Georgi Gospodinov (nar. 1968) je bulharský spisovatel, básník, dramatik, novinář a kritik. Bez nadsázky je nejčtenějším a nejoceňovanějším bulharským spisovatelem současnosti, jeho práce byly přeloženy do 21 jazyků. Za své dílo posbíral řadu literárních cen nejen v Bulharsku, ale doslova po celém světě. V Čechách vyšly oba dva jeho předchozí romány Přirozený román (přel. Ivana Srbková, NLN, 2005) a Fyzika smutku (přel. David Bernstein, NLN, 2018).

Život s deficitem budoucnosti

Gospodinovův třetí a zatím poslední román Vremeubežište (česky můžeme přeložit jako „Časoskrýš“) dostal v Bulharsku cenu za nejlepší román roku, získal také řadu mezinárodních cen (mj. i The International Booker Prize) a byl přeložen do několika světových jazyků. Autor v něm využívá fiktivní postavu Gaustina (jehož mohou čtenáři znát už z některých jeho předešlých děl) k tomu, aby popsal život s deficitem budoucnosti. Život, ve kterém čas neplyne lineárně, ale stává se součástí nás samých. Gaustin, jenž dokáže přeskakovat čas jako lesní potůček, se snaží o zdánlivě nemožné – léčit lidi pomocí minulosti.

Gaustin, Gospodinovovo alter ego, našel způsob, jak vytvořit kliniky času, kde se lidé trpící ztrátou paměti mohou vrátit do doby, kdy se cítili nejlépe. Tato nemoc, dlouhotrvající časová amnézie, se během vyprávění proměňuje v diagnózu, kterou trpí celá společnost. Ta se stává obětí jakési kolektivní „Alzheimerovy choroby“, což vede různé země v Evropě k rozhodnutí dát občanům možnost volby, aby v referendu rozhodli, v jaké historické epoše chtějí žít.

Tato próza je současně osobní i politická. Její autobiografické prvky vyprávějí životní příběh svého autora. Trefnými komentáři minulého, současného a vlastně i budoucího dění je ale také hluboce společenská. Od svého vydání opakovaně generuje paralely se současným politickým a společenským děním.

Klinika minulosti

Příběh Kliniky minulosti, která zpočátku pomáhala pacientům s Alzheimerovou chorobou a poté byla používána jako nostalgický stroj a zbraň nacionalismu, je často vnímán jako přímý komentář ke krátké občanské paměti a událostem posledního desetiletí. Gospodinov mistrně zvládá mísit individuální a kolektivní osudy a v této složité rovnováze mezi intimním a univerzálním je nejpřesvědčivější a nejdojemnější.

Podobně jako je román univerzální z hlediska časové osy, je také univerzální prostorově. Odehrává se sice na konkrétních místech, ale ta se vlastně mohou nacházet kdekoli. Gospodinov se tak definitivně svléká z kabátu bulharského spisovatele a dobrovolně a přiznaně se stává autorem geograficky univerzálním. Nevypráví o své zemi, ale o naší Zemi.

Silný vypravěč

Jak už to u Gospodinovových románů bývá, je těžké zařadit je do nějakého konkrétního žánru. V knize najdeme prvky satiry, dokumentu, historie, nostalgie, ironie apod. 

Síla Georgiho Gospodinova je ale ve vyprávění. Vršení zdánlivě nesourodých příběhů, komentářů, poznámek, postřehů tvoří jakousi na první pohled neprozkoumatelnou změť, do které se ale čtenář velmi rád noří, a čím více času v ní tráví, tím do sebe jednotlivé kousky více a více zapadají a román postupně dává smysl jako celek. 

Román je také v neposlední řadě přitažlivý svou jazykovou formou. Gospodinov (původně básník) umí mistrně volit slova a skládat je do jednou půvabných, jindy úderných obrazů. V tom je jeho přitažlivost, ale také čtenářská výzva, protože není vždy snadné se s tímto vytříbeným jazykovým stylem poprat. 

České vydání románu připravuje v překladu Davida Bernsteina nakladatelství Argo.