Při udělování letošní Booker Prize se žádné překvapení jako loni nekonalo. Cenu obdržel již zavedený autor, padesátiletý Ian Mc Ewan za svůj nový román Amsterodam, který se na trhu objevil na sklonku léta.

Amsterodam - smrt dohodou
Na počátku byla smrt. Tedy vlastně ne tak úplně. Na počátku bylo divné píchání v paži Molly Laneové, pak teprve přišla smrt. Rychle, tak rychle, že Molly se ani nedokázala zabít. Sice nikde není psáno, že po tom toužila, ale jeden z jejích čtyř milenců (Clive), kteří se sešli na pohřbu si myslí, že ano, nebo že si to alespoň přát měla, když už byla v takovém stavu a proto s druhým s milenců (Vernon) uzavře smlouvu, že kdyby snad jednoho z nich měl potkat podobný osud, že druhý zařídí euthanasii v Holandsku. Tak se začíná odvíjet strhující příběh plný zvratů, který v mnoha rysech připomene detektivku či thriller (stejně jako McEwanův román Nevinný), čtenář bude svědkem toho, jak se nejrůznější dohody zneužívají k vražedným plánům a jak to končí, když tyto plány osnuje tak komická postava, jakou je Clive. Ale to bych již prozrazoval moc, ostatně kniha by se měla v dohledné době objevit v českém překladu (právo na ni podle informací médií zakoupilo jedno tuzemské nakladatelství) a tak by ani nebylo slušné připravovat čtenáře o zážitek z rozplétání komplikovaného McEwanova příběhu.

Pochopitelně kniha není pouze strhujícím příběhem, najdeme zde témata, jimiž se McEwan zabýval již dříve: narušení soukromí jednotlivce či ohrožení vnějšími okolnostmi (např. v předchozím románu Trpělivá láska), ale stejně tak zájem o to, jak se lidé chovají doma, jak žijí svůj domácí život, jaké intimní konflikty jsou nuceni řešit (to je téma, které se objevuje ve velkém množství McEwanových děl). Nicméně přesto se nelze při četbě knihy ubránit jistému zklamání. Ano, je to velice precizně napsaná kniha, zápletka má svou logiku, příběh je napínavý, ale jinak je to spíše jakési stylistické cvičení z pera zavedeného autora (ostatně proto ta preciznost). Čtenář okamžitě zjišťuje, že nějaký skutečný motiv knize zcela chybí - profesionálně odvyprávěný příběh, kde autor nadhodí sem tam nějaké módní téma, kterého by se v případě nutnosti mohli chytit jeho vykladači, ale to je tak všechno. Tato vnadidla pro interprety nejsou organickou částí textu a stejně jako v několika posledních McEwanových románech působí dojmem pouhé ozdoby, která má navodit iluzi jakési hloubky. Mám dojem, že se zcela vytratily dimenze, které činily z prvních McEwanových textů skutečně velice zajímavá díla, především dimenze jazyková.

Jazyk betonu
Ian McEwan (nar. 1948), absolvent kurzů tvůrčího psaní Malcoma Bradburyho, vstoupil do světa literatury zhruba před čtvrtstoletím - v roce 1975 se objevila sbírka povídek První láska, poslední pomazání, krátce po ní následovala stejně brilantně napsaná sbírka druhá, Pod pokrývkou, v roce 1978 jeden z jeho vůbec nejlepších románů Betonová zahrada, dále pak v osmdesátých letech Cizinci ve městě, Dítě v čase a Nevinný, v letech devadesátých Černí psi, Snílek a v roce 1997 Trpělivá láska. Krom toho napsal McEwan řadu televizních her, které se dočkaly souborného vydání v roce 1981 pod názvem Napodobování.

První McEwanovy knihy byly svým způsobem šokující - překvapovaly jak svými náměty, tak jazykovým projevem autora, který slovy rozhodně šetřil. Nebyl to zdobný, až barokní jazykový projev takové Angely Carterové, nýbrž naopak jazyk velice úsporný, až strohý, jenž působil velice odměřeně, exaktně a chladně, jazyk, který odrážel neúprosnou realitu, již popisoval, nicméně byl to jazyk dosahující neobyčejné expresivity a obrovského účinku, což se rozhodně nedá říci o tom, jak McEwan píše v poslední době - ano, s přehledem a bravurou, ale ta osobitost jazyka zde citelně chybí.

