„Knihy podle mě nemají zapotřebí autorů v momentě, kdy jsou již napsané. Jestli mají co vyprávět, naleznou dříve či později čtenáře; když ne, tak ne. Mám velice ráda ony tajemné svazky z dávných dob i ze současnosti, které nemají konkrétního autora, ale žijí svým vlastním plným životem. Jsou jako dárky, které jsme dostali v noci. Jako malá jsem se těšila na dárky čarodějky Befany, šla jsem spát plna očekávání, a když jsem se ráno probudila, dárky tam byly, ale Befanu nikdo nespatřil.“ Takto odpověděla na počátku devadesátých let spisovatelka Elena Ferrante redaktorce římského nakladatelství Edizioni e/o na otázku, co hodlá udělat pro propagaci své románové prvotiny L’amore molesto. Jedním dechem dodala, že se nechce účastnit veřejných diskusí nebo si vyzvedávat případná literární ocenění.

Opravdu tomu dostála a již více než osmnáct let úspěšně skrývá svou pravou identitu, čímž zaměstnává italské literární kritiky a novináře. O její totožnosti se neustále spekuluje. Existují i hypotézy o tom, že vlastně neexistuje, několik literárně srovnávacích studií dokládá podobnost jejích děl s jinými současnými, především neapolskými autory. Nikomu se však nepodařilo tuto záhadu jednoznačně vyřešit. To, že se spisovatelka důsledně drží stranou téměř veškerého společenského dění, bývá někdy označováno za dobře promyšlený mediální tah, protože jí tato taktika přináší ještě více popularity.

Ferrante se dobrovolně rozhodla komunikovat s vnějším světem výlučně prostřednictvím svých textů, a o jejím životě se toho dovídáme jen velmi málo. Pravděpodobně se narodila v Neapoli, možná žila nějaký čas v Řecku a v současnosti snad pobývá v Římě. Jedním z důvodů, proč se autorka tolik straní publika a médií, může být i skutečnost, že její romány jsou nejspíš silně autobiografické, což ostatně Ferrante přímo nepopírá. Na otázku, ke které ze svých tří románových hrdinek má nejblíže, uvádí, že jsou všechny fiktivními postavami a ve fikci se mnohdy předstírá méně než v samotné realitě života. Sama téma své anonymity uzavírá vzkazem: „Psát, aniž bych se musela zpovídat veřejnosti, vytváří prostor pro absolutní tvůrčí svobodu. Je to moje komnata, kterou mám v úmyslu beze zbytku bránit, bez níž bych se cítila velmi ochuzena.“

Z tvorby Eleny Ferrante jsou známé především tři romány napsané v rozmezí let 1992–2006, do češtiny byl v roce 2011 přeložen druhý román I giorni dell’abbandono (Dny opuštění). První z nich, L’amore molesto (Zraňující láska), bývá považován za nejzdařilejší. Poprvé vyšel v roce 1992, obdržel prestižní literární ocenění Premio Procida, Isola di Arturo – Elsa Morante, a s úspěchem jej převedl na stříbrné plátno Mario Martone, jeden z nejtalentovanějších současných neapolských režisérů. Filmového zpracování se dočkal i druhý román I giorni dell’abbandono (Dny opuštění), poprvé vydaný v roce 2002. Po čtyřleté pauze vyšel třetí a zatím poslední román La figlia oscura (Temná dcera).

Kromě románů napsala Elena Ferrante i pohádku La spiaggia di notte (Pláž v noci), ve které líčí hrůznou noc panenky zapomenuté na pláži. Za pozornost bezesporu stojí i La frantumaglia (Rozpolcenost), soubor úvah, esejů a autorčiny korespondence s novináři, čtenáři i nakladateli, v němž Elena Ferrante poodhaluje závoj neurčitosti a tajemnosti, který ji a její romány od počátku obestírá.

Elena Ferrante je perfekcionistka, jež nejen píše, ale především analyzuje, pochybuje a zdokonaluje: pro napsání svých tří románů si ponechala dlouhý čas. I v jejích dílech ožívá Neapol, topos italské a evropské literatury od Goetha až po současného autora Roberta Saviana. Děj L’amore molesto je do Neapole přímo zasazen a ve zbývajících dvou románech je Neapol rodištěm hlavních hrdinek a neoddělitelnou součástí jejich identity. Město Neapol je považováno za rodiště autorky samotné jistě i proto, že právě ono je především terčem její kritiky. Jedním z mála veřejných aktů, kterým na sebe Elena Ferrante upoutala pozornost, je článek „La nostra fetida città“ (Naše smradlavé město) otištěný v New York Times 15. ledna 2008. Autorka v reportáži předkládá útrpný obraz jihoitalské metropole topící se v hromadách odpadků, v níž je kriminalita a život v chaosu a v nedostatku zvyklostí i osudem.

Elena Ferrante neodhaluje pouze neutěšené poměry panující ve velkoměstě, autorkou nazvaném „una città maschile” (mužské město), ale především ukazuje neapolské matky a ženy zaslepené zbožňováním mužů a mužských potomků, bezpodmínečně se jim podřizující, s nutkavou potřebou je vždy chránit a sloužit jim. Dcery těchto matek jsou jen stěží schopny navázat s nimi jiný než čistě formální vztah, a aby je i tíži jejich údělu pochopily, musí z města i před nimi uprchnout. Zosobněním neapolské matky – veselé, přehnaně společenské, afektované, živé a výřečné ženy, je především Amalia. Amalia je matkou Delie, hlavní postavy L’amore molesto, ilustrátorky komiksů žijící v Římě, která se do Neapole vydává hledat a posbírat střípky posledních okamžiků života své matky před utonutím i zapomenuté a zapovězené momenty svého raného dětství a mládí.

Omezená nebo nedostatečná komunikace, tematika odcizení, hledání a nalézání vlastní identity a integrity spojují všechna autorčina díla. Nejvýraznější inspirací je „la frantumaglia“ – rozpolcenost, roztříštěnost. Původ tohoto slova nacházíme v neapolském dialektu. Vyjádřeno slovy autorky: „Moje matka mi ve svém dialektu zanechala výraz, který užívala pro vyjádření stavu, kdy se cítila rozervaná a znejistělá. Říkávala, že má v sobě ,frantumaglia‘. Někdy jí způsobovala lehkou závrať, jindy železitou pachuť v ústech. Takto se za mlada probouzela i uprostřed noci, jindy mluvila ze spaní, za což se poté styděla. Někdy se z nepochopitelné pohnutky její polohlasý zpěv rozplynul ve vzdech, jindy utíkala z domu zanechávajíc za sebou rozpálenou plotnu a bublající omáčku v hrnci. Často také propukla v pláč. Ten výraz mi od dětství utkvěl v mysli jako pojmenování náhlého pláče bez zjevné příčiny: le lacrime di frantumaglia (slzy rozpolcenosti).“

Procesu postupného rozpolcení a degradace osobnosti hlavní hrdinky se stáváme svědky nejvíce v autorčině druhém románu I giorni dell’abbandono. Zápas o nalezení vlastní totožnosti, integrity i sebeúcty začíná v momentě, kdy hlavní hrdinku Olgu, v Turíně žijící jižanku z Neapole, opouští její manžel, jehož kariéře se obětovala. Dříve klidná a umírněná Olga, která již přijala za své zvyky a uhlazené chování „civilizované seveřanky“, po počátečních návalech vzteku a pocitu bezradnosti a opuštěnosti ztrácí půdu pod nohama a stále více upadá do nebezpečné propasti paralyzující letargie. Často se jí vybavují přízraky z dětství, začíná se identifikovat s nešťastnou sebevražedkyní, kterou nazývá „poverella“ (chudinka) a jež vystupuje jako její alter ego. Olga je nucena sáhnout si až na samé dno, aby opět nalezla cestu sama k sobě i svým dvěma dětem.

Stejnému procesu rozkladu a rozpolcení čelí i Leda, hrdinka posledního románu La figlia oscura, jenž je třetí spisovatelčinou zastávkou ve výpravě za hledáním identity ženy a matky. Hlavní hrdinka, profesorka a intelektuálka zralého věku žijící ve Florencii, opět původem z Neapole, přijíždí na dovolenou k moři. Zde potkává početnou neapolskou rodinu, s níž se seznámí a jejímž pozorováním si krátí volný čas na pláži. Vše se nese v poklidném prázdninovém duchu, ovšem Leda, které se podaří navázat přátelský vztah s mladou a krásnou Ninou a její dcerou Elenou, následně učiní něco, co sama nedokáže pochopit – ukradne malé Eleně její milovanou panenku, což v závěru románu vyústí v drama. Ačkoliv zápletky děl mohou často připomínat dramata každodenního života, s hrdinkami románů Eleny Ferrante, jež někteří literární kritikové označují spíše za „antihrdinky“, se čtenáři mohou jen stěží naplno ztotožnit, brání tomu notná dávka jejich nejednoznačnosti. Za osobitou, intimní, syrovou, mnohdy cynickou a propracovanou prózou, kterou by mnozí určitě neváhali označit nálepkou feministická literatura, se skrývá introvertní a vnímavé stvoření, jež se stále ještě naplno neoprostilo od prastarého animálního světa; možná je to právě ta malá holčička, která bloudí po pláži a hledá, stejně jako Elena v románu La figlia oscura, svou ztracenou panenku.