Z dnes už skoro staromódní pozice vševědoucího vypravěče nás Ian McEwan v hardyovsky laděném románu Na Chesilské pláži zavádí do Anglie těsně před vypuknutím sexuální revoluce. Anglie roku 1962 se nachází na pomezí mezi škrobenou koloniální mocností a rejdištěm dětí květin a fanynek Beatles. Je to krajina ještě málo poznamenaná výstavbou, kde sex je přípustný až po svatbě a muž s kočárkem je na ulici terčem posměchu a opovržení.

McEwan má pověst politicky angažovaného intelektuála. Politickým vsuvkám se neubránil ani v románu Na Chesilské pláži, který jinak vyniká jazykovou úsporností. Krátké pasáže přesně zasazující děj do časového kontextu působí místy až didakticky toporně. Zato hlavní hrdinové, čerství novomanželé Edward a Florence, jsou jako z masa a kostí. Krve do žil protagonistům razantně vlije především pasáž, kdy se mají spolu poprvé milovat. Pocit nejistoty a trapnosti, který provází první sexuální zkušenosti, se McEwanovi podařilo ztvárnit až neskutečně skutečně – zejména tam, kde popisuje událost z pohledu ženy.

Edward a Florence žijí v době, která je morálně ještě dost upjatá. Tónem rozhlasových příběhů čtených v šedesátých letech na BBC McEwan popisuje pocity spojené se sexem, o kterých by většina z nás ani dnes, v době mravů nepoměrně uvolněnějších, neuměla či nedokázala otevřeně hovořit. Vytříbeným, elegantním a britsky odtažitým jazykem s decentní dávkou ironie McEwan dokazuje, že v nejcitlivějších zákrutech duše tápeme pořád stejně před sexuální revolucí i po ní, že „být zamilován není žádný neměnný stav, nýbrž věc neustálých nových poryvů a vln“.

McEwanovi se v románu Na Chesilské pláži podařilo rozvinout téma osudového okamžiku, který se zprvu jeví zcela nevinně, o to dalekosáhlejší jsou však jeho důsledky. Motiv na první pohled bezvýznamné události, která poznamená celý lidský život pachutí lítosti, křivdy, výčitek nebo i děsivé tragédie, se v McEwanových románech objevil už několikrát (například odeslání mladicky troufalého dopisu, který rozpoutá pekelná muka Pokání). Tentokrát se životní pouť hrdinů knihy vydá zcela nečekaným směrem nejen kvůli tomu, co se stalo, ale také kvůli tomu, k čemu nedošlo: „Právě tak se může změnit celý běh života – tím, že člověk nic neudělá.“

Na pouhých 125 stránkách McEwan poukazuje na to, jak složité a nevypočitatelné bytosti jsme sami sobě, natož pak jeden pro druhého. Jak nesdělitelné jsou některé pocity a jak zoufale nedostatečný je lidský jazyk, když se dva lidé snaží o vzájemné pochopení. Ani zadrhávající konverzace nad svatební večeří v podobě hovězí pečeně s omáčkou zahuštěnou kukuřičnou moukou nezaplaší rozporuplné pocity novomanželů nad nadcházející svatební nocí, která má být zároveň prvním sexuálním zážitkem. Konečně sami; stále jsou však svázáni tisíci „nepřiznaných pravidel“. Nejraději by se od stolu s pokrmem, na který nemají chuť, rozběhli na světélkující pláž. Zastaralý hotel s vybledlými brokátovými pohovkami symbolizuje dobu, která se ještě nevymanila z kazajky sexuálně upjaté morálky. Volání pláže jako by naopak bylo voláním zítřků s příslibem nadcházející sexuální svobody. Dvaadvacetiletí Edward a Florence jsou však „dětmi“ své doby, a i když se shodují v pocitu, že „zanedlouho dojde v zemi ke změnám k lepšímu, že se prosadí mladistvá energie“, nedokážou se uvolnit a chovat se „nezodpovědně“. Poctivě se snaží dostát rolím, které se od nich očekávají. Edward je ve vrcholné formě (ještě nikdy předtím nebyl tak dlouho sexuálně zdrženlivý). Florence se zas v duchu stále obrací k příručce předepisující, kterak se má mladá žena ke svému manželovi stavět. Snaží se překonat svou sexuální nechuť, prvotní zhnusení, panický strach a niternou hrůzu z toho, co bude následovat… Prozraďme jen tolik, že k samotnému aktu nedojde. Pod bělostným baldachýnem viktoriánské postele získají Edward a Florence zkušenost, která je pro oba hluboce zahanbující. Florence uprchne na pláž a Edward jí tam po chvíli následuje.