Mezi největší umělecké úspěchy autora nepochybně patří Betonová zahrada, jež vyšla i v českém překladu a dočkala se zdařilého filmového zpracování. V této novele McEwan svým způsobem destiluje v jeden celek problémy, jimiž se zabýval již v ranějších textech: děj je situován do chudší anglické rodiny v době po druhé světové válce, rodiny, v níž vládne "totalitní režim" despotického otce. Skandál v rodině způsobí naprosto banální věc - plevel na zahradě, a to z toho důvodu, že je výrazem určité nepotlačitelné síly k životu, je něčím, co se vymyká autoritě otce a svou subverzivitou ji přímo zesměšňuje. Otce zmíněný plevel tolik irituje, že se rozhodne zahradu vybetonovat, avšak toto rozhodnutí se jeví jako osudné - při práci zemře. Krátce po něm zemře i matka, patologicky závislá na otci, na které lpí stigma toho, že přijala hru podle pravidel despotického otce. Tři děti tak zůstávají osamoceny v opuštěném domě a musí se potýkat s nebezpečím, které představuje okolní svět - zjišťují totiž, že hru otce hraje i svět kolem nich. Musí tedy vystupovat pod jistou maskou, budit zdání, že vše běží podle normálu, avšak v samotném centru rodiny dochází k radikální proměně: mizí tradiční hierarchie ztělesňovaná otcem a namísto ní nastupuje řád nový, jehož ztělesněním je nejstarší dcera Julie. tento řád se vyznačuje přitakáním životu a odporem vůči tradičním represivním opatřením, a to včetně sexuálních. Jen tak se nejmladší ze sourozenců může oddávat svým transsexuálním fantaziím a jen tak může ke konci dojít k incestnímu styku mezi Julií a Jackem - tato transgrese je útokem na samotné základy společnosti (zákaz incestu) a naopak vyjádřením radikální volby, jejímž symbolem je plevel, nekontrolovatelně prorůstající betonem. Sourozencům se jen stěží mohlo podařit nastolit nějaký fungující nový řád, ostatně ani oni nemohou pohřbít v betonu svou celou minulost a jejich snažení končí neúspěchem. Možná však je jejich snaha zábleskem něčeho příštího, nečeho, co se v tomto anarchickém zpochybnění řádu dožaduje pozornosti, je to sen o svobodě. Poslední věta knihy ne náhodou zní: "Cožpak to nebyl hezký sen?"

McEwanovy další knihy
U Betonové zahrady jsem se zdržel déle, neboť ji pokládám za stěžejní dílo, přičemž však nechci popírat, že by ostatní jeho knihy z osmdesátých let byly horší. Cizinci ve městě a zejména pak Dítě v čase jsou skvělými díly, které se Betonové zahradě směle mohou rovnat. Bohužel se to však po mém soudu nedá říci již o jeho dalších prózách, které stále více upadají do určité mechaničnosti - působí dojmem řemeslně odvedeného textu, ničím neurazí, avšak témata jsou často zpracována značně plytce a ani jazyk nedosahuje takové expresivity a přesvědčivosti jako v případě raných děl, jazykové figury jsou stále konvenčnější a výsledkem z četby bývá často velice nepříjemný dojem, že autor sice umí psát, ale ani tato zručnost nedokáže nahradit skutečnost, že mu chybí nějaký opravdu silný nápad. Velice výstižným příkladem zde může být jeho přeposlední román Trpělivá láska (Enduring Love). Hlavní hrdina je popularizátorem vědeckých teorií, přičemž jej toto povolání často přivádí do šílených depresí, a to z toho prostého důvodu, neboť má dojem, že v životě nic nedokázal, že nepracuje na ničem originálním, nýbrž pouze recykluje myšlenky někoho jiného. Bohužel mám ten pocit, jako by zde zaznívaly jisté autobiografické prvky. Co totiž McEwan v knize dělá? V podstatě popularizuje nejrůznější teorie, vymyslí si nějaký příběh (poměrně banální, ale jelikož jde o určitý druh psychické poruchy, příběh vděčný) a na něj nabalí nejrůznější ozdoby vydestilované ze současných vědeckých, filosofických a literárních teorií. A výsledek? Kniha, která sice jde číst, která se dokonce čte velmi pohodlně, takřka jedním dechem, avšak jenom proto, aby vzápětí upadla do zapomnění. Po prvním přečtení mám dojem, že podobným díle je i Amsterodam, dobře napsaná zábavná próza, přičemž čtenář okamžitě pozná, že autor je zavedeným, slavným spisovatelem, ale jinak nic více.

Booker Prize a moderní britská próza
Je vůbec s podivem, jakým způsobem se v poslední době distribuuje Booker Prize. Působí to dojmem, jako by to spíše byla jakási medaile za zásluhy. Postupně jsou oceňováni autoři, kteří ještě před několika lety neměli šanci, a to jednoduše proto, že tehdy bylo jejich dílo příliš provokativní, ale nyní, když většina z nich působí na věhlasných univerzitách, povětšinou jako učitelé kurzů "tvůrčího psaní", tato skandálnost jejich díla mizí a ostatně jejich nové knihy jsou stále sterilnější, takže jaký problém, že ano? Občas se sice stane, že se objeví skutečně zajímavá kniha, například loni Bůh maličkostí A. Royové (má se rovněž objevit v českém překladu), ale když taková kniha není zrovna po ruce, dostane cenu někdo za zásluhy - předloni Graham Swift, jehož Poslední přání se zdaleka nevyrovná Zemi vod (nominované na Booker Prize v roce 1983), nebo letos McEwan, jehož Amsterodam rovněž nesnese srovnání s ranými díly. Tato ocenění, oficiálně udělovaná literárními kritiky, jsou na nejlepší cestě, aby ztratila byť jen tu špetku důvěryhodnosti, kterou ještě mají a stala se podobným takovým směšnostem, jako je Nobelova cena za literaturu, kde se, jak patrno, přihlíží spíše ke skutečnostem geografickým a politickým než literárním.