Román není árijec, podotýká v knize Fyzika smutku postava Gaustina, která je alter egem autora Georgiho Gospodinova. Dalo by se říct, že v této formulaci je shrnuta celá kniha – žánr, námět ani styl vyprávění nejsou „čistě“ románové. Zástupce bulharského postmodernismu ve Fyzice smutku totiž kromě hranic lidského bytí a vyprávění příběhů hledá také hranice románu jakožto literárního žánru.
Druhý román bulharského spisovatele Georgi Gospodinova Fyzika smutku je hojně překládán a těší se pozornosti recenzentů také mimo Bulharsko. Ke konci roku 2018 se dočkal i českého překladu. Rafinované, fragmentární a těkavé vyprávění o trojnásobném životě – děda, otce a syna – má zároveň i epičtější polohu.
Jsem věčně narozený. Stále ještě si pamatuji začátek doby ledové i konec studené války. Pohled na umírající dinosaury (v obou epochách) je jednou z nejnesnesitelnějších věcí, které jsem kdy viděl. Vzpomínám si, jak jsem se narodil jako šípkový keř, koroptev, Ginkgo biloba, slimák, červnový mrak (to je krátká vzpomínka), fialový ocún jesenní u Halensee, předčasně rozpučelá třešeň ztuhlá pozdním dubnovým sněhem, jako sníh, který způsobil, že oklamaný třešňový strom ztuhnul… Já jsme.
Žánry už nejsou, co bývaly. „Čisté žánry mě moc nezajímají,“ vyhlašuje svůj program Georgi Gospodinov ve Fyzice smutku a dodává: „Román není Árijec.“ Pokud se na tento text podívám optikou Penča Slavejkova, který rozděluje básníky na „lyrické“, kteří ve věcech hledají sami sebe, a „epické“, kteří hledají věci samy o sobě, pak musím prohlásit: „Ano, před námi je román, ale román lyricko-epický.“