Pláž jakožto archetypální kulisa otevřených možností se stane místem vypouštění džina z lahve. Potlačované zdroje napětí s „odérem nestydatého tajemství uzamčeného v zatuchlém vězení“ (sexuální dychtivost u Edwarda a odpor u Florence) se vyderou ven. Za tichého šplouchání vln tu proti sobě stojí snaha vyhovět druhému a až zvířecí pocity a emoce. V souboji s hanbou a ponížením láska, dobrá vůle ani kultivovanost hrdinů neobstojí. Moře je tak svědkem ostré výměny názorů a pocitů, která se novomanželům zcela vymkne z rukou a definitivně přetne jejich šanci na společný život. Čerstvě zraněni sexuálním debaklem, dál jeden druhého osudově zraňují. Je to konfrontace, při které vyšlo na povrch něco, co nemělo být řečeno; krátký boj, ve kterém zůstali jen doživotně poražení a „poranění“. Přitom šlo v podstatě „jen“ o sex.

Moře hraje v příběhu důležitou roli (podle McEwanových vlastních slov se tento příběh jinde než právě u moře odehrát ani nemohl). Svůj part v charakteristice postav zase sehraje hudba. Zatímco hloubavému naturelu Florence vyhovuje vážná hudba, Edward se oddává moderní hudbě zejména rock’n’rollu. Své pocity vyjadřuje Florence skrze hudbu, přesněji řečeno tóny a melodie, kterým Edward nedokáže naslouchat. Florence zas, ať se snaží sebevíc, nesvede moderní hudbu charakterizovat jinak, než adjektivy běžně používanými pro vážnou hudbu. Jejich rozdílná hudební cítění jsou metaforou nepřekonatelných a, jak se ukáže, osudově bolestných odlišností. Na adresu hudby ostatně McEwan prohlásil: „Hudba je oblastí, kde cítím cosi téměř geniálně nelidského.“

McEwanovské „kdyby…“ hraje v příběhu Edwarda a Florence zásadní roli. Těch „kdyby …“ je v tomto útlém románu jako kamínků na pláži. Zkusme se podívat alespoň na pár z nich. Edward a Florence by spolu mohli prožít šťastný a plný život, kdyby Edward nebyl tak netrpělivý a horkokrevný, kdyby Florence nebyla tak prudérní a nesmělá, kdyby doba nebyla tak upjatá, kdyby bývali nedbali tolik na mravy, byli spontánnější a vyslyšeli volání pláže hned po večeři, kdyby si s sebou každý nenesl břímě minulosti, kdyby Florence tolik nedala na přihlouplou sexuální příručku, kdyby byl Edward chápavější, kdyby jeden druhému lépe naslouchali, kdyby spolu o svých pocitech od začátku dokázali hovořit, kdyby Edward udržel na uzdě své sexuální tužby, kdyby Florence dokázala ovládnout své pocity, kdyby jejich vzdělanost a kultivovanost zvítězila nad animálními pudy a strachy, kdyby Edward na Florence na pláži zavolal… a snad i kdyby se jeden druhému po té nešťastné události na pláži ozvali, kdyby Edward četl noviny, šel na koncert do Wigmore Hall a sedl si na sedadlo C 9…

Jinými slovy v McEwanově poslední knize vyjde bolestně najevo, že láska možná hory přenáší, ale sex, strach, hanba, ponížení, doba, ve které žijeme, a minulost, kterou si s sebou neseme, ať se nám to líbí, nebo ne, mají děsivou schopnost spláchnout a nikdy znovu nevydat vše, na čem nám záleží - jako moře, kterému na jednom oblázku nezáleží. Přes všechna ta „kdyby…“ McEwan v této knize nikoho nesoudí, neobviňuje a ani nesklouzává k patosu. Podává příběh o neporozumění, ze kterého čiší smutek a nostalgie, nikoliv však beznaděj. Během celé knihy nás vševědoucí vypravěč nechává nahlížet do myšlenek střídavě Edwarda i Florence, čímž dosahuje téměř objektivního vykreslení příběhu. Z posledních stránkách knihy se Florence zcela vytratí a čtenář tak zakusí stejný pocit prázdnoty jako Edward, jehož život sice není vyloženě nešťastný, ale to podstatné v něm chybí.