V letech 1968–1992 vycházela v nakladatelství Odeon edice, která se Čtení na dovolenou přímo jmenovala. Vycházely v ní většinou detektivky, ale i sci-fi či tituly Roalda Dahla nebo Geralda Durrella. Každopádně to byla edice výrazně zaměřená na oddechovou četbu.

Co ale dnes, kdy veškerá prodávaná beletrie je chápána jako oddechová? Z regálů veřejných knihoven úplně zmizela závažná krásná literatura, čímž se policím těchto knihoven úžasně ulehčilo a přestaly praskat a padat. Namísto závažné beletrie, která mnoho vážila, zaplnily regály detektivky a červená knihovna: „Fungujeme jako firma, nabízíme to, co lidé chtějí,“ tvrdí ředitelé knihoven. Takže by se mohlo zdát, že se lehčím žánrem policím knihoven ohromně ulevilo. Není to ale tak. Detektivky jsou plné olova, které se v nich vystřílí, a červená knihovna je zase plná zlata: náhrdelníky, prsteny, brože, zlaté kliky v koupelnách a zlaté vlasy blondýnek. A jak známo, olovo a zlato, to jsou těžké kovy. A tak se regály veřejných knihoven hroutí a praskají, byť už na nich žádnou závažnou beletrii nikdo nenajde.

Nejen nad knihami vypůjčenými, i nad knihami zakoupenými čtenářky a čtenáři oddechují po celý rok. Jak jinak, když volno po pracovní době je třeba využívat především k regeneraci sil potřebných pro vyčerpávající práci, která utužuje kapitalismus. Takže detektivky pro obě pohlaví, červená knihovna pro ženy a knihy o válce pro muže.

Co ale na dovolené, na kterou kapitalismus své budovatele posílá k tisíci a jednomu moři? Jak si oddechnout od celoroční četby oddechové literatury? Řešení tu je: četbou literatury závažné, která v čase pracovního roku upadla v dokonalé zapomnění. Co si třeba přečíst na pláži v Egyptě prózu Pavla Řezníčka Vedro? Ne? Je to příliš surrealistické? Tak tedy Léto od Fráni Šrámka? Ale prosím vás, do divadla chodíme na Táňu Vilhelmovou a Vojtu Dyka, ale číst divadelní hry na dovolené v Karibiku? A co si tak vzít na pláž do Thajska Rozmarné léto Vladislava Vančury? Nebyla by to trefa do černého, číst si v nitru Asie o lázních na břehu řeky Orše?

A vy byste na dovolené Rozmarné léto četl, pane autore tohoto fejetonu? Určitě! Už jen proto, že mi z Rozmarného léta už od loňského podzimu cituje nad pivem básník Jakub Synecký, který tu knížku zná celou nazpaměť.

Ale možná ještě radši bych si v létě přečetl (už asi podesáté) Dobrodružství Huckleberryho Finna. Zvláště s aktuálním podtextem. Hlavním hrdinou je mladistvý bezdomovec pocházející z rozvrácené rodiny. Další zásadní postavou je černoch, který zastupuje zcela současný problém černých migrantů a soužití s nimi. A pak jsou tu dva podvodníci, dva šizuňkové, kteří si říkají Král a Vévoda. A to jsou dva velmi věrné předobrazy českého prezidenta a předsedy vlády. Jen genderově je próza Marka Twaina strašně nevyvážená. Já tu nevyváženost zvládnu, ale čtenářce ta knížka pořád vypadává z rukou do písku na pobřeží Chorvatska.

Tolik tedy o čtení na dovolenou a na závěr si dovolím přeskočit k jinému tématu a vzpomenout na vzpomínkový večer na multimediálního umělce, též básníka a prozaika Milana Kozelku, který se konal v pražském Studiu Paměť 7. června. Přišlo 5000 (slovy pět tisíc) lidí. Do sálku o 50 (slovy padesáti) místech. Zcela v duchu toho, jak se Milan Kozelka za svého života (1948–2014) choval: totiž nikdy se nenechal zviklat realitou. Ani ve své knížce Život na Kdysissippi, která si do titulu vzala parafrázovanou řeku, po níž se na svých opravdu dlouhých prázdninách plavil Huckleberry Finn. Že by právě tahle knížka Milana Kozelky byla to správné čtení na dovolenou?

To je třeba si rozmyslet. Ještě do začátku prázdnin pár týdnů zbývá. Nezapomeňte ale: právě v létě je třeba si od oddechové literatury konečně oddechnout.