivé texty obstojí samy o sobě, ale autor je spojuje do větších variačních cyklů a při tom rovněž cíleně utváří celek sbírky. Ústředním motivem je zde kámen a v závěru autor uvádí jakási klíčová slova: lapidární, lapidárium, lapidace, lápil. A tak „lapidární“ texty také často připomínají nápisy na náhrobcích a týkají se smrti: „ Kdo z vás je/ živější než zde ležící/ ať položí kámen.“

Básně Georgiho Gospodinova se hned v několika kvalitách upomenou na verše výrazného současného českého autora Petra Hrušky. Gospodinov dokáže stáhnout nadpozemské zpět na zem: „Bůh je červený/ nalitý k prasknutí a definitivní/ Bůh je rajče...“ A na druhou stranu umí zahlédnout tajemství ve všedních věcech a úkonech. Bulharský autor je snad jen o něco hravější, rozvernější než jeho český kolega. Ale aby i zde Georgi Gospodinov byl nepolapitelně „mezi“, není to jen hra pro hru samotnou, je to vždy hra doopravdy.

Vydáním Lapidária tak mohou být čeští příznivci Georgiho Gospodinova opět potěšeni. Ani při čtení této knihy - básnické prvotiny - není třeba snižovat nastavenou laťku. I když sám autor by nám jistě vysvětlil, že je to úplně jiný Gospodinov než ten, co psal prózy. A že ani s jedním z nich nakonec nemá příliš společného.